Lezevec

Včera jsem byla horolezit. Totiž vlastně stěnolezit. Bylo to poprvé a ani to tolik nebolelo. A popravě řečeno se mi to i vážně líbilo.

Zvláštním jevem budiž fakt, že mě od této činnosti neodradila ani moje nemocná noha, ani závratě. Ale jistě to všechny vyžírky státu všichni studentni znají: Ve zkouškovém období je třeba podnikat cokoliv vyjma studia.

Takže ze všeho nejdříve auto a cesta do dědiny, která mi ještě před několika lety přišla jako docela daleko od té naší Sleepy Hollow, kdežto nyní bych byla schopná vydat se tam i pěšky na výlet.
Na místě se mé čočky nestačily ještě ani pořádně rozkoukat a už jsem tam stála zasukovaná a upnutá do slušivého postroje a o číslo menších lezopapuček.
A ano, než jsem si stihla uvědomit, že mám vlastně tu zraněnou nohu, že jsem vlastně nesportovala už několik let a že mám také vlastně ty závratě, seděla jsem již na lanech pod stropem. Jak? Neptejte se mě, ale šlo to samo. A mé sebevědomí opět drze vzrostlo. A to i přes to, že by mu spíše prospěla dieta.

Poté přišla na řadu další stěna. Tam se již vyskytl menší problém a byla jsem nucená vzdát onu hru na pavouka již v polovině. Mé téměř atrofované svaly na horních končetinách, zvyklé maximálně na zvedání knih a kriglů s mokem, po pár metrech řekly neoddiskutovatelné: "Ne" a já doslova a do písmene přestala cítit ruce a ztratila schopnost ovládat prsty.
Takže tedy krátký odpočinek a čas na ono rozkoukávání, na které ze začátku nebyl čas.

"Poprvé na stěně? Tak to se připrav na to, že zítra ráno možná neuzvedneš ani šálek s kafem."

Rovněž jsem toho dne měla býti zasvěcena i do tajů jištění. Vzhledem k mé hmotnosti to bylo poněkud... Humorné. Ovšem spíše pro všechny zúčastněné, nežli přímo pro mě osobně.
Vysvětlení principů, ukázání co a jak, první vyzkoušení zacvakávání přezek a sukování uzlů, dobrá práce, jdeme na to.
Budiž polehčující okolností, že jsem jistila jen slečnu, ale i tak jsem byla nejspíš značně přeceněna. Dívčina se nahoře usadila a čekala na spuštění dolů. Jenže ouha, šlo to samo. Ona jedouce dolů, kdežto já startujíc vzhůru. Okolí přiskakuje, lape můj postroj a snaží se o mé setrvání na pevné zemi. Skřípnutá ruka a au.
Ok. Napodruhé již při jištění nepřivazovali ke stěnolezci/stěnolezkyni mě osobně, nýbrž stěnu tělocvičny.
Odteď si budu pamatovat, že pro příště nebude od věci si s sebou přibalit do kapes pár dlažebních kostek.

Den utekl jako rychlá voda. Ruce bolí, nohy bolí, prach na kontaktních čočkách není rovněž zrovna příjemný, ale já jsem naprosto spokojená. Fajn lidé, fajn pocit. Bylo to super, chci ještě!

A nyní si jdu udělat kávu. Hodlám otestovat, jak to bude se zvedáním toho hrníčku. Včerejší květináč Hoegaardenu již kladl menší odpor a uprostřed noci jsem byla nevybíravým způsobem probuzena kyselinou mléčnou, ozývající se v mých svalech.
Ono je vlastně kupodivu cítit i to ťukání do klávesnice, což nebývá zrovna běžné.

Necháme se podat. Přinejhorším mě budete muset krmit a napájet.