Zeď nám spadla, zeď nám spadla,
kdopak nám ji postaví?
Zní to téměř až neuvěřitelně. Ještě mám v živé paměti všudypřítomné oranžové telefonní budky, Trabanty závodící se Škodovkami, samoobsluhy Pramen, vozy veřejné bezpečnosti či vyvěšování českých a sovětských vlaječek za okna a přitom tomu je už dvě desetiletí.
Občas mám pocit, že si z této doby pamatuji téměř vše, zatímco věci, kterých jsem se účastnila včera, jsou již dávno v propadlišti dějin.
V pondělí bude tedy třeba dopřát si na probuzenou kávu z hrníčku DDR, nacpat svých přenosných pět švestek do tašky Trabant de luxe, můj hrudník do trika Held der Arbeit, vklouznout do tesilových kalhot, cestou si vystát frontu kvůli pár oťukaným banánům a na přednášku hurá stylově.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: