Vzhůru tradičně již kolem čtvrté hodiny ranní. Snídaně, civění do ledového a umělého světla monitoru. Poslouchání zpěvu ptáků kdesi tam ve tmě za okny. Pojítko se světem, přírodou a jarem. Uklidňující pocit...
Každá buňka v mém těle začíná nesnesitelně bolet. Kontrolka bliká červeně. Únava. Vyloženě fyzického rázu. Mozek šlape naplno. Dobrá tedy, kolem osmé opět smět peřiny. Venku se již mezitím probudilo město. Slunce, lidé, dopravní prostředky, ruch, hluk a smog.
Hluboký spánek až do odpoledne. Procházka. Ochutnání velikonočního pivního speciálu na zahrádce. Po příchodu domů opět zákeřné usnutí. Na gauči.
Za okamžik má odbývat půlnoc a já procitám. Stav bdělosti do tří. Opět ono chladné světlo monitoru. Lání úředním šimlům, jež nejsou schopny odpovědět na důležitý e-mail. Asi bych si měla zvyknout, že tady nejsem v Německu, nýbrž Českém Absurdistánu. Mentálně nevyrovnaný magor z vedlejšího pokoje vříská ze spaní. Necítím se dobře. Po rozhodnutí k pokusu o usnutí mám celý zbytek noci (Rána?) pocit, jako by vedle mě na posteli někdo seděl. Nemám strach. Cítím bezpečí.
Vzhůru opět od šesti. Asi mi už definitivně hráblo. Denní biorytmy jsou prevít, zvlášť když se rozhodnou k samovolnému překroucení. A buzení se kdesi na prahu noci a rána je prevítem největším.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: