Inspirace

V posledních dnech prožívám neskutečné záchvěvy inspirace, tvůrčí síly a vášnivé polibky od múz.

Chci si zvelebit místnost, ve které přebývám a kterou jsem si vždy chtěla zútulnit, akorát jsem jako malá holčika dostala přísný zákaz a později jsem rezignovala.
Navíc jsem se od dob stěhování na privát a zpět nijak nezabydlela. Plakáty, co všude po stěnách visí, tam povlávají a odpadávají pouze ze setrvačnosti od cé cé á deváté třídy. A už ani sama pořádně nevím, co na nich vlastně je.

Chci zase tvořit, psát, malovat i kreslit, chci hrát na hudební nástroje, chci pěstovat kytičky a kaktusy, chci se kreativně realizovat.

Konečně chci něco, co jsem po jisté životní etapě už mnoho let nedokázala. Před několika roky došlo k mnohým událostem a původně hyperaktivní dítě tak na předlouhou dobu všechny tyto energií a nápady nabité múzy opustily.

Když během přednášek beru do ruky propisku a v sešitě tak díky našemu souznění vznikají konkrétní linky, vidím, že nejen znalost jazyka se dá zapomenout.
Když během přednášek beru do rukou propisku, odhodlána dát se do psaní, vidím, že chladná, elektronická moderní doba mě zdeformovala natolik, že papíru toho ze sebe nedokážu dát tolik, jako klávesnici.

Ale i tak mám z toho pocitu neskutečnou radost.

Ten žár, který cítím v sobě, je zkrátka silnější.

Pomalu to zkouším, jako se člověk po vážné autonehodě zkouší znovu postavit na nohy.

Není však bohužel silnější, než trauma z minulosti. Něco chci, ale bojím se pošlapání. Jestli chci něco zapomenout, tak relativně mnoho ze svého dětství.

Chci být už daleko odsud a nebát se, že cokoliv udělám, bude shozeno a zesměšněno jen tak z principu.