Chci

Poslední dobou mé osobní chci začíná konečně nabývat konkrétních podob.

Hlavně se do něj přesunula i spousta věcí z chtěla bych, což je také dobré znamení.

Začínám si třídit své životní priority i trochu jinak, než na bázi fantazírování a velkohubých, leč prázdných slov. Možná trochu pozdě, ale stále lepší, než někdy ve třiceti, čtyřiceti, nebo nedejbože vůbec nikdy.

Chci práci. Nejsem si ještě jistá přesně jakou, ale aby mi vyhovovala. Chci život dospělých, ze kterého mám sice strach, ale vím, že nemohu věčně takto sedět na dvou židlích. Kdesi v mezičase a meziprostoru. Mezi dětstvím a pracujícím lidem. Mezi školními sešity a složenkami. Na dně prázdného půllitru.

Chci byt. Byt, který již docela konkrétně vidím v hlavě. I s okolím. Byt, který mi bude říkat pane. Nebo spíše paní.

Chci někoho. Někoho, komu na mě bude záležet, vezme mě za ruku a půjde životem se mnou. Konečně sakra někoho, kdo půjde opravdu se mnou a ne vedle mě, přede mnou ani za mnou. Ptám se sama sebe, jestli je chyba ve mně nebo v lidech okolo, že jsem na nikoho takového stále ještě neměla štěstí.

_{ZN: Zajištěný a minimálně o deset let starší.}

Chci, aby někdo uchopil lano té lodě na divokém moři bez cíle a začátku, dotáhl ji do přístavu a bezpečně přivázal.

Chci zakořenit.

Chci svůj domov na Bé.


...a i přesto všechno si v duši chci uchovat něco z dítěte a studenta, jejichž jedinými starostmi je... Je co? Vlastně asi nic v pravém slova smyslu starostí...