Asi bych to dnes viděla na filmový večer za účasti piva s medovinou.
Jak si jistě mnozí během těch x-y let, během nichž aktivně či pasivně provozují existenci na této planetě, mohli povšimnout, ke štěstí kolikrát stačí i ty nejmenší maličkosti.
Tak jako dnes.
Moje mamá navrátivší se z práce již ode dveří vesele kvitovala, že pro mě něco má. Budiž. Proč taky ne? Copak to bude, až se to z té tašky vybalí?
Dvd.
A ne jen tak ledajaké. Dvd s mou oblíbenou pohádkou, s animákem mého dětství. Má první vhs kazeta, kterou jsem kdysi dávno dostala v okamžiku, kdy do naší rodiny přibyl nový člen -
videorekordér.
Přesně tohle jsou ty okamžiky, kdy člověk znovu vidí svět těma šťastnýma dětskýma očima, ucítí vůně dávno zapomenuté a pocítí i všechny ty vyrovnaně blažené emoce, jež dávno pokryla vysoká vrstva prachu. Hry, smích, radost, sčítání třešínek a cvičení v modrých kalhotkách, v bílém triku a s jarmilkami na nohou... To všechno bylo jakýmsi nedopatřením zasypáno každodenním kroucením hlavou nad studiem, prací, okolím, vztahy, penězmi, zdravím, politikou a nekončícím a všudypřítomným morem nesoucím název
lidská idiocie, neboť narodit se s funkčním mozkem je v této době velice silná indispozice pro spokojený život.
(Chtěla bych se vrátit časem zpět. Třeba i na jeden den, na jednu hodinu... Za tehdejší hlášky, že už chci být konečně velká, bych si totiž ze svých šunek udělala takovou sekanou, že bych se minimálně týden neposadila.)Asi se půjdu pohroužit do nostalgie a za pomoci filmu se přenesu o nějakých těch
dost let zpět.
Mimochodem... Jakým mi bylo překvapením, když jsem zjistila, že tato pohádka zase není o tolik let mladší než já, což krásně dokumentuje to, že v té době se už dávno dinosauři za domem nepásli a lidé kupodivu zvládali tvořit i animované filmy.
A ten Rasputin, kterého jsem si stáhla včera, pěkně počká. On neuteče.
