V Českých Budějovicích by chtěl žít každý

Kromě mě teda.

I když... Nechtít žít v Berlíně, tak bych po tomhle víkendu začala možná Budějce brát jako velkého kandidáta na vhodné bydliště. Hned po Luhačovicích.

Všechno to začalo tím, že mi jednoho odporně deštivého dne jeden kamarád navrhl, ať přijedu na pivní festival. Inu, proč ne, řekla jsem si a byla ruka v rukávě.
A tak jsem se v sobotu brzy z rána jala riskovat cestu naším ohavně-ohavným městem, kličkovat mezi bandou močících a zvracejících hovad, navracejících se nad ránem z nalejváren a následně si dopřát čtyřhodinový relax v nepohodlném zkroucení na autobusové sedačce. Takže daň za skvělý zážitek byla tímto splