Praha

V mezičase a v meziprostoru.

V důvěrně známém bytě, v tom nejhezčím mezonetu, jaký jsem kdy viděla, usrkávám parodii na kávu (Káva bez kofeinu) s parodií na med (Clever "med") a pozoruji okna přimrzlá v rámech.

Čas se zastavil. Zamrzl jako celý svět tam venku.

"Mně se nic nechce. Pustíme si nějaký film a dáme si to Lambrusco..."

Minulost je pryč, budoucnost ještě nenastala. Pamatujete si na ona úzmení nikoho, jež se vždy nacházela mezi hraničními přechody jednotlivých států?

Mlžný opar a chlad. Mezi prokřehlým trnovím bez života tepe srdce. Tak žhavé, plné očekávání a lačnící po žití. Čeká na výstřel startovní pistole.

Ticho a klid. Klid před bouří. Jen nadledvinky si tiše špitají o té dávce adrenlinu, jež se pomalu chystají dát na plotnu a za stálého míchání a přilévání uvést k varu.

A já jsem tak nevyslovitelně šťastná...