Vlasová výživa & lidská demence

Na návštěvu k nám zavítala Sibiř. Venku mrzne, jen to praští a člověk s každým okamžikem očekává, že se mu pod okny začne prohánět Marfuška s chrochtacím spřežením, či rovnou sám pan Mrazík se svým ledoklackem osobně.

Vlivem mrazu se logicky láme téměř vše, co může. Což o to, nějaké ty koleje nebo vedení mi mohou být docela ukradené, ale že přitáhnuvší Antarktis devastuje moje vlasy, to se mi opravdu nelíbí.
Po několika letech jsem tedy byla nepříznivými podmínkami přinucena k tomu, abych sáhla buď po nůžkách, nebo po takové podivnosti, jakou jest výživná vlasová kúra. Zajisté. Vyhrála možnost numr cvaj.

Jenže...

Před použitím jakékoliv nové věci si člověk logicky hodlá pročíst návod, aby se nedopustil nějakého přehmatu. Sedím si tedy ve vaně, v rukou třímám tubu s vlasovou první pomocí a očima pátrám po tajemném poselství na zadní straně.

"Naneste na vlasy..."

Fajn. Když už jde o vlasovou výživu, tak by snad i průměrný polodebil Američan pochopil, že nanášet na chlupy v nose se to asi nebude. Jedeme dál.

"...a používejte běžným způsobem."

Co má, do rektálního otvoru, znamenat tohle? Že si má člověk kydnout do vlasů vlasovou kúru, to nám přinesou až pod nos, ale to důležité a tedy to, jestli se má ta lepkavá věc na vlasech ponechat, vymýt okamžitě, vymýt po x minutách nebo jestli se má po aplikaci pro lepší účinek tancovat čardáš, to ať si člověk ponechá na své vlastní fantazii?
Dobrá tedy. Zase jsem jednou pochopila, proč takové podivnosti běžně nepoužívám a zároveň se i utvrdila v tom, že ani nadále nebudu. Nechť žije má osvědčená kombinace pro krásně husté a lesklé vlasy: Šampon a hřeben.

Domnělý původ

V minulém týdnu se mi přihodila zvláštní a úsměvná věc. Během jednoho dne se mě nezávisle na sobě zeptali dva různí lidé, jestli pocházím z Berlína. No... Samotnou by mě zajímalo, kde a jak na to přišli. Kór když mě oba viděli poprvé v životě.

Ano, člověka dokáží potěšit i na hlavu postavené maličkosti.

A ne, z Berlína bohužel nepocházím. Kdyby tomu tak bylo, nevím, co bych dělala tady.

A na rodinné předky se mě neptejte. O těch nevím vůbec nic. Mohu jen dedukovat.

Písničky XXIII

Born to be wild - Steppenwolf

<sub>"Get your motor runnin'
Head out on the highway
Lookin' for adventure
And whatever comes our way
Yeah Darlin' go make it happen
Take the world in a love embrace
Fire all of your guns at once
And explode into space

We were born, born to be wild
We can climb so high
I never wanna die

Born to be wild..."</sub>

Lezevec

Včera jsem byla horolezit. Totiž vlastně stěnolezit. Bylo to poprvé a ani to tolik nebolelo. A popravě řečeno se mi to i vážně líbilo.

Zvláštním jevem budiž fakt, že mě od této činnosti neodradila ani moje nemocná noha, ani závratě. Ale jistě to všechny vyžírky státu všichni studentni znají: Ve zkouškovém období je třeba podnikat cokoliv vyjma studia.

Takže ze všeho nejdříve auto a cesta do dědiny, která mi ještě před několika lety přišla jako docela daleko od té naší Sleepy Hollow, kdežto nyní bych byla schopná vydat se tam i pěšky na výlet.
Na místě se mé čočky nestačily ještě ani pořádně rozkoukat a už jsem tam stála zasukovaná a upnutá do slušivého postroje a o číslo menších lezopapuček.
A ano, než jsem si stihla uvědomit, že mám vlastně tu zraněnou nohu, že jsem vlastně nesportovala už několik let a že mám také vlastně ty závratě, seděla jsem již na lanech pod stropem. Jak? Neptejte se mě, ale šlo to samo. A mé sebevědomí opět drze vzrostlo. A to i přes to, že by mu spíše prospěla dieta.

Poté přišla na řadu další stěna. Tam se již vyskytl menší problém a byla jsem nucená vzdát onu hru na pavouka již v polovině. Mé téměř atrofované svaly na horních končetinách, zvyklé maximálně na zvedání knih a kriglů s mokem, po pár metrech řekly neoddiskutovatelné: "Ne" a já doslova a do písmene přestala cítit ruce a ztratila schopnost ovládat prsty.
Takže tedy krátký odpočinek a čas na ono rozkoukávání, na které ze začátku nebyl čas.

"Poprvé na stěně? Tak to se připrav na to, že zítra ráno možná neuzvedneš ani šálek s kafem."

Rovněž jsem toho dne měla býti zasvěcena i do tajů jištění. Vzhledem k mé hmotnosti to bylo poněkud... Humorné. Ovšem spíše pro všechny zúčastněné, nežli přímo pro mě osobně.
Vysvětlení principů, ukázání co a jak, první vyzkoušení zacvakávání přezek a sukování uzlů, dobrá práce, jdeme na to.
Budiž polehčující okolností, že jsem jistila jen slečnu, ale i tak jsem byla nejspíš značně přeceněna. Dívčina se nahoře usadila a čekala na spuštění dolů. Jenže ouha, šlo to samo. Ona jedouce dolů, kdežto já startujíc vzhůru. Okolí přiskakuje, lape můj postroj a snaží se o mé setrvání na pevné zemi. Skřípnutá ruka a au.
Ok. Napodruhé již při jištění nepřivazovali ke stěnolezci/stěnolezkyni mě osobně, nýbrž stěnu tělocvičny.
Odteď si budu pamatovat, že pro příště nebude od věci si s sebou přibalit do kapes pár dlažebních kostek.

Den utekl jako rychlá voda. Ruce bolí, nohy bolí, prach na kontaktních čočkách není rovněž zrovna příjemný, ale já jsem naprosto spokojená. Fajn lidé, fajn pocit. Bylo to super, chci ještě!

A nyní si jdu udělat kávu. Hodlám otestovat, jak to bude se zvedáním toho hrníčku. Včerejší květináč Hoegaardenu již kladl menší odpor a uprostřed noci jsem byla nevybíravým způsobem probuzena kyselinou mléčnou, ozývající se v mých svalech.
Ono je vlastně kupodivu cítit i to ťukání do klávesnice, což nebývá zrovna běžné.

Necháme se podat. Přinejhorším mě budete muset krmit a napájet.

Citáty IX

"Vezměte svůj život do vlastních rukou a co se stane? Strašná věc: Nebudete koho vinit."

Konfrontace

Je to zvláštní pocit.

Zastavili jste se někdy v životním běhu, podívali se zpátky za sebe... A uviděli, že jste promrhali čas? Ztratili x let čekáním na zázrak?

Všechno špatné je k něčemu dobré, říká se. A nejen že se to říká, ona je to i pravda.

Při sebemenší autoreflexi mě samotnou až děsí, jak moc se za tak krátkou dobu dokáže člověk změnit. Nikdy už nebudu taková, jako předtím. A vlastně ani nechci. Jsem za to neskutečně ráda.

Rok 2007. Můj nejlepší rok vůbec. Tehdy by mě ani nenapadlo, že všechno to, co se během něj stalo, byl jen začátek proměny a začátek pálení mostů.

Rok 2009. Dílo jest dokonáno. Kruhy se uzavírají. Popel, krev a ruiny. Je na čase začít budovat od začátku.


Ale stále je tu brouk v hlavě. Brouk v hlavě a dva roky v tahu. Dva roky, během nichž se vlastně prakticky nestalo vůbec nic.

Dávejte si dobrý pozor na to, kvůli čemu a kvůli komu ztrácíte čas, který byste mohli investovat mnohem lépe...

:)

Upřímná myšlenka z Ospalé Díry...

Denní heslo č. XXVII

"Mám extrémně špatný vkus na muže s extrémně špatným vkusem."

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Sníh způsobuje ujeté nápady

Zapadána sněhem sedím v našem bytě a jelikož se stále ještě nikdo neobtěžoval tu bílou nadílku odhrnout, jsem v komunikaci s lidmi odkázána na icq. Pořádné zimní obutí samozřejmě nevedeme, jelikož když v našem městě napadne maximálně pět centimetrů sněhu a na hory většinou nejezdím, je to poněkud zbytečná investice.
A to vám tedy povím, že dlouhá chvíle vám praštěné nápady očkuje do hlavy sama od sebe. Aneb hurá zpátky do puberty!

"Tak jsem někde na internetu narazila na fotku dcery toho basáka, co má ty úžasný vlasy. Musím říct, že tak krásný dítě bych chtěla taky..."

"Asi bych ho měla požádat o laskavost..."


" :D "

Citáty VIII

"Život je otázkou priorit. Jenže některé se postupem času mění."

Letzter Blick zurück

< 2009 >

Leden

Jak na Nový rok, tak už nikdy! Loni poukázalo toto mocné rčení na svou nepopiratelnou pravdivost. Nejůře v životě mi nebylo nejen na Nový rok, nýbrž po celý rok.

Nový blog. Nový byt. Láska, přátelství a pochyby. První zkoušky na univerzitě i v životě. Nový olbřímí LCD monitor. Zařizování kanceláře, kupování věcí do bytu. Potkan. Záchvěvy naděje. Otázky ohledně správnosti svých rozhodnutí. Život s workholikem.


Únor

Stěhování. Světlík. Lososový salát. Trénink na život. Kina. Kavárny. Kultura. Chřipka. Další semestr.


Březen

Reinstal XP. Výstavy. Kritika a publicistika. Ples fakulty. Štěstí v očích. Po letech sraz s lidmi ze základní školy. Kina. Vila Tugendhat. Touha a lačnění po kultuře, studentském životě, studiu, studování a dostudování. Výstava minerálů. Medická session. Výborné autorské čtení. Jarní únava. Pokulhávání imunity.


Duben

Zelené pivo. Bloudění uprostřed ghetta. Psí vojáci. Pohoda, klídek a pivečko, láska a přátelství. Dvoubarevné pivo. Fotografování na střeše domu. Toaletní papír s Tupolánkem. Pokerparty v bytě se sprchou v kuchyni. Arboretum. Botanická zahrada. Přerod workholika v überworkholika. Pocit, že je něco špatně, hryzající kdesi hluboko ve mně, si prozatím odmítám připouštět. Bolavé uvědomování, že jsem sešla ze své cesty. Začátek zdravotních problémů. K pozvracení vlezlá bývalka.


Květen

Ignorant a sobec. Pohled zpět, výčitky nad špatným životním rozhodnutím. Bolest. Čas s přáteli. Běh na ohňostroje. Ignis Brunensis. Chvílové okamžiky radosti. Pivní máj v Černé Hoře. Majáles. Polotmavý a tmavý Master. Příjezd O. a H. na přijímací zkoušky. Hledání ubytovny kdesi, kam lidská noha dosud nevkročila. Angína. Angína. Angína. Streptokok přichází. Nový občanský průkaz.


Červen

Radniční dny s malými pivovary. Několik promarněných zajímavých akcí, workholik je celé dny v prdeli. The Wall. Boj o vstupenky na koncert Rammstein. Káťa a Škubánek. Opět bolavé pohledy zpět. Opět vědomí šlápnutí vedle. Zdravotní problémy se stále komplikují a zhoršují. Imunita pod bodem mrazu. Účast na svatbě. Kančí gulášek. Zábava a smích.


Červenec

Poprvé v životě jsem řídila auto! Podpis smlouvy ve Starlingu. Hostessing na Creamfields. Ubytování v luxusním hotelu. Zdraví odešlo na výlet neznámo kam. Rozpadá se mi snad celé tělo. Streptokok je kurva kurev. Psychický teror od workholika. Zvláštní pocity déjà vu. Výborný šofér. Masters of Rock. Nejlepší okamžiky v tomto roce a možná i v životě. Nejlepší festival, jaký se dá za život zažít. Přátelé. Zábava. Žádné starosti. Smích od rána do rána. Pivo. Horká medovina na drobrou noc. Michael Robert Rhein mi řekl: "Hallo"!!! Autogramy In Extrema. Ráj na zemi. Povídání příběhů. M., kdybys věděla, jak tě mám ráda. Zvláštní poselství - "Dreh dein Leben". Brigáda. Padají mi na hlavu talíře. Rozhod jsem se léčit lásku lékořicí. Mou mysl okupují podivné věci. Nepředvídatelné situace. Chvílové unešení od problémů. Máloco stojí za to, abych si kvůli tomu ničila svůj hezký úsměv. Šílenosti. Noční výlet po temné silnici kdesi uprostřed lesů. Takhle se normálně nechovám.


Srpen

Workholikovi spadla jeho rádoby upřímná a férová maska. Psychický teror nabývá až pozvraceníhodných rozměrů. Imunita v ruinách. Psychika v ruinách. Za své zdravotní problémy si prý můžu sama. Hory léků, které nezabírají. Výlet. Sbalení pár peněz, hygienických propriet, prádla a léků. Návrat neznámo kdy. Několik dnů a nekončících nocí. Praha. Velvary. Praha. Říčany. Dny v ráji. Přátelé. Radost. Euforie. Nekončící smích. Hektolitry piva. Výtečné jídlo v Rybárně. Otevírání lahváčů o zastávku. FarmVille. Ztracená a znovunalezená mikina na Floře. Den otevřených dvěří v pivovaru Vyškov. Po měsících konečně určení správné diagnózy. Antibiotika. Pivovarské slavnosti ve Vyškově. Antiperle. Růžový Hoegaarden. Svět se zbláznil, držte se! Pocit zmaru. Star Trek mánie začíná. Odchod z bytu zpět domů. Nejmoudřejší tah roku. Neustálé šílené chutě na maso. Schopnost snídat segedín, během dne spořádat kus krávy a před spaním si v jednáct v noci dopřát krvavý steak.


Září

Víkend v Malmö. Po téměř deseti letech let letadlem. Výborné zážitky. Fajn lidé. Pohoda, klídek, tabáček a hnusné švédské pivo. Sobí maso. Výlet s workholikem do malebné vesničky Jeseníkách - jak jinak než pracovní. Objev úžasně chytlavé a hluboké písničky - Spielmann (Micha Rhein & Vincent Sorg). Láska k babímu létu. Nejkrasnější počasí v roce. Burčák. Vídeň. Tramwaytag. Pohoda. Přátelé. Zábava. Star Trek mánie pokračuje. Stěhování domů pokračuje. Pryč z navhlého, plesnivého bytu. Pryč od gradujícího psychického týrání. Semestr Start. Zahradní party na dvorečku. Pokusy o stmelení, aneb vlastní blbost. Výtečná večeře v luxusní restauraci.


Říjen

Večer legend. Výborné revivaly. Zhulený Freddie. Streptokok vrací úder. Opět antibiotika. Umělecké večery nad sklenicí vína. K. přijela na návštěvu. Přivezla mi japonské pivo. Kolaudačka v pochybném bytě. Střepy zapíchané do nohy a ruky. Oslava K. narozenin v Praze. Výborný čas. Nejnádhernější byt, co jsem kdy viděla. Neskutečná radost. Žádné starosti. Litevština a maďarština. Úžasný dárek k narozeninám. Blýská se na lepší časy nebo jde jen o ticho před bouří?


Listopad

Sraz s lidmi z gymnázia. Otřesné. Výročí pádu zdi. Mé ostalgické já prolévalo hořké slzy. Rychlostudium maďarštiny. Munch a impresionisté ve Vídni. Punč ve Vídni. Slunečný den. Rammstein. Vzpomínání na léta dávno minulá. A krásná. Kruhy se uzavírají. Všechny. Krize přichází.


Prosinec

Nejhorší dny. Auf meiner Stirn ein Muttermal, entferne es mit Messers Kuss, auch wenn ich daran sterben muss. Bolavý řez, který se však záhy zhojil. Téměř okamžitě. Zbavení balvanu a tíhy. O dalšího emočního upíra a psychicky nemocného člověka v mém životě méně. Spontánní akce. Koupě historicky prvního oficiálního DVD. Noví lidé. Nové naděje. Nové vyhlídky. Na obzoru se rýsuje nový život. Přesně ten, který jsem před dvěma roky uložila k ledu. Dočkám se nyní? Berlín. Ráj na zemi. První předsevzetí v životě. Odraz. Z bahna přímo do stratosféry. Fénix shořel a vstává z popela, aby měl do dalšího roku v žilách novou, žhavou krev. Nejlepší dny. Nyní konečně už na 200% vím, co chci. A za tím si hodlám jít.

Tento rok byla jedna velká chyba, ale chyby děláme od toho, abychom se z nich ponaučili. Vzal mi sice úplně všechno, ale jak vidno, mělo to svůj účel. Stal se ze mě nový člověk. Změnila jsem se více, než za deset let předešlých. A jsem za to neskonale vděčná.
Občas je na místě vypráskat z bytů nepohodlné nájmeníky a lidské parazity a bolestivě strhat všechny ty stavby, které jsme po několik roků namáhavě budovali. Je třeba najít si místo pro lepší a stabilnější základy. Vystavět domy nové. Své vlastní. A ne takové, jejich fasádu nahazovalo převážně okolí a ne vy sami.
Uhořet a zrodit se znovu. Lepší a silnější.

Auferstanden aus Ruinen.

< / 2009 >

Písničky XXII

Singapur - In Extremo

Pokaždé, když se k mým uším donesou tóny této písničky a já se zaposlouchám do jejích slov, ptám se sama sebe, jestli je skutečně autor textu Kay Lutter a nikoliv Rebeca a jestli se tento počin opravdu jmenuje Singapur a ne Berlin.
Je s podivem, jak podobné myšlenky, pocity a identická přirovnání k nějakému místu na Zemi mohou mít dva úplně cizí lidé.

Ano, její poslech ve mně vyvolává hodně zvláštní toky emocí...

<sub>"Die alte Heimat ist fern von hier
Nur ihre Narben die blieben mir

Bin vogelfrei, weit von daheim
Ein jeder Ort wird wohl besser sein

Der Wellenschlag bezähmt mein Herz
Schmeiß über Bord den Lebensschmerz
Kein letzter Blick, kein Gruß zurück
Das Leiden schwindet Stück für Stück

Lass mich, lass mich nie wieder los

Die fernen Töne treiben mich
Wie die Motte in das Licht
Werd meine Seele tief ergründen
Und ich weiß ich werd mich finden

Lass mich, lass mich nie wieder los..."</sub>

Citáty VII

"Člověk bez ctižádosti věří v to, čeho dosáhne. Člověk ctižádostivý dosáhne toho, čemu věří."

Jak na Nový rok, tak po celý rok

Jak tak vidno, čeká mě úspěšný rok. Minimálně dle tohoto pořekadla soudě.

Divoké popůlnoční veselí. Proudění neznámo kam v davu neznámých Němců. Po kotníky v rozbředlých sračkách. Krev v žilách. Spokojenost. Chuť žít. Mobilní telefon odmítající veškerá spojení s Českým Absurdistánem. Milé rozhovory s úplně cizími lidmi v ulicích. Berlín. Pocit neskonalého štěstí a radosti.
Svěží ráno. Krásné počasí. Výtečný Brunch (pečivo, zákusky, ovoce, zelenina, marmelády, sýry, šunky, rozličné saláty, těstoviny, brambory, x druhů mas a ryb, jogurty, sushi, olivy, chlebíčky, obložené bagetky, cukroví...). K jídlu sekt. Pohoda. Německé pivo. Výborní lidé. Berlín.

Sečteno a podtrženo: Cíl pro 2010 stanoven. Přijde s dalším rokem skutečně spojení mě, Berlína a sedmi smrtelných hříchů v čele s obžerstvím?

Bludný kořen

Stalo se vám někdy, že jste překročili bludný kořen? Naprosto nepochopitelně se ztratili na důvěrně známém místě nebo na rovné a krátké cestě přímo z bodu A do bodu B? Ve zcela střízlivém stavu podotýkám.

Že si říkáte, že to není prakticky možné?

Ale ano. Je.

Mně osobně se něco takového přihodilo poprvé. Předevčírem. A doteď tu záhadu nemůžu rozluštit.

Na Kaiserdammu vyjdete z U-Bahnu, pokračujete kousek po rovné cestě, dojdete k Tanstelle, tu obejdete a jste přímo na Zentralen Omnibusbahnhof am Funkturm. Jak prosté.

Jenže...

Příjezd soupravy. Nějaký pán mi do schodů pomohl s mou obří cestovní taškou. (Jako pokaždé v Německu) Na zledovatělém sněhu/v břečce po kotníky si to štráduji směrem k autobusům. Vleču gigantickou kabelu na kolečkách, batoh plný piv a k tomu ještě dvě menší tašky přes rameno. Pocit, že buď vypustím duši, nebo si přinejmenším ruce vyglajdám ke kolenům.

Náhle se cesta již začne jevit jako neobvykle dlouhá. "To je tím nákladem o váze ruského tanku," míním. Ale nedá mi to, tak lovím mapu. Blíží se půlnoc, nikde ani živáčka. Pouze jeden padající opilec a nějaký pochybný Obdachlose. Téměř idylická scenérie.
Tento Obdachlose se ke mně začíná blížit. Kupodivu se mě neptá, jestli nemám drobáček, nýbrž s čím by mi mohl pomoci. Ano, pevně věřím, že v tu chvíli jsem již začínama vypadat značně zoufale.
Zasvětila jsem jej do svého problému a on mi sdělil, že lokace Omnibusbahnhofu je dvě zastávky metrobusem nazpět, úplně na jiném místě, než já!
Pán sice podivného vzezření, ale naštěstí hrozně ochotný a milý. Na nic se neptal, uchopil mou tašku a společně jsme běželi nejbližší zastávce metrobusů vstříc.
(Stát se to v naší republice, tak by byl scénář jistě úplně jiný - Pán by vzal tašku a utekl s ní neznámo kam.)
Do odjezdu autobusu Berlín -> Český Absurdistán -> Slovenský Absurdistán -> Čabajsko zbývala slabá čtvrthodinka. Průser na obzoru.
Úprk na téměř odjíždějcí metrobus, jízda, úprk do a z metra, dobíhání na autobusové nádraží, hledání správného nástupiště... Za naše výkony bysme si zasloužili čestný metál. Nové hvězdy běhu v nepříznivých podmínkách s plnou polní - ztrhaná Moravanka na pokraji sil a berlínský podivín. Hotové nové idoly plakátů v pubertálních pokojích!
Za pět minut dvanáct. Doslova i obrazně. Autobus stihnut, ale jen tak tak.

Berlín mě evidentně nechtěl pustit pryč, tak mi nakladl pod nohy bludné haluze. Do konce života nepochopím, kam a hlavně jak se mi to podařilo se dostat.

A tomu sice zvláštnímu, leč strašně hodnému pánovi nechám vystavět pomník. Jsem neskutečně ráda, že hodní lidé opravdu ještě nevymřeli, i když se to v naší zemi tak jevit může.