Je to zvláštní

Ten život. Život je zvláštní.

Nejvíc absurdní věci se stávají realitou a problémy, které se jeví jako defintivně vyřešené, najednou znovu zaútočí s úderností sovětského tanku. V tom lepším případě. V tom horším tento sovětský tank sestřelí šťastného a vyrovnaného člověka opět kamsi do rašeliniště. Zpátky se, milá zlatá, dostávej jak chceš. (A to si piš, že chci a to si piš, že dostanu!)

Z mozku mám rizoto a v hrudníku pocit jako po akutním infarktu myokardu. Jsem ubrečená a vyčerpaná. Místo snídaně jsem měla jen zbytek mexického piva a gumový rohlík. Ale i přesto cítím, že na své cestě kupředu jsem udělala opravdu velký pokrok, protože i přesto všechno ten zárodek štěstí a naděje kdesi hluboko ve mně stále bují. Zapustil kořeny. Hluboké kořeny, které se jen tak nevytrhnou.

Slovy se nedá vyjádřit, jakou mám radost z toho, že existují lidé, před kterými mohu otevřít nejen celou svou mysl, ale i duši a srdce a nemusím se bát zesměšnění, zneužití nebo pošlapání.
A ještě větší radost mám z toho, že jsem tyto jedince našla a že jsou mi blízcí. Možná až moc. Asi se všemi z nich jsme jako jedno tělo a jedna duše, což je v některých případech však spíše komplikací než polehčující okolností.

Až dostanu svou první výplatu, asi navštívím sázkovou kancelář. Protože jestli mě v životě nezabije rakovina, tak to budou mezilidské vztahy. Rodina, přátelé, muži, osoby známé i neznámé... Na tom nesejde. Irelevantní s kým a irelevantní, jestli se to týká přímo mě, nebo jen něco slyším z okolí. Ačkoliv jsem docela silný jedinec, tak na tohle opravdu nemám.

Po včerejšku potřebuju horkou sprchu, spoustu tekutin a vybrečet to, co jsem potlačovala polovinu dne.
Motivaci jít dál neztrácím. Optimizmus také ne. Odhodlání už vůbec. Na jednu stranu je mi dobře, na stranu druhou jsou věci, které by měly zůstat zavřené. I když... Kdo ví? Třeba nemohou. Když kostlivec ve skříni jednou je, tak se uzamčením skříně a zahozením klíče tento umrlec prostě nevypaří. Co hůř, jednou v okamžiku veledůležité návštěvy vám tam začne zasmrádat během slavnostně prostřené tabule a o to přece nikdo nestojí.

Jak jsem již v zimě předsevzala, letošek bude ve znamení boje. S úřady, s vyššími místy, s institucemi... A hlavně sebou samou. A to je to nejhorší, nejnáročnější a nejbolestivější.

Mám strach. Z budoucnosti. Ze života dospělých. Ze života, ve kterém jsem měla být již dávno, ale stále před něčím zbaběle utíkám.
A hlavně mám strach ze sebe. Že v rozhodujícíh okamžicích nebudu dost silná a moudrá.

Chci se schoulit někomu do náruče a usnout jako malé, bezbranné dítě, které neví zhola nic o světě kolem sebe...