Sbohem, příteli

Tisíckrát jsem se opakovala a ani po tisícáté prvé se tomu znovu nestačím divit. Kam ten letošek tak rychle utekl? Letěl rychle jako konkord, ale naštěstí kolem mě jen tak neprosvištěl, nýbrž jsem byla na jeho palubě.

Pročítala jsem své loňské roční shrnutí, stejně tak jsem procházela diář a zápisky z letoška. Chce se mi plakat. Nikoliv však smutkem, ale tím náporem emocí, zážitků a nepopsatelné radosti. A nad tou změnou a obratem o 180 stupňů. Jak tu tak stojím, mohu zcela upřímně a narovinu prohlásit, klidně se pod to i podepsat, že rok 2010 byl můj dosud nejzajímavější a nejkrásnější prožitý. Něco mi vzal, ale velmi mnoho mi dal. A co mi loňský i letošní rok nevzaly samy, to jsem se rozhodla zlikvidovat já osobně společně s veškerou další minulostí, abych mohla více a opravdověji přijímat přítomnost a těšit se na budoucnost.

Nyní však už nadešel čas jen na poslední pohled zpět, zamávání a otočení se zase vpřed. Čeká nás rok další. Jaký bude? To nikdo z nás neví. Ale konečně mám sílu a odvahu na to, očekávat ho vzpřímeně, s otevřenou náručí i srdcem, protože co se stát má, to se stane. A je jen na životu a na nás, jak to všechno dopadne.



2

0

1

0



Leden

Berlín. Novoroční obžerství. Nemravné návrhy. Přípitek k snídani. Ryzí radost, nadšení pro věc a odhodlání. Uvědomění. Lezecká stěna. Nekončící slavení, akce a pijatyky. Orlické hory. Lehký otřes mozku a téměř zlomený vaz, aneb sjezdové lyžování je opravdu na pytel. Odešel začátek konce, nyní stojím na pokraji začátku.


Únor

Odchod ze školy? Kavárenská opojení v podání L. & L.. Vyhazov se nekoná. První zelenodveřní session. Oslavy pokračují, střídány poklidným rozjímáním v čajovnách. Životní šílenosti v podobě ochutnání tataráku, či nákupu radioaktivně růžových návleků. Kultůra. Filmy, filmy, knihy, filmy.


Březen

Filmové večery za účasti lahváčů. A medoviny. Ples. Čekání na ortel. Další studentská session. Emodrink z Elsinoru. První setkání se Spišskou hruškou. Rammstein. Poprvé v životě nalezené štěstí. Antichrist a následné vzpamatovávání se u piva. Koncert. Láska na první pohled. Basová kytara je krásná. Fobie z vody. Kolaudační dámská jízda. Ortel rozsouzen. A špatně. Čeká mě daleká cesta. Biograf. "Always look on the bright side of life..." Alkohol. Moře alkoholu.


Duben

Žár. Radost ze života. Múzy. Jestliže je prostředí prašné, potom je to strašné. Proměna pokračuje. Přichází jaro. Autorské čtení. Psychopat vrací úder, tentokráte s rancem lží na zádech. Minulost se do přítomnosti netahá. Životní kruhy. Mezilidské vztahy. Den otevřených dneří v depozitáři MHD. Veletrh. Exkurze po Zlínsku. Tři dny naprostého vyčerpání. Luhačovice. Vizovice. A páter noster. Třídění priorit. M., sbohem. Pohřeb, Becherovka na cestu a duhová kravata.


Květen

Tišnov a výstava minerálů. Zmoknutí na hradě, hlazení ježka. Oranžová klobása. Dokonalá vernisáž za účasti Ostalgie. Tři děti na krku. Teta, co se hezky směje. Majáles. Autorské čtení. Chci se naučit hrát na hudební nástroj. Konec semestru. Setkání a výstava veteránů. Radniční minipivovarské dny. Aukro. Mám basovou kytaru!


Červen

Zkouškové. Lidé státnicují. Sublimuju! Zapálení pro každou věc. Dokonalý a ještě dokonalejší pivní veletrh v Českých Budějovicích za účasti dokonalých a ještě dokonalejších mužů. Mé pihy byly definitivně probuzeny ze zimního spánku. Workshop s xy promile v krvi a další přívaly nadšení. Koupě historicky prvních bot na podpatku. Čas letí nějak nezvykle rychle. Úklid v pokoji i v životě. Konečně odvaha k učinění rázného kroku. Nevratnému. A můj podpis na to. Elán, energie a neskutečná životní síla. Dobrá volba. Nejlepší ze všech. Další životní sbohem. Večerní posezení na letištní louce a setkání lidí z bývalého gymnázia. Grilování na zahradě. Nejlepší mojito v životě.


Červenec

Další rozjeté session. Možná až moc. Jen některé podniky už nejsou, co bývaly. Blbečci, webkamera a vyškovské pivo. Oslava narozenin v naší útulné kavárničce. Dojezd na privátě. Metalový víkend na chatě. Ascendancy. Špinavé okno, cesta autem poslepu. Aktivity, Kalivity a Deviality. Ledová sprcha z hadice. Koupání v bazénu. Města jak z Rumunska a Ukrajiny. A z hororu. Energy drinky za deset korun a my stále živí. Okřídlený kůň a nákupy ve městě. "Kdo to byl? Má hezký oči." Hrajeme karty s osudem... A jedeme se koupat do Blanska. Všichni se však nevracíme. Vylidněný byt. Sešlost za účasti vína, ohnivých vod a basové kytary. Divoká sešlost. Jazzový večer na koupališti. Spišská hruška! A ještě divočejší sešlost. Dětské prolízačky a pivo v nonstopu. Dvě hodiny spánku nejsou pro workshop to pravé ořechové. Bolavá brada. Litry Kofoly. Náhlé usnutí na zemi a prospání workshopu. Ona ta sublimace měla něco do sebe. Občanský průkaz. Výstavy. Pikniky. Rockové koncerty za městem. Nestačím se ani zastavit, natož si sednout. Nejlepší léto ever.


Srpen

Výlet do Vyškova. Zoologická zahrada a dinopark. Delikátní růžový Hoegaarden. Dělám, co chci. A bez výčitek. Nehty a krev. Hurá akce. "Chystej se, dnes odpoledne jedeme do Berlína!" Berlín, Postupim, fotografování, Bananenbier, povídání, slzy smíchu. Absence spánku. Bloumání P-Bergem do svítání. Radost v srdci i v duši. Obtěžování soch. Indická restaurace a polévání se voskem. Prolézačky v Mauerparku. Nakoupení vydatné zásoby chutného piva do Českého Absurdistánu. Potsdam a nekonečné parky. Další úchylné sochy. Drážďany. Zahradní havajská hospůdka poblíž centra. Pussy. Zrádně útočící vodotrysk. Festival. Tlupy jak hlučících, tak tiše spících namol ožralých Poláků. Náměstí překřtěné na Pšonkplatz. Další slzy smíchu. V Penny marketu mají kondomy popsané jako vteřinové lepidlo. Zlé auto mi zdevastovalo koleno. Au! Perseidy. Bahno. Hradec Králové. Josefov. Jaroměř. Opět návštěva Vyškova. Pivovar. Exkurze. Káď s louhem. Natočte si, co chcete a kolik chcete. Teleskopický obušek a zlití pivem od hlavy k patě. Palačinková party. Velké Timko a Timko v prášku. Letní kino. Největší počet modřin v životě. Tišnov a Předkláštěří. Porta Coeli. Sběr hub a klíštat. Grilovačka na kopci při západu Slunce. Ideálně strávený letní večer. Převeliká bečka na málo lidí. Mobil shozený do sklenice se šťávou. Krásná Rebečka. Halušková party a dopíjení bečky. Grilovací dámská jízda v Oslavanech. Druhá oslavanská akce v podobě pivních slavností. Chilli krém. Postel na míru. Mohutnost. Dvojí oslava narozenin. Léto... je u konce.


Září

Náročná příprava na zkoušku. Definitivně poslední termín. Den otevřených dvěří. Děda Mládek Illegal Band. P. jede na pohovor. Klábosení u piva, procházka městem... Je přijatá! Káva s chilli. V nočním vzduchu je pomalu cítit příchod podzimu. Výstava. Praha. Tamní noční kluby. Přehlídka pánského spodního prádla. Další obtěžování soch. Nádech historie. Výtečný oběd a veliký metronom. Zeyer a bílá ruka se mstí! Pivovarský dům. Vyšehrad. Marie Elekta. Říčany. Nádherná stylová hospůdka. A Hoegaarden. Odvoz autem do Brna. Káva, víno, Armagnac, další propriety, fotky a zážitky z Arménie. Slavnosti vína. Erbovní slavnosti. Arménské víno, další tekuté promiloidní věci, pivní klub... střih... taxík... střih, ráno a boule na hlavě. Výlet. Session a stromové porosty u IBM. Černá Hora. Nacpaný autobus a žmoulání pendreku. Nevolnost a hormonální bouře. Poslední rozloučení. Medici a minipivovar.


Říjen

Další pivní dny a ochutnávky. Kulečníkové mistrovství. Život jako vepřového v žitě. Večeře v luxusní restauraci. Krásy Jižní Moravy. Sklípky, košty vín i burčáků. Domácí ořechovka a uzené. ozobávání bobulí z všudypřítomných keříků. Pobíhání vinicemi za účasti nádherně zlatého podzimního slunce. Pění až do noci a bohapustá žranice. Storm! Poprvé ochutnávka absinthu. Hašlerky hadr. Holení hlavy břitvou. Kardinální nasrání. Olomouc. Šumperk. Vyhlídka z věže a koncert. Olbřímí švestky a ukradený krigl. Ikea, natahování minutníků, ježdění na vozíkách a házení s plyšáky. Plzeň, koupě ručníků a navštěva lékárny. Regensburg. Mnichov. Město s nejhorší dopravní situací v Evropě. Fůra výtečné krmě a ještě výtečnějšího bavorského tekutého chleba. Opětovný nákup zásob do Českého Absurdistánu. Schwangau. Neuschwanstein. Zámecký skvost! Smradlavý hnůj. Malebná německá městečka v Alpách. A ta čokoláda! Garmisch-Partenkichen. Ettal. Pohádkově krásná jezera v rakouském pohraničí. Augsburg. Norimberk. Město ze všech německých nejnádhernější. Kebab. Hrad. A gigantické prolézačky. Opět Plzeň, večeře a pivo z tanku.


