Aufräumung

Dalo by se říci, že tomu není zase tak dávno, kdy jsem o určitých věcech prohlašovala, že do roka a do dne.
Jenže to jsem ještě jaksi nepočítala s tím, že letošní rok poletí mnohem rychleji, než kterýkoliv jiný. Člověk se kvůli tomu vedru, jež náhle začalo panovat venku, ve svém běhu najednou na moment zastaví, aby se vydýchal a osvěžil, přitom nahlédne do kalendáře a zděsí se nad tím, že polovina oné stanovené lhůty je už jaksi za námi a ono se přitom ještě nestačilo pomalu ani hnout prstem.

Tak takhle tedy ne. Během loňska se mi téměř podařilo eliminovat ze svého slovníku slovo nikdy a na tento rok se hodlám zbavit slov zítra, příště, jindy a všem jim podobným mutacím. Los!

Chytila jsem zase jednou život do otěží a začínám konečně aktivně jednat. Fáze úklid ve vlastním životě pokračuje a nabírá čím dál větší rychlost a čím dál konkrétnější směr.

Nejdříve jsem učinila krátký proces s pokojem, ve kterém zatím pobývám. To jen tak na rozjezd. Motivace není nikdy dost.
Třeba takové plakáty na stěnách visely již od dob základní školy, což je, zcela sebekriticky vzato, již nechutná řádka let.
Mnoho jich tedy šlo dolů, mnoho do rovnou koše a další se jen decentně poposunuly, aby uvolnily prostor těm, které se srolované již přes rok schovávají v prachu za skříněmi.
Chtěla jsem rovněž i vymalovat, leč toto musí chtě-nechtě posečkat. V bytě se holt nenachází nejen vhodná barva, ale ani peníze na vhodnou barvu.
Spolu s postery se do komunálního odpadu odebralo i množství oblečení a dalších roztodivných lapačů prachu a rozhodně v eliminaci všech těch zabíračů mého životního prostoru hodlám pokračovat, dokud tu nebude alespoň o polovinu věcí méně.
Ze všeho nejvíc mě však upřímně překvapilo, že se najednou s úlevným pocitem zbavuji všeho toho, na čem jsem ještě před pár lety lpěla až nehezky.

Fázi borcení celoživotních mostů jsem v tomto roce vzala opravdu od podlahy. Již se tolik neohlížím, nýbrž hledím kupředu. Hledím kupředu a přitom jsem si vědoma toho, že to, kde se pohybuji právě teď, je přítomnost.

Tohle všechno je však jen špičkou ledovce. Další plány sahají pod hladinu mnohem hlouběji, než by si jeden mohl na první pohled pomyslet.

Jako věčně váhavou Váhu mě však na každém kroku brzdí má vlastní nerozhodnost. Co si budeme povídat, je to vlastnost, již bych úplně nejraději podrobila definitivní amputaci. Neustálé přemítání všech případných kladů a záporů, všech těch ano a ne, pro a proti, co kdyby... Jenže tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, dokud se jeden nenasere sebou samým, bouchne pěstí do stolu a zvolá: Teď nebo nikdy!

Přesně jako tomu bylo tohoto pondělí.
Jak jsem již v několika článcích zmiňovala, nepatřím mezi ty, kteří by do éteru vypouštěli informace, které nejsou jisté minimálně na 110%. Mohu ale narovinu a zcela bez jakékoliv nadsázky říci, že jsem se po mnoha a mnoha týdnech a měsících konečně odhodlala k jistému nevratnému kroku. K největšímu kroku ve svém dosavadním životě. A jsem opravdu vážně zvědavá, jak to všechno dopadne. Během dvou týdnů bych se měla dozvědět ortel a během léta, pokud vše půjde bez komplikací, bych se tu o tom rozepsala blíže.

A poté se hodlám pustit do největšího kroku svého života Nr. 2.

Začínám se nejspíš vážně asi dávat na cestu, ze které již brzy nemusí vést cesta zpět...