U očí moře slz a v hlavě řeky otázek, slévající se nakonec v jednu jedinou.
Proč?
Na naší cestě životem potkáváme různé lidi. S některými si rozumíme více, s jinými méně a s dalšími vůbec.
Párkrát během našeho bytí máme tu čest narazit na osoby, u kterých již v první sekundě víme, že před námi stojí spřízněná duše. Výjimečný člověk. Kus nás samotných.
Nevíme, jak to víme. Prostě to cítíme. Kdesi v nás. V srdci.
Jedinci, které můžeme znát jen relativní chvíli a i přesto k nim cítíme více, než k těm, které známe celý život.
Mé srdce nyní utrpělo ránu. Hlubokou a nevratnou.
Krvácím. Ze srdce i z duše. Bolí to.
Občas nastanou situace, během nichž si říkáme, jaké rodinné, vztahové, pracovní, či školní sračky jsme to řešili a sebestředně a bláhově si mysleli, že jsou to vážné věci. Hovno leda.
Pokud chcete něco udělat nebo někomu něco říct, udělejte to. Okamžitě. Nečekejte na příště, nečekejte na zítra! Může se totiž dost dobře stát, že jednoho krásného dne zjistíte, že žádné příště ani zítra už nebude. Nikdy. Nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: