Bludný kořen

Stalo se vám někdy, že jste překročili bludný kořen? Naprosto nepochopitelně se ztratili na důvěrně známém místě nebo na rovné a krátké cestě přímo z bodu A do bodu B? Ve zcela střízlivém stavu podotýkám.

Že si říkáte, že to není prakticky možné?

Ale ano. Je.

Mně osobně se něco takového přihodilo poprvé. Předevčírem. A doteď tu záhadu nemůžu rozluštit.

Na Kaiserdammu vyjdete z U-Bahnu, pokračujete kousek po rovné cestě, dojdete k Tanstelle, tu obejdete a jste přímo na Zentralen Omnibusbahnhof am Funkturm. Jak prosté.

Jenže...

Příjezd soupravy. Nějaký pán mi do schodů pomohl s mou obří cestovní taškou. (Jako pokaždé v Německu) Na zledovatělém sněhu/v břečce po kotníky si to štráduji směrem k autobusům. Vleču gigantickou kabelu na kolečkách, batoh plný piv a k tomu ještě dvě menší tašky přes rameno. Pocit, že buď vypustím duši, nebo si přinejmenším ruce vyglajdám ke kolenům.

Náhle se cesta již začne jevit jako neobvykle dlouhá. "To je tím nákladem o váze ruského tanku," míním. Ale nedá mi to, tak lovím mapu. Blíží se půlnoc, nikde ani živáčka. Pouze jeden padající opilec a nějaký pochybný Obdachlose. Téměř idylická scenérie.
Tento Obdachlose se ke mně začíná blížit. Kupodivu se mě neptá, jestli nemám drobáček, nýbrž s čím by mi mohl pomoci. Ano, pevně věřím, že v tu chvíli jsem již začínama vypadat značně zoufale.
Zasvětila jsem jej do svého problému a on mi sdělil, že lokace Omnibusbahnhofu je dvě zastávky metrobusem nazpět, úplně na jiném místě, než já!
Pán sice podivného vzezření, ale naštěstí hrozně ochotný a milý. Na nic se neptal, uchopil mou tašku a společně jsme běželi nejbližší zastávce metrobusů vstříc.
(Stát se to v naší republice, tak by byl scénář jistě úplně jiný - Pán by vzal tašku a utekl s ní neznámo kam.)
Do odjezdu autobusu Berlín -> Český Absurdistán -> Slovenský Absurdistán -> Čabajsko zbývala slabá čtvrthodinka. Průser na obzoru.
Úprk na téměř odjíždějcí metrobus, jízda, úprk do a z metra, dobíhání na autobusové nádraží, hledání správného nástupiště... Za naše výkony bysme si zasloužili čestný metál. Nové hvězdy běhu v nepříznivých podmínkách s plnou polní - ztrhaná Moravanka na pokraji sil a berlínský podivín. Hotové nové idoly plakátů v pubertálních pokojích!
Za pět minut dvanáct. Doslova i obrazně. Autobus stihnut, ale jen tak tak.

Berlín mě evidentně nechtěl pustit pryč, tak mi nakladl pod nohy bludné haluze. Do konce života nepochopím, kam a hlavně jak se mi to podařilo se dostat.

A tomu sice zvláštnímu, leč strašně hodnému pánovi nechám vystavět pomník. Jsem neskutečně ráda, že hodní lidé opravdu ještě nevymřeli, i když se to v naší zemi tak jevit může.