Ztělesnění bezchybného dne. Dne ve znamení pohody, sluníčka a další červené v mé letošní sbírce červených v ISu.
Ráno při rozbřesku poslední přípravy, poté zvednout kotvy a se smíchem vyplutí na univerzitu, jakožto chvíli poté (Stále ještě za soustavného smíchu) i odplutí do kavárny přes ulici. Zkoušení by se sice bývalo bylo i zelenalo, akorát by si slečna prověřovaná nemusela poplést dohromady prerafaelity a arts & craft. Co už. Když nejde o život, jde o takové to velké, hnědé.
Kavárna nově otevřená, příjemná, působící docela luxusním dojmem a co hlavně - levná. Stylový rajnrýzlink jen za 24 ká čé es, no co si budeme povídat, ideální cena pro peněženku českého studenta.
Nákup k přežití nutných poživatin, doražení do místa bydliště a vytuhnutí na dobu neurčitou. Miluju svůj denní režim. Opravdu. Opravdu mocně a převážně ironicky. Chcete ho? S radostí přenechám. V případě zájmu klidně i doplatím.
Večer výlet do přírody a cesta na letiště, kde se plánoval jakýsi slet bývalých absolventů našeho bývalého gymnázia. Budiž jeho zrušené slávě lehká zem.
Na místě na mě místo předpokládané alergie šla spíše nostalgie. Vyučující, které si živě vybavuji jako těhotné, mající toho času školou povinné děti, no... No... Co si budeme povídat, ono to přeci jen letí mnohem rychleji, než by se mohlo zdát.
Karimatky, deky, piknik, grilování, západ slunce, výhled na město, chvíle pohody a mračna komárů. A pivo. Plus dva krigly objevivší se v tašce k tomu. Ehm, ony tam naskákaly samy. Obraťme list.
Je to nepopsatelně hřejivý pocit, moci na dotaz ohledně toho, jak se daří, konečně poprvé v životě odpovědět: "Nikdy předtím mi nebylo lépe."
Potykání si s exkantory, padání rosy a mrznutí. Tudíž opět cesta k domovu. Jo, prožívat tak více dní, jako byl tento...
A teď konec zvonec, dopít kávu, skočit do teplotně kompatibilního oděvu a šup, šup si do nejbližího obchodu s poživatinami nakoupit nějaké to čerstvé a křupavé pečivo. Tedy... Až otevřou.
sobota 26. června 2010
pátek 25. června 2010
Papírová poselství
Když jsem v Berlíně před půl rokem uprostřed zamyšlení zasněženého dne vrazila do plakátu s nápisem: "Am Anfang ist das Ende," nestačila jsem se divit nad tou správně načasovanou výstižností.
Když se nyní v té naší Ospalé Díře dennodenně na ulicích otáčím za plakáty: "Konec začátku," mrazí mě v zádech i přes to, že k nám již přišlo léto v celé své teple přepylené kráse.
Mám za sebou konec. Mám za sebou začátek. Hlavně nezastavovat. Máme zpoždění. Vystoupíme si ažve Volyni v Berlíně. (Ale když bude třeba, necháme si trochu přibrzdit, abychom se mohli kochat krajinou a mávat okolí)
Když se nyní v té naší Ospalé Díře dennodenně na ulicích otáčím za plakáty: "Konec začátku," mrazí mě v zádech i přes to, že k nám již přišlo léto v celé své teple přepylené kráse.
Mám za sebou konec. Mám za sebou začátek. Hlavně nezastavovat. Máme zpoždění. Vystoupíme si až
středa 23. června 2010
Není možná
Nedá mi to. O něco takového kalibru se s vámi prostě musím podělit.
Dnes jsem si koupila své historicky první boty na podpatku. Ano, první. (Když nepočítám ty od potkanů nakousané plesové střevíce s tím pidipseudopodpatkem)
Nevím sice, kam v nich budu chodit, když ono se v tom vlastně ani pořádně chodit nedá (O nějakém běhání na šalinu tu nemůže být ani řeč), ale věřím, že jednoho krásného dne se hodit budou. Navíc jsou pěkné a hlavně mi sednou jako ulité. Když ovšem nepočítáme tennoholam podpatek...
Dnes jsem si koupila své historicky první boty na podpatku. Ano, první. (Když nepočítám ty od potkanů nakousané plesové střevíce s tím pidipseudopodpatkem)
Nevím sice, kam v nich budu chodit, když ono se v tom vlastně ani pořádně chodit nedá (O nějakém běhání na šalinu tu nemůže být ani řeč), ale věřím, že jednoho krásného dne se hodit budou. Navíc jsou pěkné a hlavně mi sednou jako ulité. Když ovšem nepočítáme ten
úterý 22. června 2010
Další sbohem
Před pár roky jsem na své cestě potkala pár osob, díky nimž jsem pochopila, že stojím před důležitým rozhodnutím a ještě důležitějším činem. Před možností výběru eliminovat ze svého života pár lidí, nebo bude brzy eliminováno mé ego, mé zájmy a můj život v přeneseném i reálném slova smyslu.
V té době jsem přestala jakkoliv komunikovat s jedním člověkem a realita je taková, že konečně vidím veškeré bytí v barvách. Doba tehdy a nyní, to jsou dva diametrálně odlišné světy.
Věděla jsem, že musím dát sbohem i dalšímu jedinci. Bylo to těžší mnohem více než krok předešlý, a to i přes to, že tato osoba během loňského roku z mého života vlastně již téměř odešla sama. Zbýval jen poslední řez. Prostě tu agónii utnout. Definitivně a bez možnosti odvolání.
A tak jsem jí včera dala své poslední rozloučení. Slečno A., bylo mi s vámi i nádherně, ale jak jste sama věděla, naše cesty již spolu nevedou. Děkuji vám za vše. Hlavně pak za to, že jste mi ukázala tu moji správnou.
V té době jsem přestala jakkoliv komunikovat s jedním člověkem a realita je taková, že konečně vidím veškeré bytí v barvách. Doba tehdy a nyní, to jsou dva diametrálně odlišné světy.
Věděla jsem, že musím dát sbohem i dalšímu jedinci. Bylo to těžší mnohem více než krok předešlý, a to i přes to, že tato osoba během loňského roku z mého života vlastně již téměř odešla sama. Zbýval jen poslední řez. Prostě tu agónii utnout. Definitivně a bez možnosti odvolání.
A tak jsem jí včera dala své poslední rozloučení. Slečno A., bylo mi s vámi i nádherně, ale jak jste sama věděla, naše cesty již spolu nevedou. Děkuji vám za vše. Hlavně pak za to, že jste mi ukázala tu moji správnou.
Písničky XXXIII
Zlatý východ slunce. Teplé letní ráno. Lidé proudící do prací, městská hromadná doprava dunící po kolejích. Cesta domů. Po kolikáté už?
V sobotu jsem byla probuzena kdesi uprostřed osmdesátých. Všude samá sorela, paneláky a stavba socialistických sídlišť. Zbývalo jediné. Najít cestu zpět do roku 2010 (i když nerada, co si budeme povídat) a hlavně do svého bydliště, kde na mě ve spíži čekala snídaně spolu s vytouženou kávou... A kde k mým uším ihned po návratu dolehly tóny této mnou oblíbené písničky. Příznačně.
Dnes jsem byla probuzena a vytažena na ranní procházku po sluncem zalitými ulicemi. A opět směr má ubikace.
Když se nad tím zamyslím, dostávám závěr, že jen během letoška jsem takto na různých místech nocovala mnohem častěji, nežli tam, kde je mé papírové doma. Co už. Je to zatím snad jediná šance na to, abych se prospala dosytosti a nebyla vzhůru ještě dříve, než všichni ti ptáčci zpěváčci všude kolem.
This it the life - Amy MacDonald
V sobotu jsem byla probuzena kdesi uprostřed osmdesátých. Všude samá sorela, paneláky a stavba socialistických sídlišť. Zbývalo jediné. Najít cestu zpět do roku 2010 (i když nerada, co si budeme povídat) a hlavně do svého bydliště, kde na mě ve spíži čekala snídaně spolu s vytouženou kávou... A kde k mým uším ihned po návratu dolehly tóny této mnou oblíbené písničky. Příznačně.
Dnes jsem byla probuzena a vytažena na ranní procházku po sluncem zalitými ulicemi. A opět směr má ubikace.
"Oh the wind whistles down
The cold dark street tonight
And the people they were dancing
To the music vibe
And the boys chase the girls, with curls in their hair
While the shocked too many sit way over there
And the songs get louder each one better than before
And you singing the song thinking this is the life
And you wake up in the morning and your head feels twice the size
where you gonna go, where you gonna go, where you gonna sleep tonight?
..."
Když se nad tím zamyslím, dostávám závěr, že jen během letoška jsem takto na různých místech nocovala mnohem častěji, nežli tam, kde je mé papírové doma. Co už. Je to zatím snad jediná šance na to, abych se prospala dosytosti a nebyla vzhůru ještě dříve, než všichni ti ptáčci zpěváčci všude kolem.
This it the life - Amy MacDonald
neděle 20. června 2010
Workshop
Poslušně hlásím, že včera jsem hlavu ztratila s definitivní platností.
K base jsem přišla šílenou náhodou a díky další náhodě jsem před pár dny nalezla na internetu nabídku hudebních workshopů. A to bych nebyla já, abych se tam samozřejmě okamžitě nepřihlásila.
Tak tedy workshop:
Okamžitě se nás, příchozích, ujali velmi milí, příjemní a usměvaví mládenci, naši lektoři. Můj lektor basy byl včetně výše zmíněných pozitiv navíc vskutku talentovaný a za ta léta tréniku i basově prokazatelně zběhlý. Když nám předváděl všechny ty možné i nemožné techniky hraní, měla jsem co dělat, abych svou dolní čelist udržela napevno přimklou k té horní a nespadla mi někam ke kolenům.
Dozvěděla jsem se, co si konkrétně počít s prstama, jak mám držet levou ruku, jak mám držet pravou ruku, jak s nimi hýbat, hrála jsem na čtyřstrunku i na lektorovu sympatickou pětistrunku, pořízenou za poněkud nestudentskou cenu, hrála jsem s trsátkem i bez, poprvé s aparaturou a dokonce na závěr i v doprovodu několika kytar a bicích.
Ačkoliv mě většinu života basové kytary nijak neinteresovaly, tak jejich zvuk hnaný přes komba mě najednou hladil nejen v uších, ale i na duši. Rezonoval s každou mojí buňkou a já věděla, že jsem podlehla. Navíc vědomí toho, že to opravdu brnkám já a už konečně i oficiálně správně... Ach!
Popisovat, v jaké euforii jsem se nacházela, by bylo zhola zbytečné, protože žádnými opisy, hyperbolami, metaforami, zkrátka vůbec ničím bych ten pocit nedokázala vystihnout ani z poloviny.
Několik hodin, během nichž jsem zcela zapomněla i na takové banality, jako se najíst nebo se napít, uběhlo jako velká voda. Hlavu jsem měla sice jako střep (Den předtím se konala univerzitní session. Ehm. Takže asi tak.), ale to bylo to poslední, co by mou pozornost nějak výrazně odlákávalo.
Cestou domů jsem dokonce v šalině narazila na onoho našeho basáka, se kterým jsme rozvedli plodnou debatu, takže to byl i takový bonbónek na závěr.
Co dodat? Nedokážu si vybavit, kolik let to už může být, kdy jsem se naposled pro něco takto nadchla.
Dokonce Rebečka dostala i domácí úkol, aby si mohla trénovat a má z toho radost jako dítko v první třídě, jež je v ráji z toho, že mu paní učitelka dala domů něco k opakování.
Zítra si jdu vyřizovat koupi komba, které jsem sice už měla mít doma dnes, ale asi mám na některé věci přespříliš krátou paměť a tak mi okamžitě nedošlo, že zadat banální úkol přivézt z Prahy kombo některým lidem, je ještě méně efektivní, než čekat, zda-li za mnou onen aparát třeba nepřijde sám. Tak tedy kombíčko při troše štěstí už v týdnu a pak... Pak vyloučení ze školy, protože na nějaké zkoušky se v tuhle chvíli můžu leda zvysoka... vytento.
K base jsem přišla šílenou náhodou a díky další náhodě jsem před pár dny nalezla na internetu nabídku hudebních workshopů. A to bych nebyla já, abych se tam samozřejmě okamžitě nepřihlásila.
Tak tedy workshop:
Okamžitě se nás, příchozích, ujali velmi milí, příjemní a usměvaví mládenci, naši lektoři. Můj lektor basy byl včetně výše zmíněných pozitiv navíc vskutku talentovaný a za ta léta tréniku i basově prokazatelně zběhlý. Když nám předváděl všechny ty možné i nemožné techniky hraní, měla jsem co dělat, abych svou dolní čelist udržela napevno přimklou k té horní a nespadla mi někam ke kolenům.
Dozvěděla jsem se, co si konkrétně počít s prstama, jak mám držet levou ruku, jak mám držet pravou ruku, jak s nimi hýbat, hrála jsem na čtyřstrunku i na lektorovu sympatickou pětistrunku, pořízenou za poněkud nestudentskou cenu, hrála jsem s trsátkem i bez, poprvé s aparaturou a dokonce na závěr i v doprovodu několika kytar a bicích.
Ačkoliv mě většinu života basové kytary nijak neinteresovaly, tak jejich zvuk hnaný přes komba mě najednou hladil nejen v uších, ale i na duši. Rezonoval s každou mojí buňkou a já věděla, že jsem podlehla. Navíc vědomí toho, že to opravdu brnkám já a už konečně i oficiálně správně... Ach!
Popisovat, v jaké euforii jsem se nacházela, by bylo zhola zbytečné, protože žádnými opisy, hyperbolami, metaforami, zkrátka vůbec ničím bych ten pocit nedokázala vystihnout ani z poloviny.
Několik hodin, během nichž jsem zcela zapomněla i na takové banality, jako se najíst nebo se napít, uběhlo jako velká voda. Hlavu jsem měla sice jako střep (Den předtím se konala univerzitní session. Ehm. Takže asi tak.), ale to bylo to poslední, co by mou pozornost nějak výrazně odlákávalo.
Cestou domů jsem dokonce v šalině narazila na onoho našeho basáka, se kterým jsme rozvedli plodnou debatu, takže to byl i takový bonbónek na závěr.
Co dodat? Nedokážu si vybavit, kolik let to už může být, kdy jsem se naposled pro něco takto nadchla.
Dokonce Rebečka dostala i domácí úkol, aby si mohla trénovat a má z toho radost jako dítko v první třídě, jež je v ráji z toho, že mu paní učitelka dala domů něco k opakování.
Zítra si jdu vyřizovat koupi komba, které jsem sice už měla mít doma dnes, ale asi mám na některé věci přespříliš krátou paměť a tak mi okamžitě nedošlo, že zadat banální úkol přivézt z Prahy kombo některým lidem, je ještě méně efektivní, než čekat, zda-li za mnou onen aparát třeba nepřijde sám. Tak tedy kombíčko při troše štěstí už v týdnu a pak... Pak vyloučení ze školy, protože na nějaké zkoušky se v tuhle chvíli můžu leda zvysoka... vytento.
středa 16. června 2010
Král bláznů
Kdyby mi někdo ještě tak před půl rokem z ničeho nic oznámil, že jedné krásné letní noci budu namísto fotek s potetovanými prsatými brunetkami a zrzkami v ošacení z latexu stejně fascinovaně a nadšeně sjíždět fotky basových kytar, veřejně bych dotyčného pasovala na krále bláznů.
Chyba lávky.
Král bláznů jsem zjevně já. A zamilovaný k tomu. I když... to je vlastně jedno a totéž.
Chyba lávky.
Král bláznů jsem zjevně já. A zamilovaný k tomu. I když... to je vlastně jedno a totéž.
Svlékání z kůže
Venku od obzoru k obzoru ocelově zbarevné nebe, na zem z něj kanou proudy vody a v mém pokoji rozkládá se široko daleko ukázkový bordel, aneb kombinace vhodná k další fázi generálního úklidu své vlastní minulosti.
Tentokráte jsem si vzala na mušku veškeré přítomné šanony, pořadače, složky a šuplíky se vším tím papírovým.
Musím otevřeně přiznat, že jsem zakusila očistec. Ať je minulost daleko za vámi jak chcete, tak v okamžiku, kdy ji opět držíte v rukou a míříte s ní směrem k odpadkovému koši, najednou jako by všechny ty staré vzpomínky a emoce byly na okamžik zpět. Jako by opět zachvacovaly každou buňku vašeho těla a bylo jen na vás, zda se polapit necháte nebo započatý řez dokončíte.
Pryč letěly kilogramy a kilogramy skript, zápisků ještě z gymnázia (a to jsem žila v přesvědčení, že ty už jsou všechny dávno recyklované a nyní si je někdo čte ve formě několikáté generace novin), zápisků, poznámek s dávno zapomenutými hesly a telefonními čísly, dále vizitky, papíry a letáky upomínající na mou práci na Creamfields, na pár úžasných dní strávených ve čtyřhvězdičkovém hotelu Tatra, na všechny mé lásky proběhnuvší kolem a následně zmizivší v nedohlednu, na lyžák a tamní seznamování s tím, že život není peříčko, na místo, kde jsem poprvé v životě našla sama sebe, na svou první návštěvu Berlína, na nejkrásnější léto v mém životě...
Každá z těchto věcí jako by mi pálila prsty a svými trny rozdírala srdce. Ať už šlo o vzpomínky smutné či nádherné, bylo to něco, co mi již nenáleží. Je to jiná etapa bytí. A je pryč.
A dost možná, že jsem zažívala taková muka i díky tomu uvědomění, že stojím na začátku. Na začátku něčeho, co bude již celé záviset jen a jen na mně.
Můj pokoj jako by se rázem stal lehčí o několik tun zátěže, jako by se zde najednou začínalo konečně dát dýchat.
A chvíle, kdy jsem poté stála v koupelně a do umyvadla z rukou odtékal ten černočerný prach vzpomínek, byla obzvláště symbolická.
Když jsem sahala po jednom z posledních vytipovaných šanonů, vypadl mi odkuďsi z ničeho nic do klína pohled. A ne jen tak ledajaký. Přímo před mýma očima na mě jakoby šibalsky pomrkávalo poselství:
Cítím se zvláštně. Čím více si před tím vlastním prahem zametám, tím jasnější obzory z oken vidím...
Tentokráte jsem si vzala na mušku veškeré přítomné šanony, pořadače, složky a šuplíky se vším tím papírovým.
Musím otevřeně přiznat, že jsem zakusila očistec. Ať je minulost daleko za vámi jak chcete, tak v okamžiku, kdy ji opět držíte v rukou a míříte s ní směrem k odpadkovému koši, najednou jako by všechny ty staré vzpomínky a emoce byly na okamžik zpět. Jako by opět zachvacovaly každou buňku vašeho těla a bylo jen na vás, zda se polapit necháte nebo započatý řez dokončíte.
Pryč letěly kilogramy a kilogramy skript, zápisků ještě z gymnázia (a to jsem žila v přesvědčení, že ty už jsou všechny dávno recyklované a nyní si je někdo čte ve formě několikáté generace novin), zápisků, poznámek s dávno zapomenutými hesly a telefonními čísly, dále vizitky, papíry a letáky upomínající na mou práci na Creamfields, na pár úžasných dní strávených ve čtyřhvězdičkovém hotelu Tatra, na všechny mé lásky proběhnuvší kolem a následně zmizivší v nedohlednu, na lyžák a tamní seznamování s tím, že život není peříčko, na místo, kde jsem poprvé v životě našla sama sebe, na svou první návštěvu Berlína, na nejkrásnější léto v mém životě...
Každá z těchto věcí jako by mi pálila prsty a svými trny rozdírala srdce. Ať už šlo o vzpomínky smutné či nádherné, bylo to něco, co mi již nenáleží. Je to jiná etapa bytí. A je pryč.
A dost možná, že jsem zažívala taková muka i díky tomu uvědomění, že stojím na začátku. Na začátku něčeho, co bude již celé záviset jen a jen na mně.
Můj pokoj jako by se rázem stal lehčí o několik tun zátěže, jako by se zde najednou začínalo konečně dát dýchat.
A chvíle, kdy jsem poté stála v koupelně a do umyvadla z rukou odtékal ten černočerný prach vzpomínek, byla obzvláště symbolická.
Když jsem sahala po jednom z posledních vytipovaných šanonů, vypadl mi odkuďsi z ničeho nic do klína pohled. A ne jen tak ledajaký. Přímo před mýma očima na mě jakoby šibalsky pomrkávalo poselství:
"Berlin is waiting for you!"
Cítím se zvláštně. Čím více si před tím vlastním prahem zametám, tím jasnější obzory z oken vidím...
úterý 15. června 2010
Holčičko, čímpak chceš být?
Jako zpráskaný pes zasedám ke svému notebooku, abych konečně za pět minut dvanáct napsala a odeslala jednu školní práci... Když tu náhle zjistím, že... Ó, ano, jaké překvapení! Samozřejmě. Něco si přejte, milé děti. Padá IS!
Jinými slovy k přesnému zadání se nedostanu, k odesílání v dohledné době už vůbec ne... Takže si jdu vylovit z lednice zbytek toho výtečného polosladkého Cabernetu a udělat si pěkný večer. A bude-li třeba, čeká v lednici ještě další polosladká moldavská réva ve stavu tekutém.
Zrovna před pár okamžiky jsem si tu prohlížela různé blogy mně známých i neznámých uživatelů a do oka i do šedé kůry mozkové se mi zavrtal jeden článek slečny Durduin. Šlo o zamyšlení nad vývojem názorů ohledně budoucího povolání pěkně od raného dětství až po současnost, což mě donutilo k hluboké bilanci mých vlastních kariérních snů.
Hned první si vybavím, že jsem takto veřejně hlásala povolání zubařky. Tehdy u caparta předškolního věku, kterýžto ještě samo sebou neměl panickou hrůzu z onoho intergalakticky odporného zvuku zubní vrtačky, čile probouzejícího zubobol i u zdravého chrupu, to možná ještě bylo i docela pochopitelné, řekněme.
Ale nyní? Leda by mi propíchli ušní bubínky, jinak se k té středověké mučírně dobrovolně nepřiblížím!
Na výběr povolání stomatoložky mi doma buď vzhledem k věku nic neřekli, nebo si to už nepamatuji.
V první/druhé třídě jsem někde zaslechla slovo striptérka. Když jsem se drahé matičky ptala, co že to vlastně znamená, bylo mi řečeno, že jde o paní, která tančí, u toho se svléká a pánové jí za to platí. Následovalo gigantické nadšení! Ok, druhé povolání bylo jasné.
Akorát mou fascinaci nesdílelysoudružky (vlastně tehdy už paní) učitelky a matičky dětiček na zákldní škole, kde jsem tímto svým úžasným nápadem všechny přítomné samozřejmě zúčastněně krmila.
Ani na tento výběr mi doma nic negativního neřekli. Zvláštní. Nejspíš si pomysleli něco v tom smyslu, ať si harant klidně kecá hovadiny.
Jelikož jsem odmalička milovala pejsky, naskýtaly se logicky i další tipy k vhodné práci: Pracovnice v psím útulku nebo veterinářka. Hltala jsem tehdy seriál O zvířatech a lidech, poctivě si natáčela na video každý díl a snila o vlastní zvířátkodoktorské ordinaci.
Zde již začínaly potíže. "Studium je moc dlouhý a moc náročný! Navíc ti budou pod rukama umírat zvířátka a ty k tomu všemu budeš strkat ruce až po loket krávám do prdele!"
Výroky podobného ražení mě neodradily zdaleka tolik, jako když mě o pár let později pokousal vlčák a od té doby bych na cizího psa nesáhla ani za pozlacenou basu. Aneb další dětský sen v... záchodové míse.
Taktéž si vybavuji, jak jsem jako cca sedmileté dítko s rodiči sledovala televizní noviny a zrovna běžela jakási reportáž ze zvláštních domů, kde se před kamerou mihly jakési ženštiny navlečené do oblečků z lacku a latexu. O-ho!
"A maminko...???"
Vysvětleno mi bylo, že jde o paní, které nosí takovéhle lesklé oblečení a masky a bijí pány. To je ono! To budu dělat! (Ano, jak jste si jistě mohli povšimnout, již od dětství jsem měla velice ušlechtilé zájmy...)
Roky strávené ve školních ústavech plynuly, obzory se od všech těch tyčí a bičíků rozšiřovaly.
Na řadu přichází herečka ("Na to nemáš, navíc si nic nevyděláš a skončíš pod mostem!"), umělkyně ("Všichni umělci byli chudáci, alkoholici a o každém z nich se lidi dozvěděli až po smrti!"), módní návrhářka ("Jsi úplně blbá?!"), stylistka ("Jsi úplně blbá?!"), novinářka ("Jsi úplně blbá?!"), automechanička ("Jsi úplně blbá?!") atd.
Máti neříkala nic, protože se nechtěla hádat a psychopatický cvok v naší domácnosti úspěšně šlapal po všech dětských a pubertálních snech i vážných nadějích. Jo, byly to vážně super časy, děkuju za optání.
Ještě si přesně vybavuji okamžik, kdy tyto ataky na jakýkoliv výběr mého budoucího povolání přestaly.
Když jsem se dotyčného obsíracího individua narovnu zeptala, co by ze mě chtělo mít. Právníka? Lékaře? Učitele? Prodavače? Aštara Šerana? Odpovědí mi bylo hrobové ticho a mně se tak jen potvrdilo, že nejde zdaleka tak o navrhované místo, nýbrž o to, shodit a poplivat všechno, co se dá. Krása.
Celoživotní sen, k němuž jsem byla odhodlaná nejvíc a po němž jsem i nejvíce toužila, jsem byla nucena zavrhnout sama na základě sebekritického pohledu. Ne, jaderná fyzička ze mě bohužel opravdu nebude. Když se rozdávala matematika, já se zakecala kdesi ve frontě na jazyky a v zápalu debaty upustila do bahna i základní matematické minimum k přežití. Smůla.
Pravdou ale zůstává, že toto jsem obrečela již nejednou a ještě párkrát slzami oželím.
A nyní tu tak sedím a přemýšlím. Co dál? Baví mě strašně moc věcí. Stejně tak mi strašně moc věcí jde. Ale narovinu, nedokážu si představit, že bych se čemukoliv z toho věnovala takříkajíc na plný úvazek.
Docela vážně již delší dobu uvažuji nad tím, že bych se začala více do hloubky věnovat svému dlouholetému koníčku - pivovarnictví. Mít tak jednou vlastní minipivovárek... Ach!
A nebo ne.
Naučím se na basu, nejdřív budu hrávat v berlínském metru, poté založím skupinu a budu slavná. Jo. Rebečko, vítej zpátky do puberty.
Jinými slovy k přesnému zadání se nedostanu, k odesílání v dohledné době už vůbec ne... Takže si jdu vylovit z lednice zbytek toho výtečného polosladkého Cabernetu a udělat si pěkný večer. A bude-li třeba, čeká v lednici ještě další polosladká moldavská réva ve stavu tekutém.
Zrovna před pár okamžiky jsem si tu prohlížela různé blogy mně známých i neznámých uživatelů a do oka i do šedé kůry mozkové se mi zavrtal jeden článek slečny Durduin. Šlo o zamyšlení nad vývojem názorů ohledně budoucího povolání pěkně od raného dětství až po současnost, což mě donutilo k hluboké bilanci mých vlastních kariérních snů.
Hned první si vybavím, že jsem takto veřejně hlásala povolání zubařky. Tehdy u caparta předškolního věku, kterýžto ještě samo sebou neměl panickou hrůzu z onoho intergalakticky odporného zvuku zubní vrtačky, čile probouzejícího zubobol i u zdravého chrupu, to možná ještě bylo i docela pochopitelné, řekněme.
Ale nyní? Leda by mi propíchli ušní bubínky, jinak se k té středověké mučírně dobrovolně nepřiblížím!
Na výběr povolání stomatoložky mi doma buď vzhledem k věku nic neřekli, nebo si to už nepamatuji.
V první/druhé třídě jsem někde zaslechla slovo striptérka. Když jsem se drahé matičky ptala, co že to vlastně znamená, bylo mi řečeno, že jde o paní, která tančí, u toho se svléká a pánové jí za to platí. Následovalo gigantické nadšení! Ok, druhé povolání bylo jasné.
Akorát mou fascinaci nesdílely
Ani na tento výběr mi doma nic negativního neřekli. Zvláštní. Nejspíš si pomysleli něco v tom smyslu, ať si harant klidně kecá hovadiny.
Jelikož jsem odmalička milovala pejsky, naskýtaly se logicky i další tipy k vhodné práci: Pracovnice v psím útulku nebo veterinářka. Hltala jsem tehdy seriál O zvířatech a lidech, poctivě si natáčela na video každý díl a snila o vlastní zvířátkodoktorské ordinaci.
Zde již začínaly potíže. "Studium je moc dlouhý a moc náročný! Navíc ti budou pod rukama umírat zvířátka a ty k tomu všemu budeš strkat ruce až po loket krávám do prdele!"
Výroky podobného ražení mě neodradily zdaleka tolik, jako když mě o pár let později pokousal vlčák a od té doby bych na cizího psa nesáhla ani za pozlacenou basu. Aneb další dětský sen v... záchodové míse.
Taktéž si vybavuji, jak jsem jako cca sedmileté dítko s rodiči sledovala televizní noviny a zrovna běžela jakási reportáž ze zvláštních domů, kde se před kamerou mihly jakési ženštiny navlečené do oblečků z lacku a latexu. O-ho!
"A maminko...???"
Vysvětleno mi bylo, že jde o paní, které nosí takovéhle lesklé oblečení a masky a bijí pány. To je ono! To budu dělat! (Ano, jak jste si jistě mohli povšimnout, již od dětství jsem měla velice ušlechtilé zájmy...)
Roky strávené ve školních ústavech plynuly, obzory se od všech těch tyčí a bičíků rozšiřovaly.
Na řadu přichází herečka ("Na to nemáš, navíc si nic nevyděláš a skončíš pod mostem!"), umělkyně ("Všichni umělci byli chudáci, alkoholici a o každém z nich se lidi dozvěděli až po smrti!"), módní návrhářka ("Jsi úplně blbá?!"), stylistka ("Jsi úplně blbá?!"), novinářka ("Jsi úplně blbá?!"), automechanička ("Jsi úplně blbá?!") atd.
Máti neříkala nic, protože se nechtěla hádat a psychopatický cvok v naší domácnosti úspěšně šlapal po všech dětských a pubertálních snech i vážných nadějích. Jo, byly to vážně super časy, děkuju za optání.
Ještě si přesně vybavuji okamžik, kdy tyto ataky na jakýkoliv výběr mého budoucího povolání přestaly.
Když jsem se dotyčného obsíracího individua narovnu zeptala, co by ze mě chtělo mít. Právníka? Lékaře? Učitele? Prodavače? Aštara Šerana? Odpovědí mi bylo hrobové ticho a mně se tak jen potvrdilo, že nejde zdaleka tak o navrhované místo, nýbrž o to, shodit a poplivat všechno, co se dá. Krása.
Celoživotní sen, k němuž jsem byla odhodlaná nejvíc a po němž jsem i nejvíce toužila, jsem byla nucena zavrhnout sama na základě sebekritického pohledu. Ne, jaderná fyzička ze mě bohužel opravdu nebude. Když se rozdávala matematika, já se zakecala kdesi ve frontě na jazyky a v zápalu debaty upustila do bahna i základní matematické minimum k přežití. Smůla.
Pravdou ale zůstává, že toto jsem obrečela již nejednou a ještě párkrát slzami oželím.
A nyní tu tak sedím a přemýšlím. Co dál? Baví mě strašně moc věcí. Stejně tak mi strašně moc věcí jde. Ale narovinu, nedokážu si představit, že bych se čemukoliv z toho věnovala takříkajíc na plný úvazek.
Docela vážně již delší dobu uvažuji nad tím, že bych se začala více do hloubky věnovat svému dlouholetému koníčku - pivovarnictví. Mít tak jednou vlastní minipivovárek... Ach!
A nebo ne.
Naučím se na basu, nejdřív budu hrávat v berlínském metru, poté založím skupinu a budu slavná. Jo. Rebečko, vítej zpátky do puberty.
sobota 12. června 2010
Písničky XXXII
Kein Sturm hält uns auf - In Extremo
Miluju náhodný výběr skladeb na Media Playeru... Co písnička, to zásah do černého... Propojení... Čtení myšlenek... Emocí...
Miluju náhodný výběr skladeb na Media Playeru... Co písnička, to zásah do černého... Propojení... Čtení myšlenek... Emocí...
"Du und ich, zusammen sind wir
im Schoß der Meere geboren
Wir zusammen, du und ich
zu einer Welle auserkoren
Kein Sturm hält uns auf
Kein Berg zu hoch, kein Weg zu weit
Der Fluss fließt sein' Lauf
Das Feuer brennt in Ewigkeit
Du und ich zusammen sind wie
Vater und Sohn vereint
Wir zusammen, du und ich
Im Buch der Lieder, da steht die Zeit
Kein Sturm hält uns auf
Kein Berg zu hoch, kein Weg zu weit
Der Fluss fließt sein' Lauf
Das Feuer brennt in Ewigkeit"
Pulzující energie
Sedím ve svém pokoji. Okna mám neprodyšně zavřená a ucpaná ručníky k tomu. Popíjím pivní speciály, poslouchám hudbu a připadám si jako slaneček ve vlastní šťávě. Za oknem syčí a burácí taková bouře, jakou nepamatuji. S každým bleskem přichází světlo, za nějž by se kterýkoliv přepálený neon rozhodně nestyděl a hromy duní jako hrnce kutálející se ze zámeckých schodů. Panorama města nevidno. Jen vzduch plný vody. Překapkováno.
A přitom přes to všechno netoužím po ničem jiném, než jen tak bosá vyběhnout do toho nočního monzunu a vykřičet do celého světa, jak neskutečně šťastně se cítím, jaký v sobě najednou nacházím pozitivní náboj a to vše opět jen tak. Samo od sebe. Energie mi pulzuje v žilách. Nachlup ten samý pocit, jako začátkem roku.
I přes zabedněná okna pociťuji ten nespoutaný vítr a připadá mi, jako by mě právě panující nečas nabíjel s takovou vervou, že by si přede mnou každý zajíček Duracell sednul na bobek.
Hlavou mi samovolně letí, že jsem si vybrala dobře.
Je mi nádherně.
Der Große Sturm soll meiner sein...
A přitom přes to všechno netoužím po ničem jiném, než jen tak bosá vyběhnout do toho nočního monzunu a vykřičet do celého světa, jak neskutečně šťastně se cítím, jaký v sobě najednou nacházím pozitivní náboj a to vše opět jen tak. Samo od sebe. Energie mi pulzuje v žilách. Nachlup ten samý pocit, jako začátkem roku.
I přes zabedněná okna pociťuji ten nespoutaný vítr a připadá mi, jako by mě právě panující nečas nabíjel s takovou vervou, že by si přede mnou každý zajíček Duracell sednul na bobek.
Der Wind bleibt mir im Sinn
Der Wind weiß wer ich bin...
Hlavou mi samovolně letí, že jsem si vybrala dobře.
Je mi nádherně.
pátek 11. června 2010
čtvrtek 10. června 2010
Aufräumung
Dalo by se říci, že tomu není zase tak dávno, kdy jsem o určitých věcech prohlašovala, že do roka a do dne.
Jenže to jsem ještě jaksi nepočítala s tím, že letošní rok poletí mnohem rychleji, než kterýkoliv jiný. Člověk se kvůli tomu vedru, jež náhle začalo panovat venku, ve svém běhu najednou na moment zastaví, aby se vydýchal a osvěžil, přitom nahlédne do kalendáře a zděsí se nad tím, že polovina oné stanovené lhůty je už jaksi za námi a ono se přitom ještě nestačilo pomalu ani hnout prstem.
Tak takhle tedy ne. Během loňska se mi téměř podařilo eliminovat ze svého slovníku slovo nikdy a na tento rok se hodlám zbavit slov zítra, příště, jindy a všem jim podobným mutacím. Los!
Chytila jsem zase jednou život do otěží a začínám konečně aktivně jednat. Fáze úklid ve vlastním životě pokračuje a nabírá čím dál větší rychlost a čím dál konkrétnější směr.
Nejdříve jsem učinila krátký proces s pokojem, ve kterém zatím pobývám. To jen tak na rozjezd. Motivace není nikdy dost.
Třeba takové plakáty na stěnách visely již od dob základní školy, což je, zcela sebekriticky vzato, již nechutná řádka let.
Mnoho jich tedy šlo dolů, mnoho do rovnou koše a další se jen decentně poposunuly, aby uvolnily prostor těm, které se srolované již přes rok schovávají v prachu za skříněmi.
Chtěla jsem rovněž i vymalovat, leč toto musí chtě-nechtě posečkat. V bytě se holt nenachází nejen vhodná barva, ale ani peníze na vhodnou barvu.
Spolu s postery se do komunálního odpadu odebralo i množství oblečení a dalších roztodivných lapačů prachu a rozhodně v eliminaci všech těch zabíračů mého životního prostoru hodlám pokračovat, dokud tu nebude alespoň o polovinu věcí méně.
Ze všeho nejvíc mě však upřímně překvapilo, že se najednou s úlevným pocitem zbavuji všeho toho, na čem jsem ještě před pár lety lpěla až nehezky.
Fázi borcení celoživotních mostů jsem v tomto roce vzala opravdu od podlahy. Již se tolik neohlížím, nýbrž hledím kupředu. Hledím kupředu a přitom jsem si vědoma toho, že to, kde se pohybuji právě teď, je přítomnost.
Tohle všechno je však jen špičkou ledovce. Další plány sahají pod hladinu mnohem hlouběji, než by si jeden mohl na první pohled pomyslet.
Jako věčně váhavou Váhu mě však na každém kroku brzdí má vlastní nerozhodnost. Co si budeme povídat, je to vlastnost, již bych úplně nejraději podrobila definitivní amputaci. Neustálé přemítání všech případných kladů a záporů, všech těch ano a ne, pro a proti, co kdyby... Jenže tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, dokud se jeden nenasere sebou samým, bouchne pěstí do stolu a zvolá: Teď nebo nikdy!
Přesně jako tomu bylo tohoto pondělí.
Jak jsem již v několika článcích zmiňovala, nepatřím mezi ty, kteří by do éteru vypouštěli informace, které nejsou jisté minimálně na 110%. Mohu ale narovinu a zcela bez jakékoliv nadsázky říci, že jsem se po mnoha a mnoha týdnech a měsících konečně odhodlala k jistému nevratnému kroku. K největšímu kroku ve svém dosavadním životě. A jsem opravdu vážně zvědavá, jak to všechno dopadne. Během dvou týdnů bych se měla dozvědět ortel a během léta, pokud vše půjde bez komplikací, bych se tu o tom rozepsala blíže.
A poté se hodlám pustit do největšího kroku svého života Nr. 2.
Začínám se nejspíš vážně asi dávat na cestu, ze které již brzy nemusí vést cesta zpět...
Jenže to jsem ještě jaksi nepočítala s tím, že letošní rok poletí mnohem rychleji, než kterýkoliv jiný. Člověk se kvůli tomu vedru, jež náhle začalo panovat venku, ve svém běhu najednou na moment zastaví, aby se vydýchal a osvěžil, přitom nahlédne do kalendáře a zděsí se nad tím, že polovina oné stanovené lhůty je už jaksi za námi a ono se přitom ještě nestačilo pomalu ani hnout prstem.
Tak takhle tedy ne. Během loňska se mi téměř podařilo eliminovat ze svého slovníku slovo nikdy a na tento rok se hodlám zbavit slov zítra, příště, jindy a všem jim podobným mutacím. Los!
Chytila jsem zase jednou život do otěží a začínám konečně aktivně jednat. Fáze úklid ve vlastním životě pokračuje a nabírá čím dál větší rychlost a čím dál konkrétnější směr.
Nejdříve jsem učinila krátký proces s pokojem, ve kterém zatím pobývám. To jen tak na rozjezd. Motivace není nikdy dost.
Třeba takové plakáty na stěnách visely již od dob základní školy, což je, zcela sebekriticky vzato, již nechutná řádka let.
Mnoho jich tedy šlo dolů, mnoho do rovnou koše a další se jen decentně poposunuly, aby uvolnily prostor těm, které se srolované již přes rok schovávají v prachu za skříněmi.
Chtěla jsem rovněž i vymalovat, leč toto musí chtě-nechtě posečkat. V bytě se holt nenachází nejen vhodná barva, ale ani peníze na vhodnou barvu.
Spolu s postery se do komunálního odpadu odebralo i množství oblečení a dalších roztodivných lapačů prachu a rozhodně v eliminaci všech těch zabíračů mého životního prostoru hodlám pokračovat, dokud tu nebude alespoň o polovinu věcí méně.
Ze všeho nejvíc mě však upřímně překvapilo, že se najednou s úlevným pocitem zbavuji všeho toho, na čem jsem ještě před pár lety lpěla až nehezky.
Fázi borcení celoživotních mostů jsem v tomto roce vzala opravdu od podlahy. Již se tolik neohlížím, nýbrž hledím kupředu. Hledím kupředu a přitom jsem si vědoma toho, že to, kde se pohybuji právě teď, je přítomnost.
Tohle všechno je však jen špičkou ledovce. Další plány sahají pod hladinu mnohem hlouběji, než by si jeden mohl na první pohled pomyslet.
Jako věčně váhavou Váhu mě však na každém kroku brzdí má vlastní nerozhodnost. Co si budeme povídat, je to vlastnost, již bych úplně nejraději podrobila definitivní amputaci. Neustálé přemítání všech případných kladů a záporů, všech těch ano a ne, pro a proti, co kdyby... Jenže tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, dokud se jeden nenasere sebou samým, bouchne pěstí do stolu a zvolá: Teď nebo nikdy!
Přesně jako tomu bylo tohoto pondělí.
Jak jsem již v několika článcích zmiňovala, nepatřím mezi ty, kteří by do éteru vypouštěli informace, které nejsou jisté minimálně na 110%. Mohu ale narovinu a zcela bez jakékoliv nadsázky říci, že jsem se po mnoha a mnoha týdnech a měsících konečně odhodlala k jistému nevratnému kroku. K největšímu kroku ve svém dosavadním životě. A jsem opravdu vážně zvědavá, jak to všechno dopadne. Během dvou týdnů bych se měla dozvědět ortel a během léta, pokud vše půjde bez komplikací, bych se tu o tom rozepsala blíže.
A poté se hodlám pustit do největšího kroku svého života Nr. 2.
Začínám se nejspíš vážně asi dávat na cestu, ze které již brzy nemusí vést cesta zpět...
pondělí 7. června 2010
Denní heslo č. XXXVIII
"Na to, že pojem dudák běžně zaměňuju za pojem basák, jsem si už jakž takž zvykla. Ale to, že jsem dnes basákem označila i bubeníka, je už vážně patologické."
Čistota půl zdraví
Pondělně-ranní debata o úklidu, aneb smích již od kuropění.
S. : "Máti mi o víkendu řekne, ať uklidím koupelnu, hlavně sprchovej kout. Ty vole na nebesích, jsem ho drhla (štětkou na záchod)..."
V Českých Budějovicích by chtěl žít každý
Kromě mě teda.
I když... Nechtít žít v Berlíně, tak bych po tomhle víkendu začala možná Budějce brát jako velkého kandidáta na vhodné bydliště. Hned po Luhačovicích.
Všechno to začalo tím, že mi jednoho odporně deštivého dne jeden kamarád navrhl, ať přijedu na pivní festival. Inu, proč ne, řekla jsem si a byla ruka v rukávě.
A tak jsem se v sobotu brzy z rána jala riskovat cestu naším ohavně-ohavným městem, kličkovat mezi bandou močících a zvracejících hovad, navracejících se nad ránem z nalejváren a následně si dopřát čtyřhodinový relax v nepohodlném zkroucení na autobusové sedačce. Takže daň za skvělý zážitek byla tímto splacena a já se mohla už jen těšit na slavnosti zlatavého moku a na své internetové známé.
České Budějovice jsou město neomezených možností. Místo autobusového nádraží mají heliport, takže člověk nevychází z údivu ihned po příjezdu. A než by se náhodou přestal divit, následuje další šok z toho, jaký mají prapodivný systém nástupů a výstupů u MHD. Nějaká mladá paní mě málem smetla, když jsem žila v domnění, že nejdříve se vystupuje. Chyba lávky. Nástup vpravo, výstup vlevo. Jak prosté. Jiná země, jinej mrav.
Na výstaviště jsem dorazila jako první z naší pivní skupiny. Kamarád z Budějc si něco zapomněl doma a další známí z Plzně se šli cestou předpít do Masných krámů.
Obešla jsem si nabízený sortiment, zkonstatovala, že lačné krky většinu pěnivých skvostů vyslopaly už včera a dala se do vybírání, co bude mít tu čest, být mnou okoštováno nejdříve. Byla mi doporučená jakási Zlatá labuť, jenže ta rovněž uletěla již předešlého dne.
Výběr padl na nějaké zázvorové pivo. Po prvním ochutnání jsem byla suverénně přesvědčená o třech věcech. Pivo půjde do kanálu, moje šílená vlastnost experimenovat vždy a za všech okolností se skutečně občas nevyplácí a zaposlední, že na podivnější gurmánský zážitek již v tomto dni nemám nárok.
Nakonec se však nic nevylévalo, jelikož než jsem došla z dohledu, upila jsem pohárek do poloviny a kupodivu mi zázvorová brča začala chutnat. Ono šlo jen o to, přenést se přes tu neobvyklou a notně výranou chuť. A přes to, že vlastně nesnáším zázvor.
To už ale došli i další členové naší výpravy. Zabrali jsme si stůl pěkně ve stínupípy lípy a natěšeně se vrhli do dalšího ochutnávání.
Jako nejlepší vzorky dne bych viděla Chyšskou čtrnáctku a pšeničného Faltera. Ten byl opravdu vynikající! Hutná, výrazná a přesto krásně osvěžující chuť, no prostě lahůdka. Jen se tak porvrdila má teorie o tom, že nejlepší piva vaří Bavoři a Belgičané.
Nejodpornější bylo proti tomu cosi, co vypadalo v lepším případě jako přesycená citronáda, v tom horším jako vzorek první ranní. Dobrou chuť, pokud právě snídáte.
Sobota běžela toho dne nějak rychle. Výtečné nápoje, smích, zábava a naprosto bezchybná společnost.
(Rebeca do telefonu)
(Osazenstvo stolu bouří smíchy)
(Mamá z telefonu)
Dokonce jsem i poprvé v životě vedla debatu o politice, nad níž jsem se nenasrala. To si nechám vytesat do kamene.
A jelikož v podnapilém stavu mívám ještě stupidnější nápady než obvykle, vrhla jsem se do pokoušení se o zapalovač pro chudé, což jsem zcela logicky odnesla popáleninou ikstého stupně a rozsáhlým a notně bolavým puchýřem na prstě. Štěstím v neštěstí mi tehdy byl fakt, že jsem si prstíček mohla neustále chladit vychlazeným pivem. Jak zvenčí, tak aplikací zevnitř.
Někdy navečer jsme se však již s kamarádem trhli od zbytku, jelikož bylo ještě třeba zajít nakoupit nějaké ty poživatiny na večer a na ráno. Cesta byla výborná, sluníčko slunilo, ptáčci zpívali a řeka šplouchala. Chtěla jsem jen dvě věci. Zastavit čas a nevracet se domů.
Během chůze jsme se z mně už neznámých důvodů tulili k nějakému nahřátému domečku a stejně tak je mi již neznámo, kdo měl ten geniální nápad kupovat ještě víno a poté ho na bytě dokonce i vypít. To se pak Rebečka nemůže divit, kde se to ráno vlastně probudila, kde se na jejím stehně objevila ta giganticky gigantická modřina, proč má pocit, že se jí hlava bolestí rozletí na tisíc malých střípků a proč nemůže najít brýle a další věci, že ano. Aua.
Sprcha na probrání, něco hmotného do žaludku a moje následné obdivování krásného bytu bylo nutností. Miluju takhle pěkné bytečky a nemůžu se dočkat, až jednoho krásného dne spočinu v podobném, který mi bude říkat pane. Nebo spíš paní vlastně. Nebo ještě lépe Frau/Herrin/Göttin/cokoliv podobného.
Před mou deportací nazpět jsem si ještě prošla centrum Budějovic a musím narovinu říci, že jsem se do toho města opravdu zamilovala. (Stejně tak musím připustit, že mi z nějakých neznámých důvodů evokovalo Německo, takže jestli ono to nakonec nebude tím.)
Nyní už programu zbývala jen opětovná xhodinová cesta v autobuse. Ta byla ve znamení dospávání, střízlivění, zbavování se stavu hlava jako střep a taktéž prožívání mocné nostalgie, jelikož jsme projížděli místy, kde jsem jako malá pobývala na tuze vydařených prázdninách (Jindřichův Hradec, Kunžak, Strmilov...), kam jsem jezdila na tábor (Náměšť nad Oslavou) a stejně tak mi málem ukápla slzička při průjezdu Třebíčem, jelikož odsud se mi přivezla moje nová velká láska - basová kytara.
Mám-li tento víkend stručně shrnout do jednoho odstavce, pak se musím chtě-nechtě vyjadřovat jen v superlativech a hyperbolách. Pivní festival výborný, počasí ukázkové, město úžasné, společnost na jedničku s hvězdičkou, byt nádherný, zážitky nepopsatelné (Alespoň tedy ty, které si ještě vybavuji, ehm.)... A navíc se mi opět potvrdila další moje životní teorie a to ta, že prototypy ideálních mužů vážně existují, nicméně se se železnou pravidelností vyhýbají té podivné dědině, v níž přebývám já.
I když... Nechtít žít v Berlíně, tak bych po tomhle víkendu začala možná Budějce brát jako velkého kandidáta na vhodné bydliště. Hned po Luhačovicích.
Všechno to začalo tím, že mi jednoho odporně deštivého dne jeden kamarád navrhl, ať přijedu na pivní festival. Inu, proč ne, řekla jsem si a byla ruka v rukávě.
A tak jsem se v sobotu brzy z rána jala riskovat cestu naším ohavně-ohavným městem, kličkovat mezi bandou močících a zvracejících hovad, navracejících se nad ránem z nalejváren a následně si dopřát čtyřhodinový relax v nepohodlném zkroucení na autobusové sedačce. Takže daň za skvělý zážitek byla tímto splacena a já se mohla už jen těšit na slavnosti zlatavého moku a na své internetové známé.
České Budějovice jsou město neomezených možností. Místo autobusového nádraží mají heliport, takže člověk nevychází z údivu ihned po příjezdu. A než by se náhodou přestal divit, následuje další šok z toho, jaký mají prapodivný systém nástupů a výstupů u MHD. Nějaká mladá paní mě málem smetla, když jsem žila v domnění, že nejdříve se vystupuje. Chyba lávky. Nástup vpravo, výstup vlevo. Jak prosté. Jiná země, jinej mrav.
Na výstaviště jsem dorazila jako první z naší pivní skupiny. Kamarád z Budějc si něco zapomněl doma a další známí z Plzně se šli cestou předpít do Masných krámů.
Obešla jsem si nabízený sortiment, zkonstatovala, že lačné krky většinu pěnivých skvostů vyslopaly už včera a dala se do vybírání, co bude mít tu čest, být mnou okoštováno nejdříve. Byla mi doporučená jakási Zlatá labuť, jenže ta rovněž uletěla již předešlého dne.
Výběr padl na nějaké zázvorové pivo. Po prvním ochutnání jsem byla suverénně přesvědčená o třech věcech. Pivo půjde do kanálu, moje šílená vlastnost experimenovat vždy a za všech okolností se skutečně občas nevyplácí a zaposlední, že na podivnější gurmánský zážitek již v tomto dni nemám nárok.
Nakonec se však nic nevylévalo, jelikož než jsem došla z dohledu, upila jsem pohárek do poloviny a kupodivu mi zázvorová brča začala chutnat. Ono šlo jen o to, přenést se přes tu neobvyklou a notně výranou chuť. A přes to, že vlastně nesnáším zázvor.
To už ale došli i další členové naší výpravy. Zabrali jsme si stůl pěkně ve stínu
Jako nejlepší vzorky dne bych viděla Chyšskou čtrnáctku a pšeničného Faltera. Ten byl opravdu vynikající! Hutná, výrazná a přesto krásně osvěžující chuť, no prostě lahůdka. Jen se tak porvrdila má teorie o tom, že nejlepší piva vaří Bavoři a Belgičané.
Nejodpornější bylo proti tomu cosi, co vypadalo v lepším případě jako přesycená citronáda, v tom horším jako vzorek první ranní. Dobrou chuť, pokud právě snídáte.
Sobota běžela toho dne nějak rychle. Výtečné nápoje, smích, zábava a naprosto bezchybná společnost.
(Rebeca do telefonu)
"Normálně, mami, představ si, že tu všici poznali, že su z Moravy."
(Osazenstvo stolu bouří smíchy)
(Mamá z telefonu)
"No ještě aby ne, když tak blbě mluvíš!"
Dokonce jsem i poprvé v životě vedla debatu o politice, nad níž jsem se nenasrala. To si nechám vytesat do kamene.
A jelikož v podnapilém stavu mívám ještě stupidnější nápady než obvykle, vrhla jsem se do pokoušení se o zapalovač pro chudé, což jsem zcela logicky odnesla popáleninou ikstého stupně a rozsáhlým a notně bolavým puchýřem na prstě. Štěstím v neštěstí mi tehdy byl fakt, že jsem si prstíček mohla neustále chladit vychlazeným pivem. Jak zvenčí, tak aplikací zevnitř.
Někdy navečer jsme se však již s kamarádem trhli od zbytku, jelikož bylo ještě třeba zajít nakoupit nějaké ty poživatiny na večer a na ráno. Cesta byla výborná, sluníčko slunilo, ptáčci zpívali a řeka šplouchala. Chtěla jsem jen dvě věci. Zastavit čas a nevracet se domů.
Během chůze jsme se z mně už neznámých důvodů tulili k nějakému nahřátému domečku a stejně tak je mi již neznámo, kdo měl ten geniální nápad kupovat ještě víno a poté ho na bytě dokonce i vypít. To se pak Rebečka nemůže divit, kde se to ráno vlastně probudila, kde se na jejím stehně objevila ta giganticky gigantická modřina, proč má pocit, že se jí hlava bolestí rozletí na tisíc malých střípků a proč nemůže najít brýle a další věci, že ano. Aua.
"Nevíš, kde mám brýle?"
"Naposledy jsem je viděl na výstavišti."
"Tož to nezní moc pozitivně."
Sprcha na probrání, něco hmotného do žaludku a moje následné obdivování krásného bytu bylo nutností. Miluju takhle pěkné bytečky a nemůžu se dočkat, až jednoho krásného dne spočinu v podobném, který mi bude říkat pane. Nebo spíš paní vlastně. Nebo ještě lépe Frau/Herrin/Göttin/cokoliv podobného.
Před mou deportací nazpět jsem si ještě prošla centrum Budějovic a musím narovinu říci, že jsem se do toho města opravdu zamilovala. (Stejně tak musím připustit, že mi z nějakých neznámých důvodů evokovalo Německo, takže jestli ono to nakonec nebude tím.)
Nyní už programu zbývala jen opětovná xhodinová cesta v autobuse. Ta byla ve znamení dospávání, střízlivění, zbavování se stavu hlava jako střep a taktéž prožívání mocné nostalgie, jelikož jsme projížděli místy, kde jsem jako malá pobývala na tuze vydařených prázdninách (Jindřichův Hradec, Kunžak, Strmilov...), kam jsem jezdila na tábor (Náměšť nad Oslavou) a stejně tak mi málem ukápla slzička při průjezdu Třebíčem, jelikož odsud se mi přivezla moje nová velká láska - basová kytara.
Mám-li tento víkend stručně shrnout do jednoho odstavce, pak se musím chtě-nechtě vyjadřovat jen v superlativech a hyperbolách. Pivní festival výborný, počasí ukázkové, město úžasné, společnost na jedničku s hvězdičkou, byt nádherný, zážitky nepopsatelné (Alespoň tedy ty, které si ještě vybavuji, ehm.)... A navíc se mi opět potvrdila další moje životní teorie a to ta, že prototypy ideálních mužů vážně existují, nicméně se se železnou pravidelností vyhýbají té podivné dědině, v níž přebývám já.
pátek 4. června 2010
Příručka
V hlubokých vodách internetu se mi podařilo dohledat jakousi Příručku pro začátečníky, již jsem si nadšeně stáhla v domnění, že mi usnadní počáteční seznamování s mým novým basovým přírůstkem do domácnosti.
Inu a kdy jindy se dát do jejího důkladného pročítání, než o zkouškovém, že ano?
Prozatím jsem se prokousala na stranu deset. Zjistila jsem takové převratné objevy, jako že nemám rozebírat aparaturu, jelikož jde o elektrické zařízení, také že fretless bass skutečně není basa bez fretky, dále třeba že nemám kupovat basu se zakrouceným krkem, či snad to, že basu si můžu zakoupit v obchodě nebo přes internet.
Mno.
Napadají mě tři vysvětlení. Buď jsem stále ještě u úvodu, nebo jsem od přírody více pokročilá, nebo se jedná spíše o Příručku pro pitomce.
Uvidíme, co přinesou další strany. Budu nadějný optimista.
Inu a kdy jindy se dát do jejího důkladného pročítání, než o zkouškovém, že ano?
Prozatím jsem se prokousala na stranu deset. Zjistila jsem takové převratné objevy, jako že nemám rozebírat aparaturu, jelikož jde o elektrické zařízení, také že fretless bass skutečně není basa bez fretky, dále třeba že nemám kupovat basu se zakrouceným krkem, či snad to, že basu si můžu zakoupit v obchodě nebo přes internet.
Mno.
Napadají mě tři vysvětlení. Buď jsem stále ještě u úvodu, nebo jsem od přírody více pokročilá, nebo se jedná spíše o Příručku pro pitomce.
Uvidíme, co přinesou další strany. Budu nadějný optimista.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)