Listopad

Ukázkový podzim. Zlatavé sluneční paprky. Zlatavé listí. A krásně teploučko. Štěstí a radost. Tady a teď. Adamov, aneb ztělesnění hnusu. Zase se na mě na moment skočil podívat kamarád streptokok. Penicilin. Svatomartinská vína. Dohled na studenty z Erasmu. Koncerty. Praha. Therion. "Mají houbičky laxatívne účinky?" Sněhová nadílka. Půlnoční tančení v chumelenici na Václaváku. Radost ze života.


Prosinec

Kroucení hlavy nad rychlostí letoška. Vánoční Vídeň. Hundertwasser. Punč. Touha po zázemí. Sněhové kalamity. Zlín a auto hrající si na sáňky. Koncerty. Moc koncertů. Vánoční trhy. Další punč. Běžky. Nové město na Moravě. Dárky nakoupené. Medovina a předání prvního dárku. Vínoparty a domlouvání Silvestra. Zvláštní sny. Štědrodenní smutek zažehnán nocí u K.. Ryze komediální zápletka. Náboje na chodbě. Zjištění, že se stále točím v kruzích. Objasnění. Zdání klame. Všechno je vlastně úplně jinak a já mám o další důvod ke spokojenosti a radosti více. Objev perfektní hospůdky. Další session, nejspíše poslední v tomto roce. Výtečný oběd se společností ze všech nejlepší, aneb akce zlikviduj stravenky. Sodoma, Gomora.

Zbývají dva dny... Co přinesou? Minimálně Silvestr strávený na hradě Švihov. Jsem zvědavá jako malé dítě před Vánoci.


2

0

1

0

Sbohem, příteli! Mám tě ráda a děkuji ti za vše!

Písničky XXXXI

_{"Alles was sie taten, drehte sich im Kreise, immer auf die gleiche Weise. Ja alles was ist, was war und wird sein."}

Já už bych se na to, velebnosti, vyprdla. Proč se stále točím v těch stejných kruzích, i když to již vypadalo nadějně? Dělám stále špatně to, o čem mám ono neblahé tušení, že dělám špatně? Nejspíš ano. Ach jo.

Začátkem nového roku se uvidí... Snad konečně.

Rotta - Feeling B

Tradičně netradiční Štědrý večer

Tramtadadá, mám to za sebou. Zase na další rok dopředu. Loni jsem se na Vánoce netěšila vůbec a nakonec se staly zhmotněním ryzí dokonalosti, zatímco letos jsem se těšila a... Horská dráha hadr.

Půl noci před Štědrým dnem jsem probrečela. Stačilo k tomu uvědomění té skutečnosti, kde jsem byla před rokem, sama a přitom s úžasnou společností, k tomu stoprocentně spokojená a porovnat to s tím, kde jsem nyní. S přáteli a přitom sama. Hm.

Onen Velký den jako takový byl pak velmi zajímavý. A proměnlivý. Odpoledne mi došlo, co se mi v noci zdálo tentokrát a rozplakala jsem se podruhé. Ve snu za mnou přišel M.. Kamarád, který mi letos na jaře zemřel. Byla jsem na medickém plese, bavila se s dalšími známými tvářemi, když tu náhle za mnou došel on. Objímali jsme se, byli jsme rádi, že se zase po dlouhé době vidíme, povídali si a rozprávěli o novinkách, jež se v těch našich odlišných světech mezitím stihly přihodit. Říkal, že jestli mu něco chci, mám tu říct tam, protože jinam se mnou nesmí. A taktéž mě požádal, ať vyřídím jeho mamince, že jí přeje krásné Vánoce.
Jen co jsem si na toto vzpomněla, neváhala jsem ani minutu, zasedla za počítač a jala se v hlubinách internetu dohledávat jeho mámu, které jsem toto sdělení opravdu napsala. Odpověděla téměř obratem. Moc děkovala. Prý jsem jí udělala největší vánoční radost...

Následovala až nezvyklá domácí pohoda. S mamá jsme se jaly lít cín. Byla to úžasná zábava až do té doby, co jsem si neodlila parádní lebku. Hm, děkuju pěkně. Tak jsem to zkusila ještě jednou a to přišla na řadu kobra. Hm podruhé. Uštkne mě kobra? Nebo mě snad přejede Semir Gerkhán?

Cín střídá nalévání vínem sebe sama a chutný kapřík. Následně dary. Poprvé v životě si přeju obdržet ponožky a poprvé v životě je taky nedostanu. Nic převratného. A to, že jeden příchozí telefonát rozdmychal do vatry typické rodinné spory, nebylo rovněž nic neočekávaného.

Sbalila jsem tedy cukroví a odporoučela se do víru města za K., jež byl tou dobou rovněž na privátě sám. Pospolu jsme brouzdali mlhou historického centra, fotografovali, poté si zašli na jeden zpěněný tekutý bochník a uznali, že bude nejvyšší čas se odklidit do tepla bytu na čaj. A na informačně přínosnou přednášku. Zábava přichází.

Dostala jsem černé té, prozkoumala nepoužívanou výtahovou šachtu, obdržela výkladovou přednášku o jeho střelném, palném, bodném a sečném arzenálu, dokonce se i naučila otevírat zámky příslušným nádobíčkem. Kdo mě zná, jistě ví, že z veškerých těchto nově nabytých skutečností jsem měla dušičku v peří. Kam se hrabe nějaký králík Azurit.

Společně jsme se smáli až do časných ranních hodin, kdy bylo naznáno, že nejmoudřejší bude eliminovat svá znavená těla pod peřiny. Zábava nekončí. Přes den se mu totiž snažila dovolat jeho přítelkyně. Marně. Nabyla tedy dojmu, že na něj zaútočila jakási vánoční deprese a je třeba se dojet podívat, zda je vše v pořádku. Tím, že přijela neohlášeně někdy tři hodiny po půlnoci, od bytu má klíče a tím, že se tam o svátcích nikdo kromě K. neměl vyskytovat, se však málem odsoudila k ustřelení hlavy, jakožto vloupavší se zloduch, lačný hmotných podstromečných darů.

Střih, ráno. Zasvěcení do detailů kdo, co, proč a jak. Neznalý situace a poměrů by se jistě musel dobře bavit při té scéně, kdy pán tvorstva sedí pod dekou na matračce a po každé jeho ruce se obléká jedna slečna. Pěkně stereo. Kázeň musí být, soudruzi, tak je to správné!

A jako bonus na závěr při odchodu rozsypané čtyři kila nábojů po třech patrech na chodbě. K dokonalosti by už chyběla jen nějaká vykouknuvší bábuška, kterouž by nejspíš téměř okamžitě ranila mrtvice.

Veselé Vánoce i vám!

Sen

Je na vině úplněk, slunovrat, či snad chvílový nedostatek krve v alkoholu? Celý den se na tomto světě a v tomto městě vyskytuji prakticky jen fyzicky, zatímco mé psychično neustále létá někde v astrálech, napolovic ve snách a napolovic o stovky kilometrů severozápadněji.

Netuším, proč a jak stalo se, že se stalo, nicméně... se stalo. Zdál hrozně zvláštní sen. Nebyl však zvláštní ani svou šíleností, barevností, zmatenou spletitostí, časovými smyčkami či surrealistickými scenériemi. Ne. Jeho zvláštnost spočívala naopak v jeho realističnosti.

Poprvé v životě jsem si nějaký sen pamatovala úplně celý, s veškerými sebemenšími detaily. Každý kus oděvu, vrásku i výraz tváře, každý kout, pohled, náhled, či výhled.

Pronajímala jsem si byt a pamatuji si i přesnou ulici, čtvrť a (v reálu odpovídající) cifru za nájem. Vím i to, že jsem v onom snu řešila, kam druhý den půjdu žádat o práci (přičemž i toto místo v reálu existuje), abych měla dostatek oběživa.

Pronajímala jsem si byt. Ve Friedrichshainu.

Poročně výroční

Včera tomu byl jeden rok.

Jeden celý rok od doby, kdy jsem se v třeskutých mrazech nechávala unášet směr Berlín, abych tam prožila své nejkrásnější Vánoce.





Jeden celý rok od doby, kdy shořela na prach jako Fénix a následovně tam opět vstala z popela.

Turboprosinec

Vánoční Vídeň. Punč, punč, pečené kaštany, Hudertwasser, mořskoplodní pizza a bavorské pivo. A málem autonehoda, aby to všechno nebylo tak obyčejné.

Zlín a sněhová bouře. Koncerty Dying Passion a Silent stream of godless elegy. Auto hrající si na sáňky samojedky. Nemrznoucí polský energy drink.

Zasněžené vánoční trhy v Brně. Nejlepší punč tohoto roku. Koncert Ascendancy a pár panáků s klávesačkou.

Nové město na Moravě. Běžky. Pečený pstruh, svařák a zima jak na Sibiři.

Po půl roce mám zpátky svůj spacák do mínus dvaceti stupňů. Asi si v něm vyříznu díru a začnu ho nosit místo kabátu. Mise Dárky úspěšně splněná. Peněženka prázdná. Teď už jen zabalit. A zaplnit. Vínoparty za účasti nakládaných Hermelínů. Plány na Silvestra měnící se s každým dnem. První práce do školy napsána a odevzdána. Nabídka z Kanady.

Kam ten prosinec šel? Kam celý ten rok utekl?

Asi stárnu

Sama sebe totiž již poněkolikáté přistihuju, jak diametrálně se mění mé postoje a názory ohledně Vánoc. (I když možná to s tím stárnutím nebude až tak akutní, když tento příblog tvořím samozřejmě na úkor několika recenzí potřebných ke zdárnému udělení zápočtů)

Věřící nejsem, Vánocemi jakožto synonymem pro konzum opovrhuji, ale čím dál více toužím po pohodových Vánocích s těmi, se kterými být chci, v místě, kde se cítím doma, v bytečku, který by mi říkal pane a s takovými těmi dobrou náladu tvořícími banalitami, jako kreativní pečení cukroví, zdobení stromku pěknými a nápaditými ozdobami a kupování dárků ne proto, že se to sluší, ale prostě jen pro radost z dělání radosti.

Chci mít své doma. Chci mít své Vánoce.

Ptám se sama sebe, jestli se mi již příští rok poštěstí...

Sype se... v hodinách prach a z oblohy vločky

Kam se ten čas zase vytratil? Prach se sype a přesýpá a já nestíhám ony pomyslené hodiny znovu otáčet. Padající zlaté listé jako mávnutím kouzelného proutku vystřídaly sněhové vločky. Sněhové vločky podněcující řadu asociací.
Kroky v závějích bílé chroupavé peřiny. Před očima jasný obraz. Jako by to bylo včera. Zima, sníh, radost, lidské úsměvy, v srdci žár, Vánoce... Berlín. Jenže včerejší den budiž dnem loňským, ačkoliv loňská radost je i radostí dneška.

Rok se s rokem sešel, či řekněme spíše seběhl, neuvěřitelně rychle. Tak rychle, až to téměř nebylo postřehnuto, ačkoliv se toho tolik přihodilo. Zas a znovu stojím na konci, přitom na tom samém začátku. Loňské předsevzetí, moje první v životě, jsem letos realizovat nestihla. Po Novém roce přijdou týdny, jež přinesou další šanci. Vyjde to konečně už tentokrát? Pevně věřím, že ano.

S příchodem prosince na mě útočí jakási bilanční nálada. Těším se, až zase shrnu další rok do jednoho stručného článku. Rok s velkým R, prozatím nejlepší z nejlepších. Mám radost. Ze sebe samé i ze své cesty, kterou jsem po tolika letech našla.
Stejně tak bych jen stěží věřila, že loňské zápisky psala jsem já svou rukou a když se nad tím tak zamyslím, musím připustit mám vlastně pravdu. Nepsala jsem je. Ne já.
O to více jsem se jala tvořit své letošní scénáře, které bych za nic na světě neměnila.

Kreativní zvěř

Magistr: "Abyste dostali zápočet, tak mi ke každému ze zhlédnutých filmů napíšete krátkou miniesej."
Student: "Prosimvás a ta miniesej... To je jako nějaká recenze?"
Magistr: "Miniesej, recenze... To je fuk, pro mě za mě si tomu říkejte třeba žirafa."

Zkouškové se blíží!

A není nad to, když se studenti v rámci solidarity hodlají navzájem podporovat a motivovat k vyšším výkonům.

"Hele, já musím udělat docela zdlouhavej úkol do účetnictví, ty musíš psát ty recenze... Co takhle někdy o víkendu vzít notebooky, sejít se, vzájemně se motivovat, dát se do toho, nijak se nerozptylovat... No, dobře, nějakej ten sex tam být může..."

Písničky XXXX

Cestou na přednášku jsem zalovila v dávno zakalených hlubinách MP3 přehrávače a nechala se unášet. Unášet vzpomínkami, zážitky, volnými asociacemi. A retrospektivním pohledem na řeku zvanou Život. Téměř ke každé větě příběhy psané vlastní rukou.

<sub>"Mercedes Benz und Autobahn,
alleine in das Ausland fahren
Reise Reise, Fahrvergnügen
ich will nur Spaß, mich nicht verlieben.

Just a little bit...
Just a little bitch...

So take me now
before it's too late
life is too short, I can't wait!
Take me now! Oh, don't you see?
I can't get laid in Germany!

Just a little bit...
Be my little bitch..."</sub>

Pussy - Rammstein

Jedna pracovní

"To je tak, když jeden človek, se kterým dělám, je v Číně, druhý v Indii, třetí v pr*** a další v Rakousku."
"Takže třetí taky z ČR?"

Netypický listopad...

Chodí ulicemi jen tak v tričku, zlaté sluneční paprsky ji hřejí na těle i na duši. Její oči dělají svou intenzivní září ještě zelenějšími, než ve skutečnosti jsou. Rovněž jí na obličeji vykreslují pihy. Pihy, jež se po létě již pomalu chtěly začít ukládat k zimnímu spánku.
Brouzdá v závějích barev. Stovek odstínů na zemi, na stromech. I všude ve vzduchu kolem. Stovek odstínů a všechny stejné jako to podzimní slunce.

Myšlenky v hlavě. Lehce stísňující myšlenky. Létají tam a zpět jako to listí.
Neví, co bude dělat za rok, za dva, za deset. Neví ani, co by vlastně přesně chtěla. Má jen mlhavé představy.
Erasmus? Semestr? Dva? Pracovní stáž? Berlín? Norimberk? Studium a titul? Nebo práce?

Ne.

Zpět do přítomnosti. Tady a teď. A tady a teď je šťastná.

Spokojený úsměv, v očích zář. Přidání do kroku. Protože miluje život. Život a všechny jeho barvy, odstíny, chutě i vůně. A příležitosti.

Českoneměcká sms diskuze matky s dcerou

Matka: "Jaky si vezes suvenyr?"
Dcera: "Chutny."

Matka: "Me jebne."

Bayern, des samma mia

Jsem zpět. Zpět v Českém Absurdistánu. Ani ne dvanáct hodin a už bych brečela steskem a bila hlavou do zdi zoufalostí z toho, jak tu nic nefunguje. Heimweh.

Původní plán trasy Regensburg -> München -> Neuschwanstein -> Schweiz -> Salzburg sice prošel zásadními změnami a úpravami, ale troufám si říci, že o to krásnější to v důsledku bylo.
Nakonec se tedy razila cesta Regensburg -> München -> Schwangau -> Neuschwanstein -> Garmisch-Partenkichen -> Ettal -> zastávka u nějakého krásného jezera v příhraničí v Österreich -> Augsburg -> Nürnberg. A rčení: "To nejlepší nakonec" se tak názorně převedlo do praxe.

A dojmy z cest?

Regensburg

Nejslabší z navštívených měst. Malé, v porovnání s ostatními nezajímavé. Jen univerzita, nádraží a nákupní galerie. Asi nějak nerozumím tomu, proč tam jezdí studovat každý druhý člověk.
Zajímavá zkušenost byla, když jsem v restauraci okusila nezvyklou krmi v podobě plíček na kyselo s tamním ulepeným knedlíkem. Kupodivu docela chutné.

A aktuálně studující B. dodatečně ještě jednou děkujeme za nocleh.






München

To už je panečku jiné kafe. Nebo spíše jiné pivo. Ulice veliké jako v Berlíně, nádherný velikánský park, aktuálně s všudypřítomným oranžovým a zlatým listím. Hektolitry pšeničného piva na každém kroku, tupláky folklorem. Stovky pivních značek, jedna lepší než druhá. Vaření dle pravidel Reinheitsgebot samozřejmostí. Kdo prohlašuje Český Absurdistán za pivní velmoc, buď nikdy nebyl v Bavorsku, nebo je debil. Biergarten všude tam, kam oko jen dohlédne. Obsluha ve všech restauračních zařízeních úžasně milá, přátelská a ochotná, aneb to u nás v republice nevedeme. Kde se nepije pivo, tam se jedí preclíky nebo klobásky. Nebo kebaby. Památky stojící za zhlédnutí, městská hromadná doprava plně funkční. Doprava autem však právě naopak. Ve čtvrtek v podvečer dopravní situace stokrát horší než na pražské magistrále v pátek odpoledne, Parkplatz k nenalezení. A i kdyby byl k nalezení, tak za parkování se průměrný Čech nedoplatí. Takže auto nechat před Mnichovem a připravit nohy a játra.
Výsledný dojem velice dobrý. Město moc pěkné, jen místy lehce nepřehledné.
A před pokračováním naší cesty dále na jih bylo přihlédnuto k faktu, že dalšího dne budou všechny obchody v Německu zavřené a navštívil se tak jeden z místních obchodů za účelem zaplnění nákupního vozíku všemožnými druhy bavorských piv až po okraj. Paní za pokladnou musela mít toho dne o zábavu postaráno.






Schwangau & Neuschwanstein

Krásná příroda. Nádherné zámky. Opravdu nádherné. Všechno. Lidé vstřícní. Jelikož mi však bylo značně nedobře, sotva jsem se nahoru k zámku Neuschwanstein vyškrábala, leč výsledný pohled a výhled za to stál. Krása!








Garmisch-Partenkirchen

Übermocmocpřenádherná příroda. Nádherné malebné městečko. Výtečné pivo tradičně na každém kroku. Čokoládovna s tou nejlahodnější čokoládou, pro kterou je však třeba sáhnout hlouběji do kapsy.
Až budu žít v tom Berlíně, budu si střádat do prasátka a šetřit na chatičku na jihu Bavorska. A až budu spokojená německá důchodkyně, budu takto do Alp jezdit relaxovat a na terase za účasti padajícího zlatavého listí, tupláku piva či chroupání čekulády psát paměti. Tak.








Ettal

Ztělesnění krásy! Pár domečků, Gasthausů, klášter, klášterní pivo a to vše uprostřed úchvatné alpské přírody. Konec října, pobíhání po městě jen tak v tričku a pozor - koulování! Ano, teploty letní, pod nohama však sníh. Místy až po kotníky.







Jezero s nám neznámým názvem

Pokud bych měla vyjádřit naměřenou krásu a atmosféru na jakési pomyslené stupnici, naměřili bychom nekonečno.






Augsburg

Naše nadšení z navštívených měst má vzestupnou tendenci. Augsburg je město sice nevelké, ale zato hezké. Kostel, kostel, synagoga, pivovar, pivovar, pivovar... Je partné, jaká božstva se zde uctívají. Změna času z letního na zimní přišla po noci strávené v maličké, ale zato o to útulnější hospůdce za účasti několika druhů naprosto delikátního piva z místního minipivovaru velmi vhod.








Nürnberg

Při příjezdu jsme se jako mávnutím telepatického proutku shodli na tom, že první dojem evokoval vjezd do Ostravy. Ale překvapení, jaké následovalo, nám vytřelo zrak. Suverénně nejnádhernější město z celého Německa, jaké jsme kdy navštívili! Celý den jsem se v duchu kopala do sedací části za svou loňskou nekonečnou pitomost, když jsem odmítla dohazování jednoho podniktele z Norimberka.
Ukázkové domy, uličky, kočičí hlavy, kostely, náměstí, kašny, sochy, řeka, mosty, hradby, opevnění, hrad, katedrála... K tomu všemu ukázkové počasí... Nepopsatelná atmosféra.
Prošli jsme historické centrum křížem krážem, dali si kebab (Když už jsme v tom Německu...), vyšplhali se na hrad, kochali se výhledem a před cestou se zastavili v jedné hospůdce za účelem prozkoumání toho velikého výběru piv z domácího pivovaru, jež cedulka před vchodem hlásala a lákala tak hosty. Tekutý chléb za kupodivu relativně lidovou cenu na německé poměry. Suverénně nejchutnější nealko pivo, jako jsem v životě pila!
Pořádají se výjezdy přes Erasmus i do Norimberka? Berlín je sice Berlín, ale semestru strávenému zde bych se rozhodně nebránila!


















Téměř celou zpáteční cestu jsem pak logicky po takto vyčerpávajících dnech prospala.
A jako správní recesisti jsme se cestou zastavili na večeři a na jedno pivo v Plzni. Sice nefiltrovaný plzeňský kvasničák, ale... no... no. Dojčland, Dojčland ýbr ales.

Cestovatelská

Jeden náročný víkend za sebou, další, nejspíše ještě náročnější, před sebou. A dušička v peří, že se neustále něco zajímavého děje.

Jen co jsem se v sobotu zbavila studentské ranní nevolnosti, jež se u mě následkem horečky páteční noci ráno zákeřně vyskytla, vyjelo se směr Hanácko. A hlavně směr koncert.
Po mnoha a mnoha letech jsem tedy navštívila Oloumouc, potkala tam mnoho a mnoho podivných lidí, zkušeným zrakem důkladně zkoumala sochu z mnoha a mnoha klíčů a ve věži si střihla ukázkové závratě.
V autě jsem se po celou dobu cesty vyživovala delikátními švestkami, které byly vzhledem k jejich velikosti nejspíše hnojeny plutoniem. Jak švestky ubývaly, přibývaly najeté kilometry a my se začínali blížit cíli naší trasy - Šumperku. V něm se však již žádné pamětihodnosti nekonaly, zato se konal bohatý program tamního H-Clubu. Koncert se sice nakonec protáhl do velmi bolavých ranních hodin, ale skupiny Dying Passion a Silent stream of Godless elegy za tu spánkovou absenci stály. A ten pěkný krigl, jež mi omylem spadl do tašky a následně přeskočil do vozidla, rovněž.

V neděli se pak zcela logicky vzato téměř jen dospávalo. A kdyby jisté povinnosti v podobě potřeby psacího stolu a židle nevelely jinak, spalo by se i místo neodkladné návštěvy Ikey.
Nicméně poznatek dne: V Ikee jsou minutníky. Mnoho minutníků, čekající na natažení, žeáno. Také je tam množství plyšových kopačáků a kvantum pobíhajících dětí, které se dají výtečně použít jako cíle oněch látkových merun. Dále se tam vyskytuje moc věcí, které se dají perfektně rozložit, vrhat, seskupovat... A na skladových vozíkách se perfektně jezdí!


A co onen víkend následující?

Zítra se vyráží na cestu. Předběžný plán trasy hlásá: Regensburg, München, Neuschwanstein, Schweiz, Salzburg... Takže se nechme podat, jak se to nakonec vykutí v praxi. Tschüss!

Sebedárečkování

Čas od času je třeba nehledět na vyhladovělou peněženku a udělat si radost. Kór tehdy, když se chtě-nechtě začíná neúprosně blížit nejen podzimní nálada, ale navíc další otravný rok do sbírky. Jako by to nestačilo. Už teď je jich dost.



Začalo to pivními trhy na náměstí. Rozhodla jsem se své vybíravé a gurmánské chuťové poháry pěkně hýčkat, tak jsem jim nakoupila tyto delikatesy:





Po kriecích všech značek bych se utloukla, ale bohužel si je vzhledem k jejich ceně a dostupnosti nemůžu dopřávat často.
Framboise toužím ochutnat už pekelně dlouho, leč zatím jsem k němu až dosud neměla přístup. No a když už tu tak na stánku přímo přede mnou postávala lahvička a úpěnlivě na mě volala, neměla jsem logicky to srdce ji tam zanechat bůhví komu, že ano.
Takže až tyto zákusky okoštuji, klidně zájemcům podám informační recenzi.



Jelikož mi nadobro "shnil" můj banán v podání Warholí tašky přes rameno, bylo třeba pořídit mu důjstojného nástupce, jež by převzal všechny jeho náročné šichty:



A perlička nakonec! Už přes rok a půl chodím kolem jedné výlohy, v níž jsem ztratila srdce na první pohled. Stalo se tomu tak v okamžiku, kdy jsem tam zahlédla jeden typ hodinek. Přízápěstní strojek ukazující čas sice nenosím už od nějakého prvního ročníku gymnázia, ale když jsem spatřila tento, bylo mi jasné, že jej musím mít.
Dlouhé měsíce mi bylo slibováno, že mi budou koupeny (Hahaha. Někteří jedinci se holt celý život řídí mottem: "Nikdo ti nemůže splnit, co já ti můžu slíbit." - Ačkoliv, no, může a docela bez problémů. Budiž.)... Dokud z výkladní skříně nezmizely. A následovně nezmizely i ze stránek oficiálního prodejce. Nu což, co se dá dělat, život jde dál. Modely se vyrábí nové a já alespoň ušetřím nemalou částku.
Jedno dne však... Procházím takto náhodně centrum města... A tam... Ve výloze opět mé hodinky! Zjistila jsem, že je paní jen na nějakou dobu v rámci obměn výkladu vyndala. Neváhala jsem ani okamžik. Když tam na mě čekaly takovou dobu!
Paní byla navíc velmi ochotná. Jelikož se v nich během čekání na mé já, mé druhé já a moji peněženku vybila baterka, bylo mi řečeno, že si ji mám nechat vyměnit, poté do prodejny přinést účet a vše mi bude proplaceno. Nádhera!
Takže se seznamte, má nová láska:

Ta Jižní Morava...

... je vážně krásná zem!

Hluboce se kaju a tiše šoupám nohama. Po včerejšku beru zpět veškerá svá dětská a puberální lání na dechovky a jejich texty. Pokorně odvolávám, jelikož již vím, že se za nimi skrývají mocná a hluboká poselství.

Takže jak to všechno začalo?

Vzhledem k nádhernému slunečnému počasí bylo dohókáno, že se spáchá výlet. Původní plán zněl jasně: obejít 9 kilometrů trasou mezi jihomoravskými vinohrady. Mělo se vyrazit v nekřesťansky brzkou hodinu (rozuměj osm hodin sobotního rána), ale zpětně jsem ráda za to, že vyšší nižší povinnosti zavelely jinak a vyjeli jsme až o pár hodin později.

Po příjezdu do Mutěnic mě doslova nakopnul pan Genius Loci. Malé domečky, samé folklórní ornamenty, nad každým vchodem nějaký krásně lidově vinný citát... A těch sklípků! Plus o přívětivosti domorodců se snad ani není třeba vyjadřovat. Ve zkratce řečeno, poté, co jsme byli odveleni do hned do prvních dvou sklípků, které jsme míjeli, nám bylo jasné, že devět kilometrů pro dnešek padá za vlast. A za chlast.

V prvním sklípku nám hodný pan vinař dal koštovat burčáky všemožných odrůd, barev, stáří, sil a příchutí. To vše za cenu toho, že jsme si pak litřík (rozuměj skoro dva za cenu jednoho) koupili na cestu.

U druhého sklípku jsme byli zváni na posezení s uzeným a sklenkou burčáku. Vyloupla se z toho bohapustá žranice doprovázená navíc ořechovkou, zakončená i v jejich sklípku. Tentokráte se však degustovalo víno. Moc vína. Velmi mnoho moc vína.

Vzhledem ke stavu zamotání našich nohou jsme poté sebekriticky naznali, že vyběhnout si na nějaký ten kopeček a udělat si menší procházku po česrtvém vzduchu bude cokoliv jiného, než škodlivé.
Odpočinkové povalování v trávě mezi vinicemi, otrhávání hroznů a tipování, ke které odrůdě asi patří, smích, prohánění se mezi lány vinhoradů za účasti zlatého a neobvykle žhavého podzimního slunce... Takovéto okamžiky ani není třeba fotografovat, protože v hlavách zůstanou uchovány se všemi svými vůněmi, příchutěmi a odstíny po celý život.

Ve vedlejší vesničce jsme se občerstvili hmotnou stravou, stylově svou přítomností poctili folkórní zařízení jménem kadibudka, potkali pár známých, navíc mě dokonce odchytil jeden člen našeho pivního fóra, který mě v životě neviděl a já navíc nejdřív neměla ani tušení, o koho se to vůbec jedná. To jsou ty životní paradoxy - člověk jede za vínem a potká pivního gurmána.

Navečer jsme se vrátili zpět do Mutěnic a střihli si uzené vol. 2. K tomu klobáska, první lahev vína, druhá lahev vína... Navrch lekce slušného chování k dámám od dvou Moravoslováků a na závěr málem i mé zcizení zmiňovanými Moravoslováky.

To už ovšem slunce padlo hluboko za obzor a téměř letní vedra se jako mávnutím kouzelného proutku proměnily v lehce mrazivou noc, tak jsme pomalu s velkou námahou odtekli k vlaku. Celé dlouhé vagony svorně vesele pěly moravské lidové písně a pánové průvodčí naznali, že toto procesí snad ani raději nebudou kontrolovat.

Včerejší den na Hrad! Jižní Moravo, já se vrátím! A se mnou přijde cirhóza.

Písničky XXXIX

Proč jsem tu webovou stránku našla? Proč jsem se zastavila? Proč jsem se zamyslela?

Jen abych zase pocítila ten starý známý pocit, který se jako žitetka zarývá do každé buňky v mém těle a kuchá mě zaživa? Weimweh.
Tohle bolí. I když bych měla být šťastná a nemám jediný důvod k opaku.
Jde pouze o dočasný stav, ale i tak mi bylo cosi připomenuto.

Chci tam zase. Chci zase prožít své nejkrásnější Vánoce...

<sub>"Ich werde in die Tannen gehen
Dahin wo ich sie zuletzt gesehen
Doch der Abend wirft ein Tuch aufs Land
Und auf die Wege hinterm Waldesrand
Und der Wald er steht so schwarz und leer
Weh mir, oh weh
Und die Vögel singen nicht mehr

Auf den Ästen in den Gräben
Ist es nun still und ohne Leben
Und das Atmen fällt mir ach so schwer
Weh mir, oh weh
Und die Vögel singen nicht mehr

Ohne dich kann ich nicht sein
Mit dir bin ich auch allein
Ohne dich zähl ich die Stunden
Mit dir stehen die Sekunden
Lohnen nicht ohne dich"</sub>

Ohne dich - Rammstein

Písničky XXXVIII

Je ráno. Lapená v polospánku.

_{"Caught in a bad romance
Gaga Ooh-la-la!
Want your bad romance"}

Usrkávání horkého čaje a snaha o procitnutí.

_{"I want your ugly
I want your disease
I want your everything
As long as it’s free"}

Exemplář pracujícího lidu v patře spravuje okna.

_{"I want your drama
The touch of your hand
I want you leathe-studded kiss in the sand"}

Za účasti rádia. Společnost mu dělá Lady Gaga.

_{"Caught in a bad romance"}

A mně se zakusuje do hlavy.

_{"You and me could write a bad romance"}

Sezení v potemnělé kuchyni. Mžourání na pronikavší zlatý paprsek.

_{"I want your horror
I want your design
I want your psycho
Your vertigo stick
Want you in my room"}

Čas kolem stojí. A já chci rovněž.

_{"'Cause I’m a freak bitch, baby!
I want it bad
Your bad romance"}

Venku je chladno. Zastavit svět. Nechat ho tak.

_{"Caught in a bad romance"}

Ukládám se k zimnímu spánku. A připadám si jako postava v nějakém filmu.



Bad romance - Lady Gaga

Rychlost životní i událostní

Stále žiju. Žiju, zažívám a užívám. A že si žiju jako takové to růžové chrochtací v žitě. To jest logicky onen důvod absenční.

Začátkem září jsme s J. zrealizovaly pozkouškově předškolní víkendový výjezd do Prahy. Z víkendového výletu se mi logicky nakonec vůbec nechtělo a tak jsem návrat do rodné hroudy hlásala až ve středu.
Viděno a navštíveno toho bylo hodně. Kultura, umění i gastronomie. I přehlídka pánského spodního prádla se tam našla. Či obtěžování všudypřítomných soch. Ty se mi pak jednoho krásného dne i pomstily za mou troufalost, ale co už. Objevila jsem i vhodný metronom k base, ale domů bych jej nejspíš neunesla. Jeřábem nedisponuji.
A nazpátek se jelo vozmo. S osobním šoférem.

Košty vína na náměstí v domovině byly delikátní záležitostí (kterážto stihla pokrýt jeden celý víkend), slavnosti jídla pak nedelikátním provarem. Ochutnávky piv to poté vynesly opět do gurmánského ráje a napravily tak předešlou pošramocenou reputaci.

Rovněž se pilo arménské víno. A protože bylo dobré, pilo se ho hodně. Panu taxikáři jsem na konci noci nejspíš byla nesympatická, tak se rozhodl vymazat mi půl noci z hlavy.

Výletovalo se i do Černé Hory. Pěšky přes lány pole. Aby se poté zjistilo, že všude v perspektivním městě s ještě perspektivnějším pivovarem točí Sralobrno a Birella. Dekadence!

A konečně i začala škola! Začínám si připadat jako před dávnými roky v první třídě. Těšila jsem se. Baví mě to. Do nového semestru s novým elánem a novými motivacemi.

Typický listopad

Za okny bují ukázkový listopad. Kalendář však ukazuje začátek září. Kde se stala chyba? Spala jsem příliš dlouho?

Za okny bují ukázkový listopad. Jako rakovina. Metastázuje a svou sivou náladou infikuje všechny okolo.

Od obzoru k obzoru jen holubičí šeď. Barva, jež představuje zhmotnění deprese sychravého březnového dne. Je až zvláštní, kolik má takovéto počasí společného s alkoholem. Oba jevy dokážou proniknout až hluboko do jader buněk kůry mozkové, detekovat tam dosud neuvědomělé skryté myšlenky, obavy a emoce a úspěšně je vytáhnout na povrch.

Přesně tak tomu bylo včera. Až jsem se musela smát tomu, jak nechutně sentimentální dokážu být.

Ale věděla jsem, že ke špatné náladě nemám důvod. Vyšla jsem do protiútoku. Večer s příjemnou společností, kotětem, smíchem a Rheinrieslingem. A pravou ruskou mentolovou vodkou.

Písničky XXXVII

En esta noche - In Extremo


Klíčová písnička jednoho z mých příběhů. A písnička letních nocí.

"En esta noche..."
"Cože?"
"To je jedna písnička od In Extrema..."
"No já právě vím, že je to jedna písnička od In Extrema!"

Až mě zaráží, jak moc jsou schopny některé zcela fiktivní situace pronikat do reality. Scénáře našich životů si nevědomky vaříme ve vlastních hlavách.

<sub>"Una bonita hembra me ha mordido
Con sus garras me a clavado
En una noche caliente de verano
Me has vuelto loco
Como gladiadores hemos luchado
El perro callejero me ha vencido

En esta noche
Las llamas se han encendido
Me has robado el sueno
Tienes el poder sobre mi

Una tia buena me ha despellejado
En tu piel y pelo estoy obsesionado
Como animales furiosos hemos follado
Este sueno se me ha clavado
Y tu cuerpo me a corralado
Por favor por favor no me suelltes

En esta noche
Las llamas se han encendido
Me has robado el sueno
Tienes el poder sobre mi"</sub>

Café chilli

Asi to bude znít neuvěřitelně, paradoxně a také trochu absurdně, ale včera jsem si snad poprvé v životě dala v kavárně kávu.

Espresso lungo s chilli slazené medem.

Prožila jsem chuťový orgasmus a vím, že kavárnička je o jednoho stálého hosta bohatší. A stejně tak vím, co si budu připravovat do termosky na rozehřátí v chladných podzimních a zimních dnech strávených v prokřehlých šedivých ulicích.

Citáty XVIII

"V životě jsou nejdůležitější dvě věci: překonat prvotní strach/obavu a mít chuť žít. Být člověkem znamená, že jsme schopni sebereflexe, sebevědomí a že za svá rozhodnutí musíme nést důsledky. Jestliže je někdo chudák, pak proto, že si to vybral anebo že nedělal dost proto, aby se jím nestal."

Sklizeň

Tak a je to tu. Živelná pohroma se vrací na místo svého působiště, aneb Rebeca opět smí zasednout ke svému notebooku za svým stolem (Žije mezi trilobity [nebo trilobyty?] a wi-fi do jejího pokoje ještě nedorazilo) a je jí povoleno se konečně plnohodnotně věnovat všemu tomu, co uzná za vhodné.

Po mnoha letech jí nejspíš začal chybět ten správný adrenalin, tak se rozhodla, zopakovat si svaťák. Nechávání si všeho na poslední chvíli je její celoživotní neřestí a když pak přede dveřmi nedočkavě stepuje nějaké to pá, pá, lá, lá v podobě druhého F, věřte, že se nadledvinky téměř nepřetrhnou a i nějaký ten bungee-jumping se může jít se svěšeným ocasem zakopat.

Že píšu nějak jinak než v předešlém semestru? Jinak než loni?

Ano, asi jsem pár věcí přehodnotila a v tuto chvíli je vidím jinak. Že je zítra možná budu vidět zase v jiném světle? Nevadí. O tom ten život je.

Když jsem se v minulém semestru šla s nulovými vědomostmi natruc nechat vyhodit z té dosud nejtěžší zkoušky a zcela nepochopitelně odešla se známkou C, došlo mi, že pokud mě Život/Osud/Cokoliv na té škole ještě držet hodlá, má to nejspíš nějaký pádný důvod.

Dobrá tedy. Vzhůru do boje.

Na tři dny jsem se dobrovolně uvrhla do askeze, svou domácí sbírku alkoholu přehlížela, basu (Hrací. Ne pivní. Prosimvás.) do krabice zavřela, knihy poklidila, zbytečným surfováním na internetu neplýtvala, přehnané fyzické aktivity nevyvíjela a dokonce účast na tradiční univerzitní session odmítla.

Jen jídlo, čaj, káva, skripta a občasné procházky v podzimním sluncem zalitých ulicích.

Poslední den stav ála amaroun, tři Lexauriny na cestu a hurá na to, děj se, co dít se má.

Ovoce sklizeno. IS se zelená.


A já se tak konečně mohu pustit do podání žádosti o postup do dalšího semestru, jak-chci-dlouhého-slavení, čtení té giganticky tlusté knihy, co mi byla zapůjčena a prostě všeho, co se mi zachce.

Já, Rebeca, stále student.

Ende

Koncem semestru jsem si do diáře natěšeně zaznačovala pivní slavnosti v Oslavanech. Datum 28. srpna znělo jako abstraktně vzdálená a téměř nedosažitelná budoucnost. Říkala jsem si, že toto budiž den, kdy se léto nachýlí ke konci. Navíc se po těchto slavnostech vrhnu do učení na poslední zkoušku, jelikož žádné další okolky nejsou možné.

Neřešila jsem. Užívala plnými doušky vše, co mi léto s každým dnem přinášelo a štědře přede mnou rozprostíralo na stříbrných podnosech. Konec srpna je přeci kdesi za obzorem. Milion světelných let daleko. Neuchopitelný pojem.

Včera na mě poprvé v tomto roce padl zvláštní pocit. Cosi mezi splínem, stresem, melancholií, nostalgií a nervozitou.

Jela jsem autem z Oslavan domů. Došlo mi to. Všechno. Retrospektivně jsem viděla sebe samu, kterak držím svou černou propisku a radostně si značím oslavanské slavnosti do diáře. Najednou se přímo před mýma očima zjevil přízrak, jež se po celou dobu kdesi schovával. Nejdříve mimo zorné pole a poté byl nevědomky přehlížen.

Pivní festival skončil. Vzduch je chladný, ohřívaný jen zlatým sluncem. Takovým zlatým sluncem, jaké umí vykouzlit jen raný podzim. Zkouška za humny. Vítej v realitě. Začíná podzim. Léto je u konce. Léto 2010 je u konce a spolu s ním všechno, co po celou tu dobu přinášelo.

Píchlo mě u srdce. Konec. Ale bolest přesto nevydržela dlouho. Jako mávnutím kouzelného proutku se během chvilky proměnila v hřejivý pocit naplnění. Vím, že to stálo za to. Každá hodina, každá sekunda, každý okamžik. A já se těším na další začátky. To je koloběh života.

Am Anfang ist das Ende.

Anatomie anekdoty

Po nějaké době sedím zase ve svém pokoji. Chystám se na dnešní univerzitní akci. V plánu je tentokráte halušková party a dopíjení bečky ze včerejšího grilování.
Na pracovní ploše jsem si však znenadání povšimla uložené jedné ze svých školních prací, kterou jsem nejspíše zapomněla katalogizovat mezi své eseje, seminárky, fejetony, kritiky, otázky ke zkouškám a další podobné zbytečnosti. A tak si říkám, že bych ji mohla seznámit s internetovou veřejností...


Mají anekdoty nějakou svoji anatomii? Cosi jako: "Zde je úvod, tady zápletka, tuhle nečekané rozuzlení a támhle ono vtipné (případně slaboduchými nepochopené) zakončení?" Nebo by se na anekdoty hodilo sepsat spíše kuchařku nežli učebnici anatomie? "Vezmeme půl kila pikantních a půl kila aktuálních témat, okořeníme špetkou ironie, v případě chuti můžeme přidat i pár zrnek černého humoru, to všechno hodíme do hrnce, řádně promícháme a servírujeme ještě za tepla. Upozornění: Podáváme s nadhledem, jinak může pochutina zhořkout na jazyku."

Hlavně tohoto upozornění by měli lidé dbát, aby nemuseli příliš zbytečně a nahlas vypravěčům lát. V případě vtipů se totiž mnohdy velice často v praxi projevuje ono přísloví o potrefených husách. Dotkněte se něčího pochroumaného a nadhleduprostého ega a bude zle!

Jenže proč? Cožpak by se člověk neměl naučit zasmát i sám sobě? Pobavit se i nad vážnými tématy a zlehčit tak jejich tíhu v očích svých i veřejných? Tragédie nikdo již nevrátí, mnohým blondýnám vysoké inteligenční kvo- kvo- kvocienty nevdechne, ze Skotů rozdavačné Robiny Hoody neudělá, okolí Cejlu v eden na zemi nepromění a za pana Führera plyn nezaplatí.

Takže si nadále povídejme anekdoty na kontroverzní témata a můžeme z toho dokonce vytěžit i několik věcí najednou. První skupinu lidí rozesmějeme a smích, jak známo, vydá za půl zdraví, takže je vlastně osvobodíme od stále se zvyšujících poplatků u lékaře. Další skupinu osob nebetyčně popudíme. Inu, co už. Ti moudřejší z nich se chytí za vlastní svědomí a pokusí se své slabé místo nějako ztužit, zatímco ostatní se zalknou svojí vlastní žlučí a na světě tak bude o pár pesimistů méně. No a ta poslední skupina? To jsou, milé děti, psychologové. Ti vysílají sondy do nejhlubších hlubin lidské duše a bádají nad tím, proč konkrétní daný člověk reaguje tak a takto a ne právě obráceně.

Dost možná, že to dělají z důvodu osobních zájmů, možná, že pro peníze či třeba proto, že venku prší a oni zrovna nemají nic zajímavějšího na práci. Třeba jsou jenom zvídaví a lační po nových informacích ohledně zákrytů psychiky tvora tak složitého, jakým homo sapiens sapiens je. Dosti pravděpodobné rovněž je, že zkoumají jiné, aby o to lépe pochopili sami sebe. Nebo chtějí být těmi legendami, které konečně sepíšou onen historicky první anatomický slovník anekdot!

Jen pozor, aby to nakonec nedopadlo tak, že se jednoho krásného dne v lékárnách budou stát předlouhé fronty na vtipný koktejl namíchaný na míru každému z nás, přičemž příbalový leták bude velmi důrazně varovat, že jakýkoliv jiný preparát může v případě nedostatku tolerance k humoru svého okolí vyvolat velmi silné vedlejší účinky a anafylaktický šok.

Nebo se vtip nedejbože stane prostředkem armády a zbraní hromadného ničení právě tak, jak nám to už jednou ukázkově předvedli Monty Pythoni.

Tohle přece nikdo nechce. Rozebrat vtip, analyzovat a využít. Od využití bývá často jen malý krůček ke zneužití a účel jak známo světí prostředky. Takže zanechme bádání a anekdoty si nadále vyprávějme, sdělujme a užívejme, ale v žádném případě si je nenechme nikým znesvětit.

Výměna stráží

Tiše na to aspiruje celé léto. Já si toho však v raných začátcích nevšimla a posléze si něco takového dlouhou dobu odmítala připustit. Nevěřila bych, že to kdy řeknu a kór tak brzo.

Ono slavné:

"Léto 2007 bylo, je a zůstane tím nejlepším létem v mém životě,"

je mrtvo.

Vystřídáno. Nahrazeno novým. Číslem 2010.

Uznávám, že 2007 díky jistým docela zásadním osobním věcem, zajímavým situacím a splněním všech dosavadních snů, mělo laťku hodně vysoko.

Vyskytovalo se tam však jedno jisté malinké ale. Ale, které letošní léto nemá. Život se točí v kruzích a další chyby z minulosti byly vypilovány k dokonalosti. A prý že se z nich člověk nedokáže ponaučit. Samozřejmě dokáže. Jen se ono jaksi musí chtít, že ano.

Na jaře jsem byla plná obav. Vzhledem k okolnostem docela oprávněně, leč ukázalo se to jako zcela bezpředmětné.

Vše, co mi v minulých letech scházelo, nyní na nějaký okamžik mám. A to i s mnohými bonusy a výhodnými úroky. Čekání na Godota se vyplatilo.

A prý, že život není spravedlivý. Ale je. Já to říkám pokaždé a stojím si za tím i v těch nejhorších momentech. Protože vím, že po každé bouři vyjde slunce a čím vytrvaleji prší, o to krásněji pak tato hvězda svítí.

Zastavit, vydýchat, zablogovat

Chvíle zastavení, akutně potřebná oživující sprcha, zamyšlení, ohlédnutí a předběžné shrnutí zatím neskončeného měsíce srpna.

• Berlín
  
• Potsdam
  
• Drážďany
  
• Zoo
  
• Dinopark
  
• Festival
  
• Hradec Králové
  
• Josefov
  
• Jaroměř
  
• Vyškov
  
• Zdevastované koleno
  
• Návštěva pivovaru
  
• Palačinková party
  
• Letní kino
  
• Oslavany
  
• Grilovačka
  
• Neuvěřitelný počet všemožných roztodivných štípanců, modřin a škrábanců
  
• Tišnov
  
• Předklášteří u Tišnova
  
• Sběr hub
  
• Nedobrovolný sběr klíšťat
  

To vše a ještě mnoho navíc. A pak se divte, že nemám čas sedět u notebooku a psát nové příspěvky. Inspirace by byla, nápady rovněž, zážitky k pobavení taktéž. Jen ten čas poněkud... Schází.
Ale nebojte, poslední zkouška se blíží. V rámci prokrastinace jistě již brzy bude habaděj nových písmenek ke čtení.

Citáty XVII

"Berlin is more than just a city. It's a feeling."

Výlet do Berlína

Aneb jak to všechno začalo.

To se vám takhle jednou sešlo u piva pár univerzitních studentů a s přibývajícími hodinami a ubývající kapacitou bečky se jalo klábosit o všem možném. Rebeca by samozřejmě nebyla Rebecou, aby nespustila své věčné ódy na Berlín a jelikož se tou dobou vyskytovala v cestováníchtivé společnosti, Kneipenidee tohoto roku byla na světě.

Po zkušenostech s podobným plánováním jsem nic z toho nebrala vážně, dokud mi, jak jsem již minule zmínila, nepřišel v pátek odpoledne vzkaz, jež bych zestručnila asi na: "Chystej se, za dvě hodiny končím v práci a jedu si tě vyzvednout," aneb má nejvelkolepější hurá akce byla tímto započata.

Takže tak. A co následovalo?

Cestu nebylo pro mlhu a déšť téměř vidět. Povzbuzující fakt na úvod. Debaty o cestování, hudbě, nekonečné salvy smíchu, s přibývajícími kilometry přibývalo i prázdných lahváčů a plechovek od energetických drinků pod mýma nohama,

"Tak na ex!"
"A na sex!"

"Je bezpečné nechávat si v tom autě věci?"
"Prosímtě, vykrádala bys auto plné prázdných flašek od piva?"

královská legrace z každé druhé projíždějící SPZ, přirovnávání oblasti kdesi mezi Prahou a hranicemi k Porýní, žonglování s mapami a předběžné dotazy kolem Berlína.

"Zabookoval jsi nějakej ten hostel?"
"Snad jo. Přinejhorším beru stan."

Cíl trasy dosažen něco kolem půlnoci, auto ponecháno na pospas jakýmsi ožralým dětem ze stanice Zoo v poetické Jebensstrasse a ubytování se v hostelu na ještě poetičtějším místě přímo vedle erotic musea.

Původní ženijální nápad "jít dolů do recepce na jedno" dopadl přesně tak, jak si mnozí z vás dokáží představit: Dojelo se až do P-Bergu na jedno mnohopivo, jeden gigantický a výtečný kebab a jednu noční procházku Richtung Alex. Zpět na hostel se dorazilo až za světla.

"Takovejch lidí všude kolem...! Spí se tady vůbec někdy?"
"Ne. Tohle je Berlín."

Plán dalšího dne by se dal vznešeně nazvat: "Ušoupat si nožičky až u samé prdele."

Hraní si na průvodce, Alex, Neptunbrunnen a osahávání té paní se třema kozama, inhalování hélia z balónků, jež tam byly rozdávány při demonstraci na podporu legalizce konopí, Rebeca kráčející Berlínem s uvázaným balónkem kolem krku, P-Berg, hledání Puck-Shopu (Jež byl sice nalezen, ale nadrzo zavřen a ještě ke všemu umístěn v růžovoučkém domečku), Unter den Linden, Brandenburská brána, až dětinské vyblbnutí mezi kvádry památníku pro zavražděné Židy, synagoga, Kufrdamm, lahváč v ruce na cestu, výtečná indická večeře, indické pivo, hraní si s horkým voskem ze svíčky, jeho následné málemvypití (Dodatek: Fleky od bílého vosku vypadají na černém triku a černé sukni vskutku, ehm, ehm, reprezentativně), západ, východ, Trabanty, prolézačky v Mauerparku při západu slunce, docela vážné uvažování o noční vyjížďce vlakem z Hauptbahnhofu do Hamburgu (Pro spánkový deficit z minulé noci odložen na příště), zvědavé okukování dvou zjevně zamilovaných gayů s cucfleky na krku vedle nás na sedačce, půlnoční výlet za jedinečnými stanicemi U-Bahnu do Spandau a zpět, ochotní Berlíňané pomáhající nalézt v rozkopaném a oploceném Bezirku cestu na nejbližší S-Bahn... Ich fühl mich gut, ich steh auf Berlin!

Poslední pivo na dobrou noc dobré ráno v recepci hostelu a odpadnutí do peřin. Prý jsem si těsně před usnutím ještě vyžádala kartu od pokoje (???), což jsem musela dělat již ve fázi náměsíčnosti, jelikož si to vůbec nepamatuji. O to záživnější bylo její ranní hledání, aneb kam bych tak ukryla kartu, kdybych si ji zcela nepochopitelně vyžádala už zcela spící.

