S kazdym novym dnem se ke mne dostava vice a vice zajimavych a podstatnych informaci.
S kazdou z nich mi do zil proudi dalsi davky nadeje a viry v uspech.
Jen v malo zivotnich okamzicich jsem citila takovou touhu po ziti jako ted. Ted a tady. V cevach mi rine zhava a ziva krev plna odhodlani a ne to line, lepkave bahno, co bezne. Najednou nemam pocit, ze ze me cele okoli saje energii a s kazdym dnem me jen pomalu zabiji.
Myslim, ze se konecne vyjasnilo a mlha se roztrhala. Na obzoru se pomalu rysuje budoucnost. Budoucnost, ke ktere sice vede trnita narocna cesta plna slz, padu a obcasne beznadeje, ale ja citim, ze je to cesta spravna.
Drze mi pesti, mozna se mi opravdu v pristim roce podari zacit uplne novy zivot...
Neuspechu se nebojim. Bojim se jen jedine veci. Sama sebe. A toho, ze se v nejakem okamziku slabosti rozhodnu vzdat. Nesmim. Nemuzu dopustit, abych si sama poslapala svuj sen. To, v co verim od malicka a co me pohani kupredu v kazde sekunde meho byti.
Nyni to vsechno mam temer na dosah ruky. Podobne jako pred dvema lety, kdy jsem vedome zabocila do jedne odbocky a svuj sen si tak odlozila.
Jetzt oder nie, sag ich zurzeit häufig zu mir.
Dodatek: Mam pocit, ze se mi hlava rozstreli na tisic kousku. Jeden by neveril, jak je pro me najednou slozite, premyslet a psat cesky. Hlavne tak, aby to davalo smysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: