Písničky XXVII

Lehká - Kollerband

Štěstí. Muška jenom zlatá? Nebo co že to vlastně? Ví to někdo z vás? Domníváte se? Netušíte? Nebo se netroufáte tipovat? Či snad už doopravdy víte?

<sub>"Je lehká vůně listí
a podzim vzduch je čistý
kolem procházíš
to zpátky nevrátíš

Jsi jiná než jsi chtěla
co šlo to jsi měla
co teď uděláš
Už tančí mušky zlaté
jen někdy štěstí má tě
možná že to víš

Pálí oheň mráz
vedle slunce stín
v jednu chvíli
špatná dobrá zlá
všechno najednou
černá v bílý
mám to před sebou

Pomalu mě míjíš
nevím jestli vidíš
že tu stojím sám
kde jsi pořád byla
ty holko černá bílá
asi tě v srdci mám..."</sub>

Je to zvláštní. Celý život jsem se domnívala, že vím, co pojem štěstí obnáší. Nyní jsem však již přesvědčená o svém omylu. Štěstí v pravém slova smyslu zažívám poprvé až teď.
V mém věku docela síla, dalo by se říci. Ale na druhou stranu, když se podívám kolem sebe, vidím, že jiní ho nedosáhli ani v mnohem pokročilejším věku a i nadále žijí v sebeklamu. Smutné. A ještě smutnější je to, že valná většina z nich si za to vlastně může sama. Jo, lidi jsou divný živočišný druh.

Celé ty dlouhé roky jsem zažívala četné chvíle, kdy jsem se cítila šťastná. Jenže když se nad tím člověk reálně zamyslí, vždycky ve mně tento pocit vznikal díky vnějším vlivům. Ať už šlo o úspěch, pochvalu, zájem o mou osobu, nebo třeba takovou banalitu, jako jen podařené počasí.

Ne.

Až v těchto dnech konečně vím, že pravé štěstí je to, co jde z vás. Co máte přímo uvnitř sebe sama. (Ne, střeva a takové tu fuj okolo teď vážně na mysli nemám. Ignoranti.) Nezávisle na celém okolním světě. Ten, kdo prohlásil, že pod svícnem bývá největší tma, měl pravdu. Pomník by si zasloužil.

Ostatně už i v knize, která mi za dávných gymnazijních let byla téměř biblí, se píše vlastně to samé. Tehdy jsem mohla akorát věřit, že se k tomu sama jednou dopracuji. A hle. Ono skutečně.

_{"Každý člověk se snaží najít svoje štěstí. Někdy je těžké štěstí poznat - totiž - těžké je to vždy, ale někdy se domníváme, že jsme své štěstí již nalezli a pokud neprohlédneme, jsme šťastni do konce života (nestane-li se něco). Někdy zas nemůžeme toho, co pokládáme za štěstí, dosáhnout a někdy se stále jen znova a znova přesvědčujeme o svých omylech. Neboť štěstí ani nikde neleží, ani nikde nelítá, ale každý si nosíme to své ukryté v sobě a právě proto ho málokdy nalezneme, neboť pod svícnem bývá tma. Zpravidla totiž štěstí hledáme úplně jinde a ani nás nenapadne, že ho máme míň než na dosah..."}

Stále ještě a zatím pořád bez domova v pravém slova smyslu, bez práce, s rodinou, jež si titul rodina zaslouží méně, než Standa Grossů titul z Plzně, počasí za okny se mění skoro stejně často, jako byty, ve kterých trávím dlouhé noci a ještě delší rána a i přesto jsem se nikdy v životě necítila líp.
I kdyby z nebe padaly hovna s háčkama, nebo klidně i celé kamiony naložené křenovou omáčkou nebo co já vím čím, s tím ohněm, který mám v sobě, by to nepohlo ani o píď.
A tak to má být.