Chybící článek

Dnes jsem si řekla, že vyhlašuji relaxační neděli. Celý den jsem se tedy psychicky pohybovala kdesi mezi astrálem a realitou a fyzicky mezi postelí, notebookem a ledničkou. Po celém tom uspěchaném týdnu to bylo opravdu bájo. A po včerejší kolaudačce, návratu domů nad ránem a probuzením se v poledne jakbysmet.

Jenže co čert nechtěl, jen co jsem přišla z večerní procházky, začalo mi to nějak přemýšlet. Nad nesmrtelností Řehoře Samsy chrousta. A samo od sebe.
Uvědomila jsem si, že mi něco chybí. Doopravdy a moc. Není to nic v přítomnosti, jelikož k té nemám výhrad, a už vůbec ne v budoucnosti, protože tu si buduji takovou, jakou já chci a budu chtít. Zakopaný pes se nachází v minulosti. Chybí mi rodina. Zázemí. Domov. Něco, co jsem nikdy neměla. A také něco, co bych nevěřila, že mi někdy může takhle zpětně začít chybět. Cítím, jak v onom pomyslém řetězu ten jeden článek prostě schází.

Co už. Strojem času zatím nedisponuji. Tohle nevyřeším. Začnu se raději zabývat něčím méně hlubokým a více aktuálním. Chci další tetování. Čím dál víc. A co nejdřív.