Zielpunkt

Kratce pred pulnoci jsem usedla do madarskeho autobusu, nechala se uvitat madarskou stewardkou a temer okamzite me prepadl hluboky spanek. Tahle cesta byla... Zvlastni. Uplne jina, nez vsechny predtim. Zadne ceske prihranici, lesy, serpentiny, ani lehke devy ve vykladnich skrinich, zadna zastavka v Drazdanech... A hlavne mi vubec nedochazelo, kam to vlastne jedu.
Procitla jsem a cedule mihajici se za okny mi jedna po druhe nadsene hlasily aktualni novinky. Nejspis se trumfovaly, ktera z nich prinese tu nejzajimavejsi. "Berlin 180 km, Berlin 170 km, Berlin 140 km, Berlin 130 km... Berlin - Zentrum 30 km!"

Jeste v okamziku, kdy jsem soukala papirova Eura do automatu na jizdenky, ci nasledne cekala na U-Bahn, mi stale jeste odmitalo dojit, kdeze to jsem. Realitu jako bych vnimala az odkudsi z dalky. Az po chvili...

Miluju tu nezapomenutelnou vuni berlinskeho metra, miluju to nezamenitelne: "Zurückbleiben, bitte," miluju to aroma cerstveho peciva, jez na stanicich pronika do soupravy, miluju ty prazdne flasky od piva pod sedackami, miluju ty ochotne lidi, kteri vam s tou obri taskou sami od sebe pomuzou ze schodu a miluju i onu novou tvar tohoto mesta, kterou jsem dosud neznala - tvar, ktera je sice chladna a tise se choulici pod snehem, ale ani to ji neubira nic z jeji ryzosti a dobrosrdecnosti.

Rebecko, vitej doma! Doma!