Alles was sie taten, drehte sich im Kreise, immer auf die gleiche Weise

Ministerstvo duševního pohody varuje: Nezamýšlejte se. Škodí to zdraví.

Ale co tehdy, když se tomu prostě někdo neumí bránit?
I když kolikrát přemýšlet nechci, myslí to samo. Neustále. Bez příčiny. Jen tak. Nápady, úvahy a teorie si létají hlavou tam a zpět bez sebemenšího dotyku a podnětu zvenčí. Takové perpetuum debile, dalo by se říci.

My géniové to máme v životě složité. Asi se s tím budu muset vyrovnat. Nebo svou šedou kůru mozkovou seznámit s dávkou kovu v podobě nábojů, což se mi, veřte či nikoliv, opravdu nechce.

Již několik posledních let (Tři? Čtyři? Irelevantní.) na mě samotnou kdesi v nitru tiše útočí ona notoricky známá tichá voda. Tichá voda, co břehy umí podemlít tiše a o to více zákeřně.
Čím dál více si uvědomuji, jak se můj život točí v kruzích. Neustále jsem konfrontována s těmi samými situacemi, okamžiky, lidmi, neustále stojím před těmi samými rozhodnutími. Častěji a častěji. Rotace se zrychlují. A to i tehdy, pokud se suverénně domnívám, že se některé kruhy už dávno uzavřely. Vše, co jsem během roků prožila, má tendence se stále vracet.

Proč?

Co dělám špatně? Co musím ještě změnit, abych mohla konečně tyto kolotoče opustit a jít dál? Které rozhodnutí musím napravit? Které chyby opakuji? Čeho si musím ještě všimnout? Co přehlížím?

Lola běží o život. Zas a znovu. Pořád a stále. Dokud to neudělá správně.

Ale co? Kde je to kurvítko schované?