Pulzující energie

Sedím ve svém pokoji. Okna mám neprodyšně zavřená a ucpaná ručníky k tomu. Popíjím pivní speciály, poslouchám hudbu a připadám si jako slaneček ve vlastní šťávě. Za oknem syčí a burácí taková bouře, jakou nepamatuji. S každým bleskem přichází světlo, za nějž by se kterýkoliv přepálený neon rozhodně nestyděl a hromy duní jako hrnce kutálející se ze zámeckých schodů. Panorama města nevidno. Jen vzduch plný vody. Překapkováno.

Der Große Sturm soll meiner sein...

A přitom přes to všechno netoužím po ničem jiném, než jen tak bosá vyběhnout do toho nočního monzunu a vykřičet do celého světa, jak neskutečně šťastně se cítím, jaký v sobě najednou nacházím pozitivní náboj a to vše opět jen tak. Samo od sebe. Energie mi pulzuje v žilách. Nachlup ten samý pocit, jako začátkem roku.


I přes zabedněná okna pociťuji ten nespoutaný vítr a připadá mi, jako by mě právě panující nečas nabíjel s takovou vervou, že by si přede mnou každý zajíček Duracell sednul na bobek.

Der Wind bleibt mir im Sinn
Der Wind weiß wer ich bin...

Hlavou mi samovolně letí, že jsem si vybrala dobře.

Je mi nádherně.