Jsem ve stavu, kdy nedokážu jíst, nedokážu spát. Nedokážu ani poslouchat hudbu či vydržet nad knihou. Dokonce i vyklapávání těchto pár nic neříkajících liter je pro mě v tuto chvíli co do náročnosti srovnatelné s rubáním v uhelných dolech. Takhle už to dál nejde... Proč to musí být všechno tak složité, komplikované, náročné a až k nepřežití bolestivé?
Nikdy bych bývala nevěřila, že mě kdy napadne něco takového, natož že bych to kdy vypustila z úst místo toho, abych onu myšlenku nezadusala do hlíny již v jejím prvopočátku.
Ale já si nemůžu pomoct... Celého Berlína bych se v tuto chvíli vzdala, kdyby tento čin pomohl vyřešit problémy někoho, na kom mi záleží...
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: