Music Center

Včera jsem se poprvé vydala do prodejny hudebních nástrojů. Oběživa mám sice toho času v mínusu, ale basa řemen prostě potřebuje. Já se nějak lovem a sběrem dočasně uživit zvládnu.

Aby toho nebylo málo, tak basa navíc prostě potřebuje i kombo, kabel, futrál, stojan, ladičku, nějakého doučovatele... Ale to, ehm, opravdu až někdy příště. V tuto chvíli mohu jen optimisticky doufat, že se mi zhůry k nohám snese cokoliv z výše jmenovaného, nebo alespoň kufr peněz.

Vyčíhla jsem tedy vhodný okamžik mezi dvěma bouřkami a vydala se nejen do centra města, ale i do Centra Muziky. Vzhledem k tomu, že byla zrovna doba konců pracovních dob, sešly jsme se rovnou s mou chlebodárkyní, aby bylo o zábavu postaráno a abych se tam sama tolik nebála, že ano. Představa všudypřítomných hudebních znalců a mezi tím vším já, která ví maximálně to, že se houslový klíč (Který mi při hře na baskytaru bude samozřejmě velmi platný) zakresluje od linky G... Mno, radši nemluvit.

Blížíme se k cíli mé dnešní trasy a prosklené dveře obchodu naskýtají nám netušené obzory. Kytary, klávesy i bubny sem, tuhle i tam, zkrátka všude, kam se podívám.

"No doprdele. Ne že odejdeš s další kytarou!"

Děcko v cukrárně hadr. Úžas mi vzal z papule všechna slova, což nebývá zrovna obvyklé. Chodím sem a tam a zírám na to množství všech těch strun, činel, beden a věcí, o jejich existenci jsem neměla sebemenší tušení.

"Neodejdu. Jsou hnusný. Moje je nejkrásnější! Ale... Jůů! Koupím si k ní klávesy. Aby jí nebylo smutno."
"A nechceš rovnou bubny? Aby ti sousedi předvedli ukázkovou defenestraci..."

Jelikož se řemeny ke kytarám lokalizovaly hned u vchodu, navrátila jsem se po okružním pochodu obchodem (Co krok, to slint) zase zpět.
Ještě že máme prodejnu přímo ve městě, jelikož nákup přes internet by se v tomto případě vážně nevyplatil. Den předem jsem sortiment zkoumala na webových stránkách a realita byla poněkud odlišná.

"Ha, ha! Mají tu ten ohavnej oldschoolovej řemen!"

...

"Ehm... Hele, ale on v reálu není vůbec hnusnej..."
"No, že jo? Dokonce je z nich i nejhezčí."

Takže v závěru jsem ke kase samozřejmě mířila s popruhem tím, kterýžto se na obrázních na síti jevil jako vhodný adept do obludořemenária. Všechny mé skromné tipy z předchozího dne byly naživo buď vyloženě kýčovité, vyblitobarevné, nebo zkrátka na prodejně nebyly vůbec.

Než proběhlo placení, pokochala své oko ještě výběrem trsátek a mozkové pochody, které z nich si příště nakoupím, abych si vyrobila prostě úžasné trsátkonáušnice, radši nevypouštěla na světlo boží. Přece jenom bych tam ještě někdy ráda vkročila bez toho, abych si sama před sebou připadala jako... zkrátka blbě. No.
Což si teda připadat budu, ale co už. Již teď se těším na ten okamžik, až tam někdy v budoucnu přijdu za prodavači s nevinným úsměvem a větou: "Dobrý den, mám basovou kytaru a nemám sebemenší tušení, co k tomu." Budiž. Každý někdy nějak začínal.