Weihnachtstag

Byl to zvlastni pocit. Prvni Stedry den v zivote, ktery jsem netravila v miste, jez jen z nejakeho podivneho zlozvyku nazyvam domovem. A o to zvlastneji jsem se citila, kdyz jsem najednou mohla byt tam, kde se doma citim od prvni chvile.

Po vydatne snidani (Sortiment vicezrnneho chleba, bileho chleba, syru, jogurtu, Nutelly, dortiku, rohliku, bulek, crossaintu, lososa, carpacia, sunky, zeleniny, kompotu, ovoce, marmelady, medu, caju, kavy, dzusu... Miluju to tady! - Kdyby to nahodou jeste nekdo nevedel) jsem se nejdrive na doporuceni M. vydala objevovat krasy Nikolaiviertel. Musim priznat, ze o existenci tohoto mista jsem dosud nevedela. O to vetsiho prekvapeni se mi dostalo. Hned vedle panelove dzungle Alexu se ve stinu Rotes Rathaus krci staricke nostalgicke domy a krivolake ulicky, jakoby ukradene z nejake nemecke pohadky z jineho stoleti.
Nutnosti samozrejme byla i navsteva obchudku se suvenyry, kde jsem sice vycerpala pridel penez na dalsi dva dny, ale kdyz jsou ty Vanoce...

A co dale? O ano, moje typicke a neodmyslitelne bloumani P-Bergem a premysleni o nesmrtelnosti chrousta. Prohledla jsem si dum, v nemz prebyvam ve svych smyslenych pribezich na dobrou noc, potkala dva nadherne stare Mercedesy, dukladne vymrzla a rovnez stihla pochopit mnoho veci a sama v sobe rozlustit nekolik zasadnich otazek. Zahady se pomalu stavaji rozlustenymi, ted uz je jen na case zacit veci resit a realizovat plany.

Nikdy jsem nejak neregistrovala, kolik je tu v okoli vlastne kostelu. Az ted, kdy se ve vsech navecer zplna rozezvucely zvony a cely Prenzlauer Berg dostal nezamenitelnou a hodne zvlastni atmosferu. Sero, zvony, lide tise proudici ulicemi, rodiny s detmi, pary ruku v ruce... Pripadala jsem si jako nezucastneny divak nejakeho filmu... Filmu plneho emoci, radosti a stesti...

A jeste maly poznatek k vanocnim pranim, jez mi na stedry den prisly. Krome par typickych kycoidnich hovadin, jez lidi snad jen ze slusnosti a ze zvyku posilaji celemu telefonnimu seznamu, me donutilo k zamysleni par prichozich sms. Nejspis zacnu zasadne prehodnocovat, kdo v mem okoli si zaslouzi oznaceni pritel, jelikoz valna cast tech jedincu, ktere jsem pokladala za sve pratele se neobtezovala napsat mi ani zabuceni. Oproti tomu si na me vzpomnelo par osob, do kterych bych to sice nerekla, ale o to vice me jejich pozornost potesila.