Pokud bych měla mluvit jen za nás a za naše pocity, sjeli jsme z horské dráhy až úplně dolů a poté se opět škrábali nahoru.
Pokud bych měla mluvit očima zcela nezávislého a nezaujatého pozorovatele, byl včerejší den až paradoxně krásný.
Procitla jsem ve čtyři ráno a při srkání své kávy se snažila nemyslet na to, kam se chystám.
Zírání do skříně a hledání něčeho, co by alespoň trochu splňovalo jakýsi středoevropský dresscode. Černé silonky (Ano, zcela samozřejmě mou vinou během pár hodin dopadly jako ementál), černé návleky, černá sukně, černá košile, černé sako, černé brýle... Ne, gothic party se toho dne opravdu nekonala.
A k tomu všemu realizace mého předsevzetí - kravata!
Vázala jsem ji poprvé v životě. A napoprvé se mi uzel zadařil až téměř ukázkový.
"A ty jako umíš vázat kravatu?"
"Ne. Ale internet to umí."
K oné záplavě černé se nádherně hodila. Utvářela jakýsi veselý kontrast a uprostřed vší tí smuteční záplavy nutila člověku úsměv a naději.
M. by nás pěkně hnal, kdyby viděl, že se na jeho pohřeb chystáme obléct jako... na pohřeb.
"Nejen že mi spolubydlící omylem odvezl domů mé černé kalhoty, navíc jsem při pokusu o koupi nějakého černého vršku zjistil, že v mé velikosti se snad nic takto barevného nevyrábí. Objevil jsem jen růžovou košili. No... M. byl sice pro každou prdel, ale tohle bych pozůstalým opravdu nemohl udělat."
Naskládání se do auta. Další medická session, dalo by se říci. Bylo nás pět.
Rozrytá česká rádobydálnice, Vyškov, Prostějov, Olomouc, nádherný sluneční den, nostalgické vzpomínání na dětství a to vše špikováno humornými debatami z prostředí dezinfekce a bílých plášťů. Básníci přicházející o iluze... A svět přicházející o básníky.
Krásná předostravská krajina. Jen záplavy stromů, zpoza níž se trčily věže, doly a těžební monstra. Miluju tuto scenérii a dokázala bych se na ni dívat celou věčnost.
Depresivní domy v Ostravě. Město jako takové ve mně vyvolává horší pocity než pohled na rozjeté koťáko na kolejích.
Zvláštním kontrastem k celému městu bylo tamní místo posledního odpočinku. S přáteli jsme se nezávisle na sobě shodli, že takto krásný a pozitivně působící hřbitov jsme jaktěživ neviděli. Panovala na něm lehká a příjemná atmosféra. Jen ticho, rozkvetlé stromy, zelená travička a zlaté dubnové slunce.
Chodník vedoucí k obřadní síni. Srdce v krku, všechna krev v nohách.
"Nemáš žvýkačku?"
"Mám Bechera."
Je zbytečné popisovat, jak se věci měly dále. (A je asi zbytečné dodávat, že v rádiu právě začali hrát Lonely day od System of a down.) Kdo zažil, ví, kdo nezažil, ať je rád.
Jen bych ráda pro odlehčení zmínila, že sluníčko zářící přes vitráže obřadní síně tvořilo opravdu nádherné barevné odlesky... A navíc, kdo z vás může říci, že na pohřbu někdy poslouchal trance?
"Co máte v plánu teď?"
"Flašku Becherovky."
Jako zpráskaní psi se naskládat do aut a pryč... Zvuky pracujícího krematoria, čeřící nekonečné ticho, nechat v dáli za sebou... A všechno se to pokusit zaspat. Prospat celou cestu.
"Co? Kde to jsem? Kde jsme? A proč mě pálí oči, jako bych brečela? ... Ah, kurva."
Cestou jsme potkali čtyři svatby. Vskutku stylové. Nejmenoval se tak nějaký film? Člověk si ostatně sám připadá jako v televizi, když skupinka černých uplakánků míjí skupinu rozesmátých svatebčanů. Ne, tohle není jen tak ledajaký film. Nejlepším režisérem je Život.
Oběd na zahrádce minipivovaru. Můj žaludek stále ještě nějak odmítal přijímat tuhou stravu, tak alespoň na vitaminy a minerály bohaté višňové trojpivo.
Procházka městem a zakončení v kavárně. Zákusky, kafíčka... A černá Leffíčka. Do místnosti se oknem natahovaly paprsky a šimraly nás v bolavých očích. Povídali jsme si, vzpomínali a smáli se.
Jo, přeze všechno, co předcházelo, musím říci, že to bylo fajn... Mám vás ráda.