Přišla neděle a s ní byl plán ušoupat si nožičky až u samé prdele dotažen k naprosté dokonalosti.

Ráno dopoledne eliminace našich věcí z hostelu do přibližovadla, koupě zásoby lahváčů na doma, aby bylo v Českém Absurdistánu co dobrého pít (Původně zamýšlenou bečku Paulanera jsme nakonec nevzali, za což bych nám oběma nafackovala ještě dodatečně) a tradá směr Potsdam. Při projíždění Bezirkem Charlottenburg jsem se opětovně beznadějně zamilovala a vyhlédla si tak další lokaci, jež by byla hodna toho, abych v ní jednoho krásného dne podepisovala nájemní smlouvu.

"Uá! Nemůžeš varovat, že hodláš s tím autem tak cuknout? Mi teď kvůli tobě pivo ejakulovalo do úst!"
*smích* "Zvykej si."
"Na fakt, že má pivo bublinky?"
"Třeba..."

V Potsdami au. Park velký. Übervelký. Intergalakticky velký. Už jsem od minule nějak zapomněla, jak moc. A nohy opravdu überintergalakticky bolavé!
Přirovnávání k Schönbrunnu a dělání si neuvěřitelné legrace z tamních soch. Takové panoptikum pošahanosti a zvhrlosti převedené do soch se jen tak nevidí. Pan panovník měl vskutku poněkud zvrhlý vkus.

Po masochistickém téměřmordu vlastních nohou opětovné naskládání do vozu a vyjetí do Drážďan. Mé prosby na navrácení pro Paulaneří bečku byly zamítnuty, protože zbytečná zajížďka. Stejně beztak ještě zbytečnější zajížďka kamsi za Berlín do lesů, ale muži za volantem jsou holt muži za volantem. Mno.

Cestou jsme se připletli i do nefalšované německé dopravní zácpy. Asi někde Semir Gerkhan rozsypal kebab, tak se ho rozhodl posbírat a zasekat tak dálnici na nemalou dobu dopředu.
Dálniční Polizei byla nemálo vtipná. Po xkilometrové koloně postávali u krajnice dva příslušníci s obřím výstražným nápisem STAU. Informačně přínosné. On by si té zácpy jinak nikdo nevšiml.

Drážďany přirovnány k Praze a Polsku. Historické centrum nádherné, ale přilehlé okolí ble a fuj a lidé divní a zle zírající. A na kolech atakující.

"A co víš ještě pěkného o Sasech?"
"Jen to, co jsem už říkala."
"Aha, a kromě toho, že jsou zlí, protivní, chtějí člověka přejet, opít a smrdí?"

V rámci solidarity s bolavými nohami jsme se po průchodu jakousi čudnou Strasse, kde ve výlohách byly paní oděné do záclon, koberců a ručníků jali udělat si pauzu. Uvelebili jsme se tedy na zahradní minipláž do křesílek pod slunečníky a na vyžádání pšeničného piva a nealko drinku Pussy cosi nám byly přinesené dvě pšenice. Slečna servírka na nás chtěla jistě poslat pány od Polizei s dýchacícm balónkem nebo se o Pussy odmítla s kdejakým Čechem dělit.

Opětovný nekončící smích, cestou zpět jsem zase lezla do jakési fontány (Nějaká moje úchylka posledních dnů), pár Sasů na nás vražedně zazíralo,

"Myslíš, že bych se toho pána mohl zeptat, jestli je zlý pan Sas?"

fotili jsme růžové králíčky v podchodu a před prapodivně historicky oděnými lidmi jsme se raději jali schovat ve voze a dát se na úprk z tohoto města podivínů.

Pak už nevím skoro nic. Téměř celou cestu jsem byla tuhá jako pařez. Úplně uberlínovaná. V Sasku to smrdí a dálnice v Českém Absurdistánu jsou tankodrom. Dobrou noc.

Pátek - svátek

Není možná.

Jsem skeptik. Zatím tomu nemůžu uvěřit.

Dnes o půl druhé odpoledne se ke mně na icq donesl aktuální stav věcí. Mám se chystat. Po čtvrté se prý zvedají kotvy. Směr Berlín.

Ne. Neuvěřím, dokud nebudu stát pod věží nebo pít Bananenbier někde na zahrádce v P-Bergu.

Genderová studia

"Nikdy jsem dost dobře nepochopil, jak někdo může studovat feminismus."
"Já zase genderová studia."
"Jo aha, přesně tohle jsem myslel."

Léto

S koncem semestru se ve mně začínaly hromadit obavy pramenící z mých každoročních zkušeností. Lidé z mého okolí se s úderem absolvování poslední zkoušky seberou a hromadně odtáhnou. Na jih, na roadtrip, za plenením rodičovských lednic, spíží, peněženek a okupováním jejich praček a myček, dále za prací, za svými drahými polovičkami, za hudbou, za přírodou, za poznáním, dobrodružstvím či aktivním devastováním vlastního těla, převážně pak jater a z našeho skvostného univerzitního města se tak jako mávnutím popsaného indexu stane město duchů.

To a ještě mnohé další faktory ve mně každoročně spouštěly ne zrovna libé letní deprese a tiše jsem vždy s paklíčkem Lexaurinů v ruce záviděla všem těm, které tyto stavy čekají až na podzim. Podzim je prostě fuj, tam se to hodí, ale považte takové patálie zažívat v čas, kdy se má člověk bavit a užívat si života plnými doušky.

Je sice fakt, že třeba takové léto 2007 je a zůstane v mých očí prostě pojem, jelikož šlo z mnoha důvodů o to da best samr evr, ale to jsem ještě netušila, co všechno mě může potkat o dva (Doprčic, toto letí!) tři roky později.

Kalendář hlásá konec července a já plna pochyb ohledně správného obracení kalendářních listů kroutím hlavou. Ještě jsem se ani nezastavila, natož abych se začala nějak výrazněji nudit, což u mě dříve nebývalo zvykem.

Hudební workshop, učení se na basu, výlety, výstavy, kulturní vložky, pikniky, chaty, plavání, čajovny, koncerty, univerzitní sessions s těmi, kteří zůstali nebo se na okmažik z libovolných důvodů navrátili ze svých domovin, oslavy, vyřizování různých záležitostí, úřadování, noční procházky, jaterně náročné noci... A to všechno i přesto, že po finanční stránce jsem na tom tragičtěji než kdykoliv předtím. No není možná! Jen tak dál!

Kytára

Ačkoliv se většina lidí v dobách raných -nácti let učí hrát na všemožné kytarovité nástroje, protože Kurt Cobain a jemu podobní, mně se možnost pokusit se zabrnkat jakési neidentifikovatelné cosi na elektrickou kytaru poštěstila až včera.

A jaký z toho mám pocit, milé děti?

Inu...

Konečně jsem se stala dospělou ženou. Na stará kolena jsem prošla rituálem nirvánistického zasvěcení.

Ano, kecám. Samozřejmě. Takže teď ty opravdické dojmy pěkně narovinu, ačkoliv vím, že si tak proti sobě poštvu všechny hráče i jejich posluchače.

Vždycky jsem měla za to, že elektrická kytara je mnohem masivnější a větší. Hrají na ni přece velmi často takoví ťažcí frajeři, že to prostě musí být neuvěřitelně hard nástroj, že ano.
Ne.
V rukou jsem s návaly neuvěření třímala nástroj, jež se v porovnání s basou zdál jen jakousi odlehčenou dětskou hračkou. Kratičký krčíček, hubené strunečky řezající do prstů, jemňoučký vysokoučký hláseček, no prostě ňuňu.

Je sice fakt, že před všemi těmi, kdo na ni umí hrát, upřímně obdivně poklekám a jsem ochotná přinášet božské oběti, nicméně kytara jako taková pro mě byla vskutku překvapním.

Po pár okamžicích, kdy jsem se začínala bát jak o anorektické strunky, tak o mé prsty, jsem elektriku znovu odložila na své původní místo a běžela dát pusinku svojí base. Ty struny, ten krk, ten zvuk... Och! ♥
Tuším, že autor výroku: "Co je malý, to je hezký, ale co je větší, to je lepší," musel být jistojistě basák.

Informačně přínosné odpoledne

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

Mašinky

Posledních pár nocí se nemůžu nabažit jedné věci. Sedávám u oken (ehm, ano, u Oken rovněž), skrze svítící monitor hledím přes otevřená i zavřená skla kamsi do tmy prošpikované desítkami světel, jež bez varování vznikají a zanikají v noci i moci města a úplně uchváceně poslouchám vlaky.

Ano, vlaky.

Jezdily tu celý můj život, jenže teď jsem tomu zvuku rozléhajícímu se spícími čtvrtěmi na kilometry daleko zcela nepochopitelně propadla. Mám hroznou chuť vyběhnout ze dveří a utíkat na naše malé nádraží. Lačním po nástupu a cestě bez cíle. Jen já, vůně pražců, vítr ve vlasech, hvězdy, letní noc a ten monotónní zvuk setkávání kol s kolejnicemi.

Nejspíš mi z ničeho nic v hlavě vyvstaly nějaké potlačené vzpomínky na dětství. Jinak si to vysvětlit nedovedu.

Také tak jako já milujete vůni pražců? Vůni kolomazu? Vůni strojoven? Vůni strojů?

Ekosystém

"Ono to univerzitní diskuzní fórum je vlastně takový ekosystém..."
"...máme tam sběrače, rozkladače..."
"...dělnice, plodnice..."
"Hele, ale uvědomuješ si, že teď už jsi taky vlastně jeho součástí?"

Černá a bílá

Tento víkend je poněkud zvláštní. Plný protikladů. Ostatně jako celý můj život.

Psychopat není několik dní v baráku. Panuje zde odlehčená atmosféra. Nikdo neslídí za každým vaším krokem, nikdo nemá ke každému vašemu činu připravená slova ostrá jako břitva, která tnou a jizvy zůstanou pálit do konce života. Nikdo nekontroluje, co jíte, co děláte, co máte na sobě a jestli v noci spíte na tom správném boku. Případ hodný doktora Chocholouška.
S máti zažíváme ráj na zemi. Lednice plná misek s nakrájeným desetikilovým melounem a k tomu několik lahví správně vychlazeného piva.
Polehávání pod slunečníkem na balkóně nebo před ventilátorem v obýváku. K tomu hudba nahlas jak si uši ráčí, basa jak si srdce ráčí a ruce unesou a obžerství jak si jazyk ráčí. Idyla.
Nic nám nechybí.

A přece.

Události ze středy tohoto týdne mám stále před očima. Ať se hnu, kam se hnu, ať dělám, co dělám, ať se bavím a směju jak chci, pořád to vidím. Pořád vidím tu chvíli, kterou vidět nechci. Je to jako sklo brýlí, které máte neustále před sebou. I když jej nevnímáte, víte až moc dobře, že tam prostě je.
Nevím, jak dlouho to takhle ještě vydržím. Je to přesně jedna z těch situací, kde je zkušenost nesdělitelná. Kdo něco podobného nezažil, nepochopí.

Písničky XXXVI

Minulý víkend na chatě hrála v rádiu tato písnička, jejíž úryvky se mi z nějakých důvodů napevno zažraly do hlavy.

Do té doby jsem ji neznala, poté ji už neslyšela.

<sub>"Člověk se hezky ráno nasnídá
ze šichty domů a pak usíná
a tak to chodí každej den

Hrajeme karty s osudem
co bude až tu nebudem

Nejsi tu věčně, tak si užívej
a kolem sebe se moc nedívej
seber se a zkus vypadnout.

Život ti zdrhá někam,
říkáš si, na co čekám..."</sub>

Její refrén mi opětovně následně zněl v uších jen pár dní poté. Bez naprosté schopnosti dostat jej z nich ven.

Hrajeme karty s osudem
co bude až tu nebudem

Bezmoc.

Večer letního dne, sluneční zlato na listech stromů, ve vlasech vítr, uhánějící pražce kolejí a cesta z blanenského lomu.

Byla jsem tam. Přímo u toho.

Znala jsem jej.

Věc, kterou z hlavy do konce života nedostanu.



Upřímnou soustrast všem pozůstalým.



Centryfuga - Kabát

Víkend v rytmu metalu. Ale hlavně na klídeček!

Opět se mi potvrzuje mé celoživotní pravidlo: K nejlepším akcím, věcem i lidem přichází člověk úplnou náhodou.

Na úvod ve zkratce řečeno, že se celý tento příběh rozjíždí kdysi během mikulášské noci, kdy jsem doma neměla do čeho píchnout a tak jsem se sebrala a odešla do jednoho klubu na jakýsi koncert. Sama.
Přisedla jsem tehdy k nějaké neznámé slečně, se kterou jsme se po chvíli daly do řeči. Vylezlo z ní, že je z Drážďan, že v té naší díře pracuje na stáži a že se na tento koncert přišla podívat, jelikož se jedna z vystupujících skupin skládá z jejích spolubydlících.

Mezitím se kamsi v propadliště dějin odebral celý půlrok a kus.

Načež se jednoho červencového čtvrtečního večera rozjíždí story tohoto víkendu, kdy mi z ničeho nic na Knize Ksichtů píše vzkaz klávesačka, že pořádají kolektivní výjezd na chatu a že jim odpadlo pár lidí, tak jestli bych se jakožto akční a družný jedinec nepřidala.
A když v rámci diskuze o nadcházejících plánech zmínila, že pro mě pošle autem basáka, přičemž na chatu pak dorazí basák ještě jeden, byla ruka v rukávě. Rozhodnuto, jedu. Basáků není nikdy dost.

Tak byly započaty tři nekonečné dny s absencí nocí za účasti skupiny Ascendancy.

Cesta tam byla příjemně nekonečná. Kvůli oslnivému západu slunce a špinavému oknu (Vivat mastné čističe na sklo!) jsme byli nuceni jet část trasy doslova poslepu, dokud jsme nenarazili na odpočivadlo, romanticky si nepočkali, dokud ten žhavý pecen nezapadne a dokud jsme pěkně papírovými kapesníčky přední sklo jakž jakž nevyšudlali.

"Kamže to jedeme? Nasračky?"
"Kaliště?"
"Kašov!!!"

První noc byla přesným důkazem toho, že když se lidi baví, čas letí přímo hyperrychlostí. Tak se není čemu divit, že se z ničeho nic hvězdná obloha jako mávnutím kozelného proutku promění ve slunečné ráno a účastníci zájezdu se i přes absenci jakékoliv únavy raději vydají do peřin a do spacáků, aby načerpali nějaké ty síly na další náročný den.

"Zahrajeme si ty Aktivity?"
"Já bych si dnes dal spíš jenom nějaké Pasivity."
"Já bych si zahrál Kalivity!"

A tak pátek, Pasivity & Kalivity, grilování, klábosení a kdesi a cosi pomalu střídá sobota s plnohodnotným spánkem do hodin odpoledních, probuzením a okamžitým definitivním vystřízlivěním zahradní ledovou sprchou a poté výjezd směr koupaliště.

V bazénu jsem plavala snad po dvou letech, ale stálo to za to. Nezapomněla jsem, jak se to dělá a ani se mě tolik nezmocňovala moje podivná bazénová fóbie. Voda příjemná, zábava stále neutuchající, k tomu všemu osvěžující malinovka a další dospávání ve stínu na dece.

Vynález nového plaveckého stylu: Metálek

Při večeři v blízké pizzérii nám všem však i přes průběžný celodenní spánek únavou hlavy téměř padaly do jídel.

Na chatě se toho večera konečně naplno rozjely Aktivity. Ty poté střídaly nevímjaké další Kalivity a Deviality, jelikož jsem se po tom vyčerpávajícím plavání vydala na chvíli zdřímnout, aneb chrněla až do druhého dne jako zabitá.

Následovalo předčasné předběžné zabalení věcí a hurá vstříc dalšímu koupališti.

"Myslíte, že se bude dát ještě pít zmrzlé pivo? To je to v té petce a je mi líto to celý vyhazovat..."
"Díra na trhu! Rychle si to nechat patentovat! Odstřihnout hrdlo, vytlačovat a lízat! Máme tu novou zmrzlinu Pivlipo!"

Bazén Nr. 2 byl nejen větší, ale i plnější. Navíc disponoval úplně úchvatným, téměř secesním bufetem. Krása! Jako by se člověk vrátil v čase.
V čase se bohužel vrátily i tamní sprchy a wc, tak jsem jejich návštěvu s radostí oželela a počkala si až do chajdaloupky.

Kde se vzal, tu se vzal, byl tu večer a spolu s ním rozjezdy k našim domovům.

Krosna byla s absencí lahváčů nádherně nosivě lehoučká, mokré plavky pod šatami příjemně osvěžující.

Poslední sbohem všem těm podivným vesnicím a městečkům v okolí (Člověk si tam připadal jako někde na Ukrajině, v Rumunsku nebo přímo rovnou v nějakém hororu), nastartovat a hurá na cestu, tentokráte se Sluníčkem pěkně v zádech.
Ještě chvíli jsem se snažila vést debatu o basách, fesťácích a muzice, dokud mě opět nepřepadla spavá nemoc a já neprospala celý zbytek cesty.

Víkend to byl výtečný, grandiózní a plný zážitků. A hlavně, jak říká klasik: "Na klídeček!"

Písničky XXXV

Občas závidím lidem jejich podzimní deprese. Tohle já neznám. Na mě s železnou pravidelností pořádají nájezdy depky letní. Že se vám to zdá zvláštní? Fajn. Nejste sami. Mně také. Ale víte jak - já prostě musím mít pokaždé něco extra.

A ačkoliv mám letos požehnaně důvodů k tomu, abych jim úspěšně vzdorovala, tak i tak si čas od času, mrchy, nějakou tu skulinku najdou.

Kupříkladu nedávno. Stačilo, aby se mi zase po nějaké té době jen tak z ničeho nic ozvala moje dávná láska. (I když... Láska... No. Řekněme spíš zamilování, ale to největší a nejšílenější, o jaké jsem kdy zakopla. Nebo spíš ono o mě? Nebo mě spíš nakoplo? Kupředu? Budiž.) Pár prohozených vět a bylo vymalováno. Je zvláštní, jak něteří lidé životem proběhnou a vy si na ně po měsíci ani nevzpomenete, oproti tomu jsou tací, kteří ve vás vyvolávají i po letech ty samé duševní a emoční pochody...

<sub>"Už mi, lásko, není dvacet let
A že to moc krásná léta jsou
Nebral bych je ani náhodou
To se jenom pro mne točil svět
Co jsem neměl, to jsem chtěl mít hned
A co měl jsem, to jsem dával dál

Čas otupí i ostrý břit

Když tikot hodin měl bych vážně brát

Čas otupí i ostrý břit
To, co mi dal, to si zas může vzít
Proto se neptám, když se probouzíš
Jestli jsem to já, o kom právě sníš

Myslel jsem, že spoustu času mám
A že už vůbec nikam nespěchám

Čas otupí i ostrý břit
To, co mi dal, to si zas může vzít
Proto se neptám, když se probouzíš
Jestli zůstaneš nebo odcházíš..."</sub>

Už mi, lásko, není dvacet let - Jiří Zmožek

Hluboké medickoumělecké zamyšlení

"Já vím, že jsem si vedle toho člověka neměla sedat, ale víš jak: Ono po čtyřech pivech už člověk fakt neřeší, kam si sedá..."
"A to je ještě dobrý. Po takových osmi pivech totiž člověk už neřeší, kam si lehá, přičemž pod stůl bývá zpravidla ještě tou nejlepší možnou volbou."

Citáty XVI

"Prožít noční můru tě může změnit v krásného motýla."

Písničky XXXIV

Oheň - Lucie

Další ukázkový den za mnou.

Za asistence ranního letního slunce tradiční pochod k domovu, křupavé pečivo ze zuprmárketu alias energie sbalená na cesty, doma pečení emérických brambor a zapečeného masa se zeleninou, původní záměr výlet zmařený skutečností, že za první zákrutou došlo Frisco, spánek na zemi před idiotboxem, umělecká tvorba palačinek s rybízovou marmeládou, kysanou smetanou a švestkovou zálivkou, masáž, vychlazené polosladké víno na potěšení chuťových pohárků...

Jo, mám se skvěle a možná ještě líp, děkuji za optání. A vy?

<sub>"Už se nechcem nikdy vracet
Tam kde nám bylo nám bylo mizerně
Já už se těším, jéjéjé, já se těším
A vím určitě, že ne sám

Oheň, oheň bude svítit
Oheň, oheň, jéjéjéjé

Zase jedou velký karty
Škoda, že je nerozdávám - já bych se vsadil
Teď, teď, teď a nikdy jinak

Nejhůř na tom byli soudci
Dělali, že neslyšej a neviděj
První, druhá, třetí pátá ovce
já vím zrovna ty za nic nemůžeš

Tak co, nemáte už dost?
Myslím na vaše svědomí
..."</sub>