"Nestačím se divit. Na Facebooku mi někdy minulý týden poslal žádost o autorizování do přátel nějaký neznámý Němec... Docela sympaťák, tak se dneska koukám, co je to zač a jak na mě mohl přijít a on to bubeník jedné relativně známé německé skupiny."
"Bubeník? Hm, spíš by ti teď ty žádosti měli posílat nějací basáci..."
"Ne! Basáci ne! Nějací konkrétní basáci tam mají účet taky! Vem to radši okamžitě zpátky!"
čtvrtek 27. května 2010
Big brother is watching you
Tak se mi zdá, že cesty sociálních sítí jsou snad ještě více nevyzpytatelné, nežli ony níže zmiňované cesty basových kytar...
středa 26. května 2010
Citáty XIV
"Jeder Mensch hat nen AN/AUS-Schalter.
Ich hab ihn auf AN gestellt und nun lächelt mich das Leben an."
Music Center
Včera jsem se poprvé vydala do prodejny hudebních nástrojů. Oběživa mám sice toho času v mínusu, ale basa řemen prostě potřebuje. Já se nějak lovem a sběrem dočasně uživit zvládnu.
Aby toho nebylo málo, tak basa navíc prostě potřebuje i kombo, kabel, futrál, stojan, ladičku, nějakého doučovatele... Ale to, ehm, opravdu až někdy příště. V tuto chvíli mohu jen optimisticky doufat, že se mi zhůry k nohám snese cokoliv z výše jmenovaného, nebo alespoň kufr peněz.
Vyčíhla jsem tedy vhodný okamžik mezi dvěma bouřkami a vydala se nejen do centra města, ale i do Centra Muziky. Vzhledem k tomu, že byla zrovna doba konců pracovních dob, sešly jsme se rovnou s mou chlebodárkyní, aby bylo o zábavu postaráno a abych se tam sama tolik nebála, že ano. Představa všudypřítomných hudebních znalců a mezi tím vším já, která ví maximálně to, že se houslový klíč (Který mi při hře na baskytaru bude samozřejmě velmi platný) zakresluje od linky G... Mno, radši nemluvit.
Blížíme se k cíli mé dnešní trasy a prosklené dveře obchodu naskýtají nám netušené obzory. Kytary, klávesy i bubny sem, tuhle i tam, zkrátka všude, kam se podívám.
Děcko v cukrárně hadr. Úžas mi vzal z papule všechna slova, což nebývá zrovna obvyklé. Chodím sem a tam a zírám na to množství všech těch strun, činel, beden a věcí, o jejich existenci jsem neměla sebemenší tušení.
Jelikož se řemeny ke kytarám lokalizovaly hned u vchodu, navrátila jsem se po okružním pochodu obchodem (Co krok, to slint) zase zpět.
Ještě že máme prodejnu přímo ve městě, jelikož nákup přes internet by se v tomto případě vážně nevyplatil. Den předem jsem sortiment zkoumala na webových stránkách a realita byla poněkud odlišná.
Takže v závěru jsem ke kase samozřejmě mířila s popruhem tím, kterýžto se na obrázních na síti jevil jako vhodný adept do obludořemenária. Všechny mé skromné tipy z předchozího dne byly naživo buď vyloženě kýčovité, vyblitobarevné, nebo zkrátka na prodejně nebyly vůbec.
Než proběhlo placení, pokochala své oko ještě výběrem trsátek a mozkové pochody, které z nich si příště nakoupím, abych si vyrobila prostě úžasné trsátkonáušnice, radši nevypouštěla na světlo boží. Přece jenom bych tam ještě někdy ráda vkročila bez toho, abych si sama před sebou připadala jako... zkrátka blbě. No.
Což si teda připadat budu, ale co už. Již teď se těším na ten okamžik, až tam někdy v budoucnu přijdu za prodavači s nevinným úsměvem a větou: "Dobrý den, mám basovou kytaru a nemám sebemenší tušení, co k tomu." Budiž. Každý někdy nějak začínal.
Aby toho nebylo málo, tak basa navíc prostě potřebuje i kombo, kabel, futrál, stojan, ladičku, nějakého doučovatele... Ale to, ehm, opravdu až někdy příště. V tuto chvíli mohu jen optimisticky doufat, že se mi zhůry k nohám snese cokoliv z výše jmenovaného, nebo alespoň kufr peněz.
Vyčíhla jsem tedy vhodný okamžik mezi dvěma bouřkami a vydala se nejen do centra města, ale i do Centra Muziky. Vzhledem k tomu, že byla zrovna doba konců pracovních dob, sešly jsme se rovnou s mou chlebodárkyní, aby bylo o zábavu postaráno a abych se tam sama tolik nebála, že ano. Představa všudypřítomných hudebních znalců a mezi tím vším já, která ví maximálně to, že se houslový klíč (Který mi při hře na baskytaru bude samozřejmě velmi platný) zakresluje od linky G... Mno, radši nemluvit.
Blížíme se k cíli mé dnešní trasy a prosklené dveře obchodu naskýtají nám netušené obzory. Kytary, klávesy i bubny sem, tuhle i tam, zkrátka všude, kam se podívám.
"No doprdele. Ne že odejdeš s další kytarou!"
Děcko v cukrárně hadr. Úžas mi vzal z papule všechna slova, což nebývá zrovna obvyklé. Chodím sem a tam a zírám na to množství všech těch strun, činel, beden a věcí, o jejich existenci jsem neměla sebemenší tušení.
"Neodejdu. Jsou hnusný. Moje je nejkrásnější! Ale... Jůů! Koupím si k ní klávesy. Aby jí nebylo smutno."
"A nechceš rovnou bubny? Aby ti sousedi předvedli ukázkovou defenestraci..."
Jelikož se řemeny ke kytarám lokalizovaly hned u vchodu, navrátila jsem se po okružním pochodu obchodem (Co krok, to slint) zase zpět.
Ještě že máme prodejnu přímo ve městě, jelikož nákup přes internet by se v tomto případě vážně nevyplatil. Den předem jsem sortiment zkoumala na webových stránkách a realita byla poněkud odlišná.
"Ha, ha! Mají tu ten ohavnej oldschoolovej řemen!"
...
"Ehm... Hele, ale on v reálu není vůbec hnusnej..."
"No, že jo? Dokonce je z nich i nejhezčí."
Takže v závěru jsem ke kase samozřejmě mířila s popruhem tím, kterýžto se na obrázních na síti jevil jako vhodný adept do obludořemenária. Všechny mé skromné tipy z předchozího dne byly naživo buď vyloženě kýčovité, vyblitobarevné, nebo zkrátka na prodejně nebyly vůbec.
Než proběhlo placení, pokochala své oko ještě výběrem trsátek a mozkové pochody, které z nich si příště nakoupím, abych si vyrobila prostě úžasné trsátkonáušnice, radši nevypouštěla na světlo boží. Přece jenom bych tam ještě někdy ráda vkročila bez toho, abych si sama před sebou připadala jako... zkrátka blbě. No.
Což si teda připadat budu, ale co už. Již teď se těším na ten okamžik, až tam někdy v budoucnu přijdu za prodavači s nevinným úsměvem a větou: "Dobrý den, mám basovou kytaru a nemám sebemenší tušení, co k tomu." Budiž. Každý někdy nějak začínal.
úterý 25. května 2010
Nástrojová
Včera jsem se jen tak mimoděk tématicky zamyslela nad tím, jak to asi dopadne někdy příště, až mi padnou do oka třeba bicí, nebo nedejbože nějaké gotické varhany.
Mno, asi se v tom případě během chvilky staneme jedinými obyvateli celého bloku...
A mimochodem, tahle se mi také líbí. Tu chci příště.
Mno, asi se v tom případě během chvilky staneme jedinými obyvateli celého bloku...
A mimochodem, tahle se mi také líbí. Tu chci příště.
pondělí 24. května 2010
Cesty basových kytar jsou nevyzpytatelné
Minulý týden jsem tu cosi nakousla, ale stála jsem si za tím, že dokud to nebudu hmotně držet v rukou, neuvěřím tomu. Dočkala jsem se. Nyní to již mám při sobě. Mohu to držet tak dlouho, jak se mi zamane, ale i přesto tomu nemohu uvěřit.
Když jsem to přesně před týdnem na internetu objevila, zdálo se to všechno ze začátku jako něčí pokus o vtip. Nechtěla jsem to nikde zmiňovat, neb mi to všechno přišlo pravděpodobné asi tak, že vám spadne na auto zlatý meteorit a ani vašemu přibližovadlu neškrábne lak.
Pokus o vtip to nebyl, moje halucinace také ne.
V tuto chvíli mohu narovinu otevřeně prohlásit, že se mi přihodila nejšílenější, nejméně pravděpodobná a nejhaluznější věc v mém dosavadním životě.
Nyní se, milé děti, pohodlně usaďte, teta Rebeca vám poví pohádku nadobrou noc šťastný začátek dalšího pracovního týdne. A začne pěkně od začátku.
Za devatero znečištěnými řekami a devatero vyhaslými továrními komíny... Byla jednou jedna Rebečka. Rebečka, jejíž hudební znalosti končily kdesi uhry na triangl nucených hodin flétny na základní škole.
Jak si jistě každý normálně smýšlející člověk dokáže představit, pokud dítě do něčeho nutíte, vypěstujete mu k oné věci averzi minimálně na mnoho let dopředu, v horším případě do konce života.
Takže nad všemi těmi individui v mikinách Nirvana, mučícími kytaru, si po celou dobu dospívání pohrdlivě odfrkávala.
A této Rebečce bylo jednoho typicky ohavného březnového dne nabídnuto, aby se spoluúčastnila nějakého koncertu nějakých revivalů v nějakém klubu. Inu proč ne, řekla si. Píchnout toho dne nebylo zhola do ničeho a trocha kultury ještě nikoho nezabila. Tedy... snad.
Zde to, milé děti, všechno začalo a odtud to již mělo rychlý spád.
Během vystoupení první skupiny začínala pociťovat jakousi nepříjemnou frustraci. Najednou si z ničeho nic uvědomovala, že neumí hrát na žádný nástroj. A že ji to vlastně i tak nějak... mrzí.
Po krátké pauze přišla na minipódiátko další skupina... A Rebečka věděla, že je ztracená. Zamilovala se na první pohled jako malé dítě (nebo veliký puberťák).
Přišla tam (Nebo spíše byla přinesena) ONA. Basová kytara s velkým B.
V tu chvíli nastaly krušné chvilky pro celé širé okolí Rebečky. Nemusela být onou kytarou ani praštěná přes hlavu, aby na ni celý večer zírala, mluvila o ní celý zbytek dne, celý další týden, měsíc, dva a aby jí vyčlenila čestné místo ve svých příbězích a bůhví, co všechno ještě.
Jo, občas lidem něco prostě z ničeho nic padne do oka. Toto byl přesně ten případ.
Čas plynul, zimní marast postupně přešel v rozkvetlostromový máj, později i odrostlokvětostromový máj a Rebečka byla zvána na další kulturní akci. Tentokráte se jednalo o autorské čtení.
K přednesu básní toho večera zajišťovaly doprovod dvě kytary a v Rebečce poprvé v životě uzrálo mocné odhodlání k tomu, aby se na onen ostruněný aparát rovněž naučila hrát.
Byla však poněkud na pochybách. Těch šesti strun se přeci jen docela děsila. V živé paměti totiž měla, jak zoufale se s nimi pokoušely její drobné ruce bojovat v prvním ročníku gymnázia na lyžáku.
Pohled jí zklouzl na kytaru vedle. Ano. To bylo ono. Při tomto pohledu začala sama sebe vnitřně uklidňovat, že čtyři struny by možná i zvládla.
Páteční autorské čtení se postupně přehouplo ve víkend a následně i v pondělí. V ono úchvatné pondělí, kdy se Rebečka z ničeho nic probudila ve dvě ráno a již nezabrala. Uvelebila se tedy k počítači a po téměř roce ze zvědavosti nakoukla na Aukro.
Když tu náhle...
...přišel šok.
V jedné aukci z ničeho nic uviděla ji. Basová kytara z onoho březnového večera zdobila jakýsi inzerát.
"To bude jistě jen nějaké ilustrační foto," uklidňovala se Rebečka a jala se onu aukci rozkliknout.
Čím více informací si tam přečetla a čím více vyzjistila od prodávající, tím více byla ubezpečená, že se nejedná o ilustrační foto, o vtip ani o nějaké falzum. Vážně to byla ona osobně.
Jenže co teď? Účet na Aukru Rebečka nevlastní. Ona sama totiž ze zásady nevěří lidem ani nákupům přes inzeráty či internet, nebo nedejbože kombinaci všeho výše zmíněného.
Začala přemýšlet. Ano, většinu času se tak citlivý orgán, jako její mozek, nenamáhá zatěžovat, neb se jedná o orgán příliš cenný. Nyní však pro to byla ta pravá chvíle.
Vzpomněla si, že jedna její dobrá přítelkyně účet na Aukru vlastní. Relativně nedávno si totiž stěžovala, že trička poslední dobou nějak nejdou na odbyt.
Bingo!
Tento aukční server má sice jistá pravidla, nicméně účel světí prostředky a tak šla pravidla pro tuto chvíli stranou. Jediné, co Rebečka věděla, bylo to, že ji chce a jen tak se své lásky na první pohled nevzdá. Na náhody tohoto typu totiž již dávno přestala věřit. Pokud se tam basa vyskytla proto, aby ji získala, pak ji získá, ať se děje cokoliv. A pokud ne... Svět se nezboří.
Proběhlo supertajné sdělení uživatelského jména a hesla, supertajné udělování tipů na přihazování... A zbýval ještě celý den a kus k vypršení času aukce.
Pondělí a úterý byly u chuďátka Rebecy vykoupeny daní z porušení pravidel serveru. Nervozita, křeče v břiše, klepání rukou a vědomí, že ona je na dosah ruky a bude se o ni muset rvát s dalšími lačnými přihazujícími supy. Jak tohleto dopadne...?
Čím více se den D, hodina H, minuta M a skunda S blížily, tím více nerovzita stoupala... A stejně tak o to méně klesalo Rebečky vnitřní přesvědčení, že by to byla zrovna ona, kdo by danou aukci mohl vyhrát.
Vypršení aukce bylo již na dosah. Písek přesýpacích hodin se neúprosně sypal. Od pomyslného gongu Rebečku dělilo jen něco málo vteřin.
"Nepůjdu výš jak na 2 000... Ok, tak 2 200... Sakra... Dobře, dobře... Přinejhorším si půjčím, ale nad 2 500 nejdu... Kruci! Vy dva tam! Okamžitě s tím přihazováním přestaňte! Ta je moje! ... Dobrá tedy, tak 3 000, ale to už je maximální strop!" Zněl její vnitřní monolog.
Přes ICQ naslouchala radám zkušenější majitelky půjčeného účtu: "Dělej! Přihoď maximální strop! Okamžitě!!! Máš posledních pár sekund!"
Nakonec se odhodlala a přihodila ještě mnohem víc. Klik!
...a průser.
"Byl jste automaticky odhlášen..." Tma před očima. Krve by se v ní nedořezal. Tak tedy sbohem... Nejsme si souzeny.
Střih.
Jakési pudové jednání, okamžitý návrat do reality a víra v zázrak. Otevření druhého okna, login, přepnutí do původního okna, refresh, klik...
Zavření očí. Ať to dopadlo jakkoliv, za pokus to stálo. Doběhla do cíle, vyčerpáním padla do písku a nebyla si jistá, zda chce vidět, jestli je v něm první, druhá, nebo jestli se nemýlí a opravdu v tom cíli je.
"Gratulujeme, jste uživatel s nejvyšším přihozením..."
Ne! Není možná! Rebečka nevěřila vlastním očím. Málem odpadla ze židle.
Ano, již pochopila. Poprvé v životě. Aukce jsou adrenalinový sport. Byla zpocená, rozcuchaná, připadala si jako zpráskaný pes, ale přeze všechno se cítila, jako by právě zvítězila na Olympiádě. Pocit, jaký v tu chvíli zažívala, se nedá s ničím srovnávat.
Popravě řečeno ale stále ještě nemohla uvěřit. Říkala si, že na to, aby to všechno byla pravda, je to až moc... Haluzoidní a nepravděpodobné. Neskutečné. Nebude věřit, dokud basu nabude držet ve svých vlastních rukách. Prostě nebude.
Čas plynul, předání bylo domluveno... A bez problémů proběhlo.
Komunikace naprosto bez problémů.
Sice došlo k onomu zapovězenému půjčování účtu, což Rebečku to upřímně mrzí, ale rozhodla se, že to všechno dodatečně uvede na pravou míru.
Slečna/mladá paní prodávající byla velice příjemná a Rebečka se tak díky ní možná zbaví své naprosté nedůvěry v nákupy přes internet.
Krása. Rebečka tímto převelice děkuje jak své malé tajné anonymní pomocnici, tak milé prodávající.
A má rovněž pocit, že kdyby všem zúčastněným někdo tehdy v onen večer onoho koncertu povídal tento příběh, asi by se mu sborem vysmály.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
A proto, milé děti, nevěřte na zázraky. Spoléhejte na ně!
Dodatek pod čarou: Hlavní postava z pohádky od toho dne aktivně pracuje na silné redukci výdajů za jídlo a pití a kompletním vyrušení výdajů za artikl zcela nepotřebný, aby měla za co koupit kombo, kabel, popruh a takové ty potřebné věci kolem. Rovněž také neustále čumákuje u internetových stránek a diskuzí s basovou tématikou, aby nejlépe věděla, co dále to do.
Když jsem to přesně před týdnem na internetu objevila, zdálo se to všechno ze začátku jako něčí pokus o vtip. Nechtěla jsem to nikde zmiňovat, neb mi to všechno přišlo pravděpodobné asi tak, že vám spadne na auto zlatý meteorit a ani vašemu přibližovadlu neškrábne lak.
Pokus o vtip to nebyl, moje halucinace také ne.
V tuto chvíli mohu narovinu otevřeně prohlásit, že se mi přihodila nejšílenější, nejméně pravděpodobná a nejhaluznější věc v mém dosavadním životě.
Nyní se, milé děti, pohodlně usaďte, teta Rebeca vám poví pohádku na
Za devatero znečištěnými řekami a devatero vyhaslými továrními komíny... Byla jednou jedna Rebečka. Rebečka, jejíž hudební znalosti končily kdesi u
Jak si jistě každý normálně smýšlející člověk dokáže představit, pokud dítě do něčeho nutíte, vypěstujete mu k oné věci averzi minimálně na mnoho let dopředu, v horším případě do konce života.
Takže nad všemi těmi individui v mikinách Nirvana, mučícími kytaru, si po celou dobu dospívání pohrdlivě odfrkávala.
A této Rebečce bylo jednoho typicky ohavného březnového dne nabídnuto, aby se spoluúčastnila nějakého koncertu nějakých revivalů v nějakém klubu. Inu proč ne, řekla si. Píchnout toho dne nebylo zhola do ničeho a trocha kultury ještě nikoho nezabila. Tedy... snad.
Zde to, milé děti, všechno začalo a odtud to již mělo rychlý spád.
Během vystoupení první skupiny začínala pociťovat jakousi nepříjemnou frustraci. Najednou si z ničeho nic uvědomovala, že neumí hrát na žádný nástroj. A že ji to vlastně i tak nějak... mrzí.
Po krátké pauze přišla na minipódiátko další skupina... A Rebečka věděla, že je ztracená. Zamilovala se na první pohled jako malé dítě (nebo veliký puberťák).
Přišla tam (Nebo spíše byla přinesena) ONA. Basová kytara s velkým B.
V tu chvíli nastaly krušné chvilky pro celé širé okolí Rebečky. Nemusela být onou kytarou ani praštěná přes hlavu, aby na ni celý večer zírala, mluvila o ní celý zbytek dne, celý další týden, měsíc, dva a aby jí vyčlenila čestné místo ve svých příbězích a bůhví, co všechno ještě.
Jo, občas lidem něco prostě z ničeho nic padne do oka. Toto byl přesně ten případ.
Čas plynul, zimní marast postupně přešel v rozkvetlostromový máj, později i odrostlokvětostromový máj a Rebečka byla zvána na další kulturní akci. Tentokráte se jednalo o autorské čtení.
K přednesu básní toho večera zajišťovaly doprovod dvě kytary a v Rebečce poprvé v životě uzrálo mocné odhodlání k tomu, aby se na onen ostruněný aparát rovněž naučila hrát.
Byla však poněkud na pochybách. Těch šesti strun se přeci jen docela děsila. V živé paměti totiž měla, jak zoufale se s nimi pokoušely její drobné ruce bojovat v prvním ročníku gymnázia na lyžáku.
Pohled jí zklouzl na kytaru vedle. Ano. To bylo ono. Při tomto pohledu začala sama sebe vnitřně uklidňovat, že čtyři struny by možná i zvládla.
Páteční autorské čtení se postupně přehouplo ve víkend a následně i v pondělí. V ono úchvatné pondělí, kdy se Rebečka z ničeho nic probudila ve dvě ráno a již nezabrala. Uvelebila se tedy k počítači a po téměř roce ze zvědavosti nakoukla na Aukro.
Když tu náhle...
...přišel šok.
V jedné aukci z ničeho nic uviděla ji. Basová kytara z onoho březnového večera zdobila jakýsi inzerát.
"To bude jistě jen nějaké ilustrační foto," uklidňovala se Rebečka a jala se onu aukci rozkliknout.
Čím více informací si tam přečetla a čím více vyzjistila od prodávající, tím více byla ubezpečená, že se nejedná o ilustrační foto, o vtip ani o nějaké falzum. Vážně to byla ona osobně.
Jenže co teď? Účet na Aukru Rebečka nevlastní. Ona sama totiž ze zásady nevěří lidem ani nákupům přes inzeráty či internet, nebo nedejbože kombinaci všeho výše zmíněného.
Začala přemýšlet. Ano, většinu času se tak citlivý orgán, jako její mozek, nenamáhá zatěžovat, neb se jedná o orgán příliš cenný. Nyní však pro to byla ta pravá chvíle.
Vzpomněla si, že jedna její dobrá přítelkyně účet na Aukru vlastní. Relativně nedávno si totiž stěžovala, že trička poslední dobou nějak nejdou na odbyt.
Bingo!
Tento aukční server má sice jistá pravidla, nicméně účel světí prostředky a tak šla pravidla pro tuto chvíli stranou. Jediné, co Rebečka věděla, bylo to, že ji chce a jen tak se své lásky na první pohled nevzdá. Na náhody tohoto typu totiž již dávno přestala věřit. Pokud se tam basa vyskytla proto, aby ji získala, pak ji získá, ať se děje cokoliv. A pokud ne... Svět se nezboří.
Proběhlo supertajné sdělení uživatelského jména a hesla, supertajné udělování tipů na přihazování... A zbýval ještě celý den a kus k vypršení času aukce.
Pondělí a úterý byly u chuďátka Rebecy vykoupeny daní z porušení pravidel serveru. Nervozita, křeče v břiše, klepání rukou a vědomí, že ona je na dosah ruky a bude se o ni muset rvát s dalšími lačnými přihazujícími supy. Jak tohleto dopadne...?
Čím více se den D, hodina H, minuta M a skunda S blížily, tím více nerovzita stoupala... A stejně tak o to méně klesalo Rebečky vnitřní přesvědčení, že by to byla zrovna ona, kdo by danou aukci mohl vyhrát.
Vypršení aukce bylo již na dosah. Písek přesýpacích hodin se neúprosně sypal. Od pomyslného gongu Rebečku dělilo jen něco málo vteřin.
"Nepůjdu výš jak na 2 000... Ok, tak 2 200... Sakra... Dobře, dobře... Přinejhorším si půjčím, ale nad 2 500 nejdu... Kruci! Vy dva tam! Okamžitě s tím přihazováním přestaňte! Ta je moje! ... Dobrá tedy, tak 3 000, ale to už je maximální strop!" Zněl její vnitřní monolog.
Přes ICQ naslouchala radám zkušenější majitelky půjčeného účtu: "Dělej! Přihoď maximální strop! Okamžitě!!! Máš posledních pár sekund!"
Nakonec se odhodlala a přihodila ještě mnohem víc. Klik!
...a průser.
"Byl jste automaticky odhlášen..." Tma před očima. Krve by se v ní nedořezal. Tak tedy sbohem... Nejsme si souzeny.
Střih.
Jakési pudové jednání, okamžitý návrat do reality a víra v zázrak. Otevření druhého okna, login, přepnutí do původního okna, refresh, klik...
Zavření očí. Ať to dopadlo jakkoliv, za pokus to stálo. Doběhla do cíle, vyčerpáním padla do písku a nebyla si jistá, zda chce vidět, jestli je v něm první, druhá, nebo jestli se nemýlí a opravdu v tom cíli je.
"Gratulujeme, jste uživatel s nejvyšším přihozením..."
Ne! Není možná! Rebečka nevěřila vlastním očím. Málem odpadla ze židle.
Ano, již pochopila. Poprvé v životě. Aukce jsou adrenalinový sport. Byla zpocená, rozcuchaná, připadala si jako zpráskaný pes, ale přeze všechno se cítila, jako by právě zvítězila na Olympiádě. Pocit, jaký v tu chvíli zažívala, se nedá s ničím srovnávat.
Popravě řečeno ale stále ještě nemohla uvěřit. Říkala si, že na to, aby to všechno byla pravda, je to až moc... Haluzoidní a nepravděpodobné. Neskutečné. Nebude věřit, dokud basu nabude držet ve svých vlastních rukách. Prostě nebude.
Čas plynul, předání bylo domluveno... A bez problémů proběhlo.
Komunikace naprosto bez problémů.
Sice došlo k onomu zapovězenému půjčování účtu, což Rebečku to upřímně mrzí, ale rozhodla se, že to všechno dodatečně uvede na pravou míru.
Slečna/mladá paní prodávající byla velice příjemná a Rebečka se tak díky ní možná zbaví své naprosté nedůvěry v nákupy přes internet.
Krása. Rebečka tímto převelice děkuje jak své malé tajné anonymní pomocnici, tak milé prodávající.
A má rovněž pocit, že kdyby všem zúčastněným někdo tehdy v onen večer onoho koncertu povídal tento příběh, asi by se mu sborem vysmály.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
A proto, milé děti, nevěřte na zázraky. Spoléhejte na ně!
Dodatek pod čarou: Hlavní postava z pohádky od toho dne aktivně pracuje na silné redukci výdajů za jídlo a pití a kompletním vyrušení výdajů za artikl zcela nepotřebný, aby měla za co koupit kombo, kabel, popruh a takové ty potřebné věci kolem. Rovněž také neustále čumákuje u internetových stránek a diskuzí s basovou tématikou, aby nejlépe věděla, co dále to do.
sobota 22. května 2010
pátek 21. května 2010
Denní heslo č. XXXVII
"Beztak bych to viděla tak, že to brzo vzdám... A namísto toho se stanu světoznámou trianglistkou."
čtvrtek 20. května 2010
O jménech a lidech
Výroky Té-jež-Rebecu-povila by se měly tesat do kamene. Co slovo, to perla a většinou uhodí hřebík na hlavičku s takovou vervou, že se člověk baví ještě minimálně druhý den. (Ostatně se to asi dědí, že ano.)
Tohle se taktéž podařilo. Asi mě za těch xy let má už docela prokouknutou.
Tohle se taktéž podařilo. Asi mě za těch xy let má už docela prokouknutou.
"A jak se jmenuje?"
"To radši ani nechtěj vědět."
"Tomáš?"
"Ne."
"Hmm... Flake Lorenz? Kay Lutter? Michael Rhein?"
pondělí 17. května 2010
Pondělní ráno - posel dobrých zpráv?
Ve dvě ráno mě probudily šílené noční můry. Jejich příčinu jsem objevila ihned po procitnutí. Venkovní vichr až nepěkně duněl do okenních tabulek a můj mozek to transformoval do ne zrovna příjemných snů.
Nicméně sezení u počítače již od těchto vskutku nelidských hodin možná časem přinese nějaké ovoce.
Mám totiž pocit, jako by dnes byl apríl. Některé situace se zdají sakraüberabsurdními na to, aby to mohla být pravda. A tak mi, od srdce vás prosím, drže pěsti, protože jestli vyjdou ty dvě věci, které jsem v hlubinách internetu našla, pak radostí proskočím stropem až na půdu mezi holuby. A možná ještě výš.
Nicméně sezení u počítače již od těchto vskutku nelidských hodin možná časem přinese nějaké ovoce.
Mám totiž pocit, jako by dnes byl apríl. Některé situace se zdají sakraüberabsurdními na to, aby to mohla být pravda. A tak mi, od srdce vás prosím, drže pěsti, protože jestli vyjdou ty dvě věci, které jsem v hlubinách internetu našla, pak radostí proskočím stropem až na půdu mezi holuby. A možná ještě výš.
neděle 16. května 2010
pátek 14. května 2010
Noční písmenka do tmy
Absolvovala jsem další autorské čtení...
...a uvědomila si během něj zase jednou mnoho věcí.
Kupříkladu to, že se chci naučit hrát na kytaru.
Nebo třeba to, že...
...je docela možné, že v životě už nepotkám člověka, s jakým bychom našli tolik spolčných témat a vlastností, jako s ním...
...ale...
...vím, že v životě budu mít desítky dalších, kterým na mně bude záležet nepočitatelněkrát více.
...a uvědomila si během něj zase jednou mnoho věcí.
Kupříkladu to, že se chci naučit hrát na kytaru.
Nebo třeba to, že...
...je docela možné, že v životě už nepotkám člověka, s jakým bychom našli tolik spolčných témat a vlastností, jako s ním...
...ale...
...vím, že v životě budu mít desítky dalších, kterým na mně bude záležet nepočitatelněkrát více.
středa 12. května 2010
Z rychlíku
Poslední dobou ty dny zase běží mnohem rychleji než obvykle. Rozhlížím se z toho rychlíku kolem sebe a nestačím se pomalu ani rozkoukávat, natož abych měla čas se o něčem blíže rozepisovat na blogu. Což je možná občas i škoda. Občas zase dobře. Papír sice snese všechno, ale můj blog rozhodně ne. Žumpa se na internetu vyskytuje zpravidla jinde.
Byla jsem zhuntovat své tělo na třídenní exkurzi.
Byla jsem ve Zlíně, Luhačovicích, Vizovicích a dalších přilehlých končinách.
Byla jsem v Tišnově nechat si zruinovat peněženku výstavou minerálů a (polo)drahokamů.
Byla jsem na vernisáži nakrmit svou Ostalgii.
Byla jsem si noční cestou ve stromovém porostu pohladit ježka.
Byla jsem si na předvolebním mítinku pro oranžovou růži, protože jsem pro každou blbost.
Byla jsem si hrát s dětmi a nejenže jsem žádné z nich nezabila ani nezmrzačila, byla jsem navíc veřejně pasována na tetu, co se tak hezky směje.
Byla jsem konfrontována s krutou realitou, že i na pečené rybě se dá něco posrat.
Byla jsem na Majálesu.
Byla jsem na pohotovosti, jelikož mě lepší plán na neděli asi nenapadl nebo co.
Byla jsem a stále ještě jsem.
Byla jsem zkrátka zase jednou aktivní a věřím, že s příchodem zkouškového období konečně bude časový prostor se tu o výše zmiňovaných událostech rozepsat blíže.
Byla jsem zhuntovat své tělo na třídenní exkurzi.
Byla jsem ve Zlíně, Luhačovicích, Vizovicích a dalších přilehlých končinách.
Byla jsem v Tišnově nechat si zruinovat peněženku výstavou minerálů a (polo)drahokamů.
Byla jsem na vernisáži nakrmit svou Ostalgii.
Byla jsem si noční cestou ve stromovém porostu pohladit ježka.
Byla jsem si na předvolebním mítinku pro oranžovou růži, protože jsem pro každou blbost.
Byla jsem si hrát s dětmi a nejenže jsem žádné z nich nezabila ani nezmrzačila, byla jsem navíc veřejně pasována na tetu, co se tak hezky směje.
Byla jsem konfrontována s krutou realitou, že i na pečené rybě se dá něco posrat.
Byla jsem na Majálesu.
Byla jsem na pohotovosti, jelikož mě lepší plán na neděli asi nenapadl nebo co.
Byla jsem a stále ještě jsem.
Byla jsem zkrátka zase jednou aktivní a věřím, že s příchodem zkouškového období konečně bude časový prostor se tu o výše zmiňovaných událostech rozepsat blíže.
sobota 8. května 2010
úterý 4. května 2010
Denní heslo č. XXXV
"Připadám si tu jak v Pánovi prstenů. Furt někomu dávám kombinaci MORDOR (morfin a dormicum)."
pondělí 3. května 2010
Konečně něco trefného
Hvězdy mají pravdu. Hvězdám se neodporuje. Tak.
Vzťahy: Ste umelecký typ, vyrovnaný človek, diplomat, bohém a milovník života. Máte prijemný sympatický výzor, peknú postavu a dobrú dušu. Vyrovnajte svoje emócie. Venuša vás ma rada my ostatní tiež.
Písničky XXXI
Geboren um zu leben - Unheilig
Je až zvláštní, kolik osob se vám při textu jedné písničky může hned při první asociaci vybavit...
"Ich denk so oft
zurück an das was war,
an jedem so geliebten vergangenen Tag.
Ich stell mir
das du zu mir stehst
und jeden meiner Wege
an meiner Seite gehst.
Ich denke an so vieles
seit dem du nicht mehr bist,
denn du hast mir gezeigt
wie wertvoll das Leben ist.
Wir war'n Geboren um zu Leben
mit den Wundern jeder Zeit,
sich niemals zu vergessen
bis in aller Ewigkeit.
Wir war'n Geboren um zu Leben
für den einen Augenblick,
weil jeder von uns spürte
wie wertvoll Leben ist.
Es tut noch weh
wieder neuen Platz zu schaffen,
mit gutem Gefühl
etwas neues zu zulassen.
Es ist mein Wunsch
wieder Träume zu erlauben,
ohne Reue nach vorn
in eine Zukunft zu schau'n.
Ich sehe einen Sinn
seit dem du nicht mehr bist,
denn du hast mir gezeigt
wie wertvoll mein Leben ist.
..."
Je až zvláštní, kolik osob se vám při textu jedné písničky může hned při první asociaci vybavit...
Citáty XIII
"Všichni lidé by se měli snažit zjistit, před čím utíkají, za čím utíkají a proč utíkají."
A tak jsem se zastavila, otočila zpět a vyděsila se. Pohlédla jsem i dopředu. A vyděsila se podruhé.
Ne, stát na rozcestí a chystat se vykročit dále opravdu není snadné... Kór tehdy, když nejde o jen tak ledajaké rozcestí...
Chci utéct. Chci se schovat. Vím však, že to nejde...
Utíkám před životem. Utíkám před sebou samotnou. Utíkám, protože mám strach. Utíkám za... Sama najednou nevím za čím. Chybička se vloudila. Tohle je špatně. Sakrašpatně.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)