Monty Pythonův život uměnovědce

Přes víkend mi od kolegyně spolustudující přišla milá pozvánka. Jestli bych se prý nechtěla zúčastnit pondělního biografu ( = Jeden vskutku obtížný předmět, jehož náplní jest jen zhruba tříhodinové koukání na filmy. A to všechno dokonce za 4 kredity! Náročné, že ano?), jelikož naplánované následné posezení u vína a jelikož Život Briana.

"P. S. : Asi si vemu něco k pití už s sebou. Doporučuji ti to taky, bývá tam vcelku dusno a je třeba hodně pít."

A díky tomu, že mi téměř v tu samou chvíli došel i oficální mail shora, že mi tou dobou odpadá maďarština, nebylo co řešit.

Minimálně pohodově strávený večer byl jasný již předem. Že však budeme konfrontováni s večerem tak dokonalým a osobitým, nejspíš ani ve snu nepředpokládal nikdo z nás.
Plná posluchárna, tma tmoucí, na ochutnávku všelijaké možné i nemožné šoty od Monty Pythonů a na závěr i onen Brianův život osobně.
A kolující sladké moldavské víno. A pochutiny. Udělejte si pohodlí a chovejte se u nás jako doma! Jen se nějakým soustem neuduste, až se vám bude trhat bránice.

Atmosféra slovy nepopsatelná a nesdělitelná. Okamžik, kdy po skončení filmu vychází na sto studentů z posluchárny do vylidněných a potemnělých univerzitních koridorů, všichni mlčí a jen si pohvízdávají melodii závěrečné písně, je neskutečně silný a nezapomenutelný.

"Always look on the bright side of life..."

Venku nás již s otevřenou náručí vítal zářící úplněk, tu a tam se schovávající za plujícími mraky. A vůně letní noci. Ona sladká a vlahá vůně, nezaměnitelná a na celém světě nejkrásnější.

Jedna z těch chvil, kteréž se sice zdají býti prosté, ale v hlavě si je ponesete do konce života.

Písničky XXIX

Raue See - In Extremo


Ortel je tu. Přímo v mé e-mailové schránce. Přichází na řadu Plán Bé. Los!

Když jsem zjistila, jak se nakonec věci mají a u toho slyšela slova jmenované písně, rozbrečela jsem se jako malé děcko. Ne ze smutku. To rozhodně ne. Nýbrž z toho přívalu silných emocí. Už je to tady. To, co o čem jsem věděla, že jednou nastane, ale radši na to nemyslela a užívala si daného okamžiku.
Naděje. Lepší zítřky. Radost. Rvaní se vpřed. Sebevědomí. Cílevědomost. Cíl. Adrenalin. Život... Ale i strach a obavy.

_{"Mit Sünden ist mein Kahn geladen
Voll mit Unzucht bis zum Kragen
Hab von jeder Plage zwei
In meiner Ladung dabei"}

Má loď neřestí a hříchy až po límec naložená jest. Jen za první tři měsíce letoška přibylo nákladu více, než za nepočitatelně celých roků minulých.

Od každého trápení nadvakrát. Minulost nesmažu.

_{"Mein Leiden drückt den Kiel hinab
Ein Fingerzeig auf's nasse Grab
Doch kann mein Ziel ich nicht verheeren
Das alte Wunden sich vermehren"}

Všechno to, co mě kdy bolelo, mě nyní pohání pryč. Suverénně ukazuji prstem na svůj možný hrob, ale já tento boj nevzdám.

_{"Ich bin der ausgestoßene Sohn
Und euer Spott ist mein Judaslohn"}

Tady jím jsem a vždycky jsem byla. Der ausgestoßene Sohn.

_{"Und die See ist rau und der Weg noch weit
Kein Fleckchen Erde weit und breit
Und die Reise hab ich, hab ich nie bereut
Ich segle bis zur Ewigkeit"}

Moře je kruté. Cesta mě čeká daleká. Ale já jí nikdy litovat nebudu. Za cílem si půjdu až do věčnosti. Snad... Jediné, co mě děsí, je můj vlastní strach.

_{"So steu're ich das Totenschiff
Mit voller Kraft aufs nächste Riff
Auf dass ihr an der Last erstickt
Mit der ihr mich auf Reisen schickt"}

Kormidluji svou loď smrti a s plnou parou mířím na další a další útesy.

<sub>"Für eure Unschuld sollt' ich sorgen
Von Gott für euch die Freiheit borgen
Auf dass die kurze Gnadenfrist
Nun frei von euren Zweifeln ist

Doch habt ihr dabei nicht bedacht
Mit wem ihr diese Gleichung macht"</sub>

Pochybovat o mém úspěchnu nepřestanete. Valná většina z vás. Proč? Protože jediný, s kým mě srovnáváte, jste vy sami. Sedět v sofá před televizí, jen si na něco stěžovat a přitom prakticky nepohnout prstem.

Pokud mezi ně patříte, víte, co mi můžete.

Vy, co mi fandíte a dodáváte kuráž, vám ze srdce děkuji a opravdu si vás vážím. Budu vás ještě potřebovat, až v polovině trasy padnu na kolena a budu fňukat, že už nemám sílu k tomu, abych pokračovala.



Jak jsem již řekla. Cesta to bude dlouhá, náročná a bolestivá. Ale já jsem ochotná ji podstoupit. A ráda. Protože jedině risk přináší zisk.


Autor textu téhle písničky má můj obdiv.

Citáty X

"Viele Menschen sind gut erzogen, um nicht mit vollem Mund zu sprechen, aber sie haben keine Bedenken, es mit leerem Kopf zu tun."

_{A než se mě začnete ptát na význam, zkuste nejdřív použít kupříkladu www.slovnik.seznam.cz a zjistit tak, že je onen citát možná tak trochu i o vás.}

Chybící článek

Dnes jsem si řekla, že vyhlašuji relaxační neděli. Celý den jsem se tedy psychicky pohybovala kdesi mezi astrálem a realitou a fyzicky mezi postelí, notebookem a ledničkou. Po celém tom uspěchaném týdnu to bylo opravdu bájo. A po včerejší kolaudačce, návratu domů nad ránem a probuzením se v poledne jakbysmet.

Jenže co čert nechtěl, jen co jsem přišla z večerní procházky, začalo mi to nějak přemýšlet. Nad nesmrtelností Řehoře Samsy chrousta. A samo od sebe.
Uvědomila jsem si, že mi něco chybí. Doopravdy a moc. Není to nic v přítomnosti, jelikož k té nemám výhrad, a už vůbec ne v budoucnosti, protože tu si buduji takovou, jakou já chci a budu chtít. Zakopaný pes se nachází v minulosti. Chybí mi rodina. Zázemí. Domov. Něco, co jsem nikdy neměla. A také něco, co bych nevěřila, že mi někdy může takhle zpětně začít chybět. Cítím, jak v onom pomyslém řetězu ten jeden článek prostě schází.

Co už. Strojem času zatím nedisponuji. Tohle nevyřeším. Začnu se raději zabývat něčím méně hlubokým a více aktuálním. Chci další tetování. Čím dál víc. A co nejdřív.

Podařený víkend

Aktivní relax. Pohoda. Fajn lidé. Ideální počasí.

Blízká sektání třetího druhu. Pozvání na kávu. Koncert. Znárodněný krigl (jako zamlada). Úžasná kytara se srdíčkama, aneb láska na první pohled. Místnost s cédéčkama na stěnách. Povídání o Berlínu. Konečně déšť, který alespoň trochu spláchl ten prach všude kolem. (Čímž se mi konečně vrátil můj výhled z okna.)

Výlet. Sluníčko. Rozbouřený přepad u přehrady. Hysterický pláč (fobie z vody, to je prevít). Kavárna. Společnost z jednějch nejpříjemnější. Delikátní autonehoda (autíčka a šalinky si ve víru jara daly vášnivou pusinku). Jízda v nezvykle doutnajícím autobuse. Dámská kolaudační jízda. Krásný byt v centru města. Inspirace. Svítivě růžové tužky. (A já je chcu!) Aktivity. Alkohol. A alkohol.

"Vy jste fakt evidentně jedna rodina. Máte stejně ujeté nápady."

Konečně letní čas.

Ale jinak se po dobu mé služby nic zvláštního nestalo...

Co stihnu ještě?

Tak takhle že to vypadá?

Jako že ty negativní emoce?

Melancholie. Heimweh. Fernweh. Lebensschmerz. Bolest. Prázdnota.
Aha, zajímavý zážitek. Děkujeme za názornou ukázku, teď už ale zase odejděte.

Po několika měsících, kdy v žilách kolovala čistá a ničím nezředěná radost, dnes došlo ke zkratu. Jen tak. Z ničeho nic. Stačila k tomu jen nevhodná kombinace jarního sluníčka a kalhot z Berlína.
Dopadla na mě ta skutečnost, že stále ještě čekám na vyřknutí důležitého ortelu, abych se mohla pohnout z místa.
Ano, je mi skvěle. Jenže kalendář říká cosi o konci března. Ne, tohle není dobře. "Do roka a do dne," řekla jsem si tehdy. Ale tohle mě brzdí! Šnekoidní byrokracie!

Během celého toho nabitého dne se emoce samy od sebe vyrovnaly. Naštěstí. Jenže jakási střepina kdesi hluboko v hrudi zůstala...

Písničky XXVIII

Weiberfell - In Extremo


Včera jsem strávila velice příjemný večer. Sice jsem si málem ublinkla v kině (Pokud je vám vaše snědená večeře milá, nepouštějte si Antikrista), ale poté byla naštěstí mocná nevolnost rozpuštěná v moku pšeničném. A nálada pozvednutá příjemnou debatou.

Jenže...

Tato debata na mě měla jakýsi dezolátní vliv a mé já se kvůli ní po letech navrátilo do puberty. Což by nebylo samo o sobě tak zlé, (Co si budeme povídat - čas od času je třeba se odreagovat) kdyby se mě to nedrželo ještě dnes. A navíc o poznání horší.

_{"Zuletzt hat mich das Luder doch genarrt..."}

Jo. Ještě tak provést menší korekturu citovaného textu a bude to přesné. Ne, nic. Interní vtip. Ha, ha. Mno.

Jednoho zaprášeného rána...

Dnešní způsob dne zdá se mi poněkud melancholický.

Sedím u stolu a spíš než na notebook prohlížím skrze okenní tabule. Zima, zdá se, odchází a vzduch nám znepůhledněl vším tím prachem, jež po ní na chodnících zůstal. Asi na památku.
A je to tady. Zase se mi připomněla realita. Zatím tu dýchám bordel namísto toho, abych si hověla někde na zahrádce u berlínské kavárničky poblíž parku či alespoň stromořadí, snídala talíř plný dobrého jídla, zapíjela ranní kávou a vzduch kolem mě byl čistý a... a... a tak. Mno.

Opět jsem si během své cesty obrazně řečeno sedla na zadek kamsi na mez a začala vyčkávat. Tentokráte ale naštěstí ne vinou vlastní hlouposti. Chybami se člověk učí a když už ne těmi cizími, tak alespoň vlastními. Čekám tedy jen na okamžik, kdy mi do schránky bude doručeno jedno ortelové Ne a poté se zvedám a pokračuju. Výsledek vcelku realisticky převídám už předem, ale co je psáno, to je dáno, tak to chci vidět černé na bílém. O co vlastně jde? Irelevantní.

Do té doby fůry volného času, který vlastně není až tak volný, jak se zdá. Je plněn vším možným i nemožným. Studiem, vyřizováním všelijakých (nejen) byrokratických hovězin a hlavně užívání si (nejspíš) jedněch z posledních studentských období.
Kolotoč. Kavárny, kina, divadla. Přátelé, smích, pohoda. Alkohol. Noční pochody městem směr teplé peřiny a u toho halasné prozpěvování znělky Willyho Foga. Ano, i takto se kupodivu dokáží bavit dospělí lidé. Dospělí lidé vracející se imaginárně zpět do dětství, kam by se vlastně v reálu ani vracet nechtěli.

Mimo jiné jsem si zrazu uvědomila, že poté, co jsem celý leden neuměla pořádně mluvit česky, se moje jazykové centrum v hlavě přeplo do původního nastavení. Hm, tušila jsem, že to přijde, ale popravdě jsem po tom ani netoužila.
Vyhlásila jsem tedy protiútok. A světe, div se, ten stačil jen nepatrný a už se zase přepínám nazpět, takže se mých podivně nečeských formulací typu: "Já tě zavolám, já to nerozumím" apod. moc neděste.
Nastává salva řečnických otázek, jak budu vypadat, až v tom Německu strávím půl roku, rok, či více. Asi si tady nenakoupím ani pivo a rohlíky. Ovšem kdo by si (Proboha!!!) dobrovolně kupoval české pivo a rohlíky namísto německých, že ano?

Příchod jara mimo jiné sice znamená onen zmiňovaný příchod smogu, ale i těch věcí o poznání příjemnějších. Teplý vzduch a sluníčko. A s ním i moje pihy, jež mi po zimě vždy navrací. Už s tím začalo. Další důvod k radosti. Mám je ráda. Chyběly mi.





_{P. S. : Sotva se chystám tento článek zveřejnit, začne mi Media Player hrát písničku s názvem Berlin. Ne, na náhody tohohle typu už nevěřím.}

Denní heslo č. XXXI

I. : " Jinej krav, stejnej mrav."

Jsem zhnusena

Tak a je to tady. Zrůdobrýle Nadi Urbánkové se stávají novým, rychle se šířícím morem filosofické fakulty. Proboha! Kdo se na to má koukat?

Denní heslo č. XXX

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Studentský život škodí zdraví!

"Ráázcvětáály jáábloni i grůůši... Uf, ještě že nejsem tak opilá, abych si taky začala zpívat."

Denní heslo č. XXIX

Hodnocení fakultního plesu očima jednoho anonyma všeříkající jest.

"Bych si se svýma oknama mohla otevřít sklárnu."

Písničky XXVII

Lehká - Kollerband

Štěstí. Muška jenom zlatá? Nebo co že to vlastně? Ví to někdo z vás? Domníváte se? Netušíte? Nebo se netroufáte tipovat? Či snad už doopravdy víte?

<sub>"Je lehká vůně listí
a podzim vzduch je čistý
kolem procházíš
to zpátky nevrátíš

Jsi jiná než jsi chtěla
co šlo to jsi měla
co teď uděláš
Už tančí mušky zlaté
jen někdy štěstí má tě
možná že to víš

Pálí oheň mráz
vedle slunce stín
v jednu chvíli
špatná dobrá zlá
všechno najednou
černá v bílý
mám to před sebou

Pomalu mě míjíš
nevím jestli vidíš
že tu stojím sám
kde jsi pořád byla
ty holko černá bílá
asi tě v srdci mám..."</sub>

Je to zvláštní. Celý život jsem se domnívala, že vím, co pojem štěstí obnáší. Nyní jsem však již přesvědčená o svém omylu. Štěstí v pravém slova smyslu zažívám poprvé až teď.
V mém věku docela síla, dalo by se říci. Ale na druhou stranu, když se podívám kolem sebe, vidím, že jiní ho nedosáhli ani v mnohem pokročilejším věku a i nadále žijí v sebeklamu. Smutné. A ještě smutnější je to, že valná většina z nich si za to vlastně může sama. Jo, lidi jsou divný živočišný druh.

Celé ty dlouhé roky jsem zažívala četné chvíle, kdy jsem se cítila šťastná. Jenže když se nad tím člověk reálně zamyslí, vždycky ve mně tento pocit vznikal díky vnějším vlivům. Ať už šlo o úspěch, pochvalu, zájem o mou osobu, nebo třeba takovou banalitu, jako jen podařené počasí.

Ne.

Až v těchto dnech konečně vím, že pravé štěstí je to, co jde z vás. Co máte přímo uvnitř sebe sama. (Ne, střeva a takové tu fuj okolo teď vážně na mysli nemám. Ignoranti.) Nezávisle na celém okolním světě. Ten, kdo prohlásil, že pod svícnem bývá největší tma, měl pravdu. Pomník by si zasloužil.

Ostatně už i v knize, která mi za dávných gymnazijních let byla téměř biblí, se píše vlastně to samé. Tehdy jsem mohla akorát věřit, že se k tomu sama jednou dopracuji. A hle. Ono skutečně.

_{"Každý člověk se snaží najít svoje štěstí. Někdy je těžké štěstí poznat - totiž - těžké je to vždy, ale někdy se domníváme, že jsme své štěstí již nalezli a pokud neprohlédneme, jsme šťastni do konce života (nestane-li se něco). Někdy zas nemůžeme toho, co pokládáme za štěstí, dosáhnout a někdy se stále jen znova a znova přesvědčujeme o svých omylech. Neboť štěstí ani nikde neleží, ani nikde nelítá, ale každý si nosíme to své ukryté v sobě a právě proto ho málokdy nalezneme, neboť pod svícnem bývá tma. Zpravidla totiž štěstí hledáme úplně jinde a ani nás nenapadne, že ho máme míň než na dosah..."}

Stále ještě a zatím pořád bez domova v pravém slova smyslu, bez práce, s rodinou, jež si titul rodina zaslouží méně, než Standa Grossů titul z Plzně, počasí za okny se mění skoro stejně často, jako byty, ve kterých trávím dlouhé noci a ještě delší rána a i přesto jsem se nikdy v životě necítila líp.
I kdyby z nebe padaly hovna s háčkama, nebo klidně i celé kamiony naložené křenovou omáčkou nebo co já vím čím, s tím ohněm, který mám v sobě, by to nepohlo ani o píď.
A tak to má být.

Ohlas komentátorům

Již během psaní předešlého příspěvku jsem zcela vážně uvažovala na tím, že jen co do druhého dne vystřízlivím, bude smazán. Nikoho by přece nezajímaly duševní pochody a proudy asociací (nejen) společensky unaveného člověka, který se neskutečně nudí u jakéhosi pochybného filmového produktu nějakého Američana. (Chudák Dumas musí rotovat v hrobě. Že on může za to zemětřesení na Haiti?)

Rozmyslela jsem si to. Post zůstal na svém místě.

Žádný jiný článek nevyvolal takový ohlas. Nebylo dne, kdy by se mi neozvalo množství lidí.
Jedni mi vyčítali, kterak se na ně celý autobus podivně díval během toho, zatímco oni byli při čtení mého blogu zmítání křečemi od smíchu. Další se mě natěšeně dotazovali, na kdyže plánuji příští filmový večer, jelikož oni by rádi četli mou další recenzi. Jiní kvitovali, že snímek mohl být filmařským průjmem jakým chtěl, ale po přečtení mého popísmenkování se rozhodli jej zhlédnout.

Copak můžu za to, že ve chvíli, kdy se stála fronta na cit pro matematiku, jsem se holt zapomněla ve frontě na sarkazmus a ironii?

Ne, obávám se, že dvakrát nevkročí nikdo (ani takové zhmotnění dokonalosti, inteligence a ostrovtipu jako jsem já) do stejné řeky a odteď, když filmové recenze, tak normální. Jsem totiž vážně na pochybách, že by se u mě ještě kdy vyskytla taková dobře umíchaná kombinace nudy, divného filmu, dobré nálady a množství piva.

Útrpná verze klasiky

_{(Předem tohoto postu bych ráda zdůraznila, že cokoliv, co zde uvidíte, je všechno ostatní, než psáno za střízliva. Berte s rezervou. Děkuji.)}


Ne. Já ty tvůrce filmů prostě nepochopím. A vykastruju lžící. A zruším Vánoce.

To jen tak na okraj.

Nějak se mě v posledních dnech zmocnil hlad po kultuře a po dohánění restů. Návštěvu divadla v podobě moderní (A výtečné! Možná se ještě rozepíšu.) verze Hamleta máme zdárně za sebou, tak jsem si dnes řekla, že když původní plány na večer padly za vlast a já s příchodem soumraku nějakou náhodou setřásla z hrbu jarní únavu, byla by škoda toho nevyužít.

Zalovila jsem tedy ve své složce plné filmů a bez rozmýšlení (Ano, litovala jsem toho hned záhy) rozklikla Robina Hooda. Ehm. Někde se stala chyba. To není Robin Hood. To je Robin Ood.

TEIL NR. 1: Větší sranec jsem již dlouho neviděla. Právě mám za sebou tak půlku filmu a abych to dávala, musela jsem se během vysílání posilnit třemi pivy a panákem medoviny. Zatím. Proboha. Při představě, že mi ještě zbývá minimálně hodina... No, radši nemyslet.

Abych to zatím ve zkratce shrnula:

Robin Ood je buď lehce retardovaný, nebo těžce sjetý mameluk. Emo mameluk řezající se do rukou. Jeho smysl pro humor a ostrovtip je na úrovni dnešních venkovních teplot, zatímco jeho celkový talent si může potřást ručkou s teplotami kdesi daleko za Uralem. S jeho vzezřením by si mohla z fleku potřást kopýtkem kdejaká jalovice.
Jako pardon, ale chlapa levého takovýmto megalomanským způsobem jsem ještě nezažila. Naštěstí!
On a jeho banda trotlů z Jedličkova ústavu běhající po lese... Nic, škoda slov.

Popojedem.

Jeho protivník, Herr Šerif s Nottinghamu je oproti němu zajímavý, vtipný, charizmatický, inteligentní a prostě k... Eh, nic. No. Tož nadsamec.
A beztak to projede. Kde je ta spravedlnost? Kde je ten přírodní výběr? Blahoslavení holt v pohádkách takového kalibru chudí duchem. Ach jo.

Mariana zdá se nebetyčně tupou. (Hm. Možná, že jen nezdá.)

No. Pro tentokrát jdu pokračovat v dívání. Já se vrátím a se mnou přijde... Jistě ještě fůra dalších písmenek. Protože sledování něčeho takového ve mně vyvolává vskutku písmenkatý přetlak.

TEIL NR. 2: Došlo pivo. Proboha. Tak tenhle film do konce nezvládnu. Robin Ood tvářící se, jako by prvně v životě viděl ženu. Žena vzezření rozšláplého talíře vypadajíce, jako by poprvé v životě viděla prdelku nahého muže. Koupajícího se v jezeře. Rýly sexy.

TEIL NR. 3: Už chápu, proč v tom filmu všichni tolik chlastaj.

TEIL NR. 4: Die Romantik beginnt. Ich würde sagen, ich gehe kotzen.

TEIL NR. 5: Mariana hledá Rebecu. Pauza na dostatečné vysmátí.

TEIL NR. 6: Únavou si rvu sirky pod víčka. Mariana mi vzezřením připomíná jednu rodinnou příslušnici. Robin Ood je stále stejně jalový, nemastný, neslaný a asexuální jako v předešlých scénách, ale alespoň je konečně patrný mohutný hudební doprovod, kterým autoři paskvilu hodlají divákům sdělit jediné: Jou, jou, Oud je klaďas. Kdyby to náhodou někomu nedošlo.
Zatímco Herr Nottingham si to posral. Hodlá se oženit a zplodit potomka - jasná zkáza. Tady máme, milé děti, to ponaučení! Neuzavírat sňatky a neplodit fakany! Křesťani růl. A ještě půl hodiny. Myslete na mě a fanděte mi, neb se obávám, že to neustojím. Tedy spíše neusedím.


TEIL NR. 7: Druhý nejhezčí muž a on to taky záporák? Fajné. To už o něčem svědčí. Zjevně. A král Richard? Že by ten vlastník pivovaru?
Nicméně Robin je naivní dežo. Co by kdo čekal jiného?

Já chci spát a Robí sbírá koňská lejna. Hrdina.

Spátspátspátspátspátspátspát!!!

TEIL NR. 8: Well, jsem ospalá na maximum. Nyní již asi neocením vůbec nic. Ani to, kterak neozbrojená banda retardů za hradby nejen pronikla, dokonce se tam zvládla odzbrojit i pobít zlé hochy. O-ho!

Hele, on má pěkný zuby! Bajt mí, srr!

"Shut up, you twitt!" = "Zmlkni, ty blbče!" Ahaaa, o tom je tedy ten Twitter! Web pro blby. Další z mnoha. Tak to pak jo.

Urychlete to, mládenci, nebo opravdu usnu!

TEIL NR. 9: Jalovica jedna. Uječená.

"Udělej jí to hned!" Ehm...

Hysterická kozena. Ať už zavře ústa, nebo mi praskne má bolavá a ospalá hlava. Respektive navrhuji výměnný pobyt. Ona za mě zaskočí tady a já místo ní s klidným srdcem rozšířím geny... Eh, ne. Nic. Mlčím, a jdu přetrpět poslední čtvrhodinu.

Jak toto mohl někdo natočit...?

Ta socha tam vypadá jako Snape z Harryho Pottera. Další pauza na vysmátí. Ona tak skutečně vypadá!

Moment, ve filmu se začíná něco dít. Konečně! Pár minut před koncem bylo již docela na čase, řekla bych.

Ne, už nechci spát. Brečím smíchy do klávesnice. Omlouvám se svému notebooku.

Nee, do anusu, tohle není happy end!

Proč toho chlapa musí někdo zlikvidovat v... V každým filmu, kterej jsem viděla? Nebo plánuju vidět? Sakra. Kudly, jedy, kulky, hadi, mrakodrapy. Pche! Jdu si proplakat polštářek. Dobrou noc.