Holčičko, čímpak chceš být?

Jako zpráskaný pes zasedám ke svému notebooku, abych konečně za pět minut dvanáct napsala a odeslala jednu školní práci... Když tu náhle zjistím, že... Ó, ano, jaké překvapení! Samozřejmě. Něco si přejte, milé děti. Padá IS!
Jinými slovy k přesnému zadání se nedostanu, k odesílání v dohledné době už vůbec ne... Takže si jdu vylovit z lednice zbytek toho výtečného polosladkého Cabernetu a udělat si pěkný večer. A bude-li třeba, čeká v lednici ještě další polosladká moldavská réva ve stavu tekutém.

Zrovna před pár okamžiky jsem si tu prohlížela různé blogy mně známých i neznámých uživatelů a do oka i do šedé kůry mozkové se mi zavrtal jeden článek slečny Durduin. Šlo o zamyšlení nad vývojem názorů ohledně budoucího povolání pěkně od raného dětství až po současnost, což mě donutilo k hluboké bilanci mých vlastních kariérních snů.

Hned první si vybavím, že jsem takto veřejně hlásala povolání zubařky. Tehdy u caparta předškolního věku, kterýžto ještě samo sebou neměl panickou hrůzu z onoho intergalakticky odporného zvuku zubní vrtačky, čile probouzejícího zubobol i u zdravého chrupu, to možná ještě bylo i docela pochopitelné, řekněme.
Ale nyní? Leda by mi propíchli ušní bubínky, jinak se k té středověké mučírně dobrovolně nepřiblížím!
Na výběr povolání stomatoložky mi doma buď vzhledem k věku nic neřekli, nebo si to už nepamatuji.

V první/druhé třídě jsem někde zaslechla slovo striptérka. Když jsem se drahé matičky ptala, co že to vlastně znamená, bylo mi řečeno, že jde o paní, která tančí, u toho se svléká a pánové jí za to platí. Následovalo gigantické nadšení! Ok, druhé povolání bylo jasné.
Akorát mou fascinaci nesdílely soudružky (vlastně tehdy už paní) učitelky a matičky dětiček na zákldní škole, kde jsem tímto svým úžasným nápadem všechny přítomné samozřejmě zúčastněně krmila.
Ani na tento výběr mi doma nic negativního neřekli. Zvláštní. Nejspíš si pomysleli něco v tom smyslu, ať si harant klidně kecá hovadiny.

Jelikož jsem odmalička milovala pejsky, naskýtaly se logicky i další tipy k vhodné práci: Pracovnice v psím útulku nebo veterinářka. Hltala jsem tehdy seriál O zvířatech a lidech, poctivě si natáčela na video každý díl a snila o vlastní zvířátkodoktorské ordinaci.
Zde již začínaly potíže. "Studium je moc dlouhý a moc náročný! Navíc ti budou pod rukama umírat zvířátka a ty k tomu všemu budeš strkat ruce až po loket krávám do prdele!"
Výroky podobného ražení mě neodradily zdaleka tolik, jako když mě o pár let později pokousal vlčák a od té doby bych na cizího psa nesáhla ani za pozlacenou basu. Aneb další dětský sen v... záchodové míse.

Taktéž si vybavuji, jak jsem jako cca sedmileté dítko s rodiči sledovala televizní noviny a zrovna běžela jakási reportáž ze zvláštních domů, kde se před kamerou mihly jakési ženštiny navlečené do oblečků z lacku a latexu. O-ho!
"A maminko...???"
Vysvětleno mi bylo, že jde o paní, které nosí takovéhle lesklé oblečení a masky a bijí pány. To je ono! To budu dělat! (Ano, jak jste si jistě mohli povšimnout, již od dětství jsem měla velice ušlechtilé zájmy...)

Roky strávené ve školních ústavech plynuly, obzory se od všech těch tyčí a bičíků rozšiřovaly.

Na řadu přichází herečka ("Na to nemáš, navíc si nic nevyděláš a skončíš pod mostem!"), umělkyně ("Všichni umělci byli chudáci, alkoholici a o každém z nich se lidi dozvěděli až po smrti!"), módní návrhářka ("Jsi úplně blbá?!"), stylistka ("Jsi úplně blbá?!"), novinářka ("Jsi úplně blbá?!"), automechanička ("Jsi úplně blbá?!") atd.

Máti neříkala nic, protože se nechtěla hádat a psychopatický cvok v naší domácnosti úspěšně šlapal po všech dětských a pubertálních snech i vážných nadějích. Jo, byly to vážně super časy, děkuju za optání.

Ještě si přesně vybavuji okamžik, kdy tyto ataky na jakýkoliv výběr mého budoucího povolání přestaly.
Když jsem se dotyčného obsíracího individua narovnu zeptala, co by ze mě chtělo mít. Právníka? Lékaře? Učitele? Prodavače? Aštara Šerana? Odpovědí mi bylo hrobové ticho a mně se tak jen potvrdilo, že nejde zdaleka tak o navrhované místo, nýbrž o to, shodit a poplivat všechno, co se dá. Krása.

Celoživotní sen, k němuž jsem byla odhodlaná nejvíc a po němž jsem i nejvíce toužila, jsem byla nucena zavrhnout sama na základě sebekritického pohledu. Ne, jaderná fyzička ze mě bohužel opravdu nebude. Když se rozdávala matematika, já se zakecala kdesi ve frontě na jazyky a v zápalu debaty upustila do bahna i základní matematické minimum k přežití. Smůla.
Pravdou ale zůstává, že toto jsem obrečela již nejednou a ještě párkrát slzami oželím.

A nyní tu tak sedím a přemýšlím. Co dál? Baví mě strašně moc věcí. Stejně tak mi strašně moc věcí jde. Ale narovinu, nedokážu si představit, že bych se čemukoliv z toho věnovala takříkajíc na plný úvazek.

Docela vážně již delší dobu uvažuji nad tím, že bych se začala více do hloubky věnovat svému dlouholetému koníčku - pivovarnictví. Mít tak jednou vlastní minipivovárek... Ach!

A nebo ne.

Naučím se na basu, nejdřív budu hrávat v berlínském metru, poté založím skupinu a budu slavná. Jo. Rebečko, vítej zpátky do puberty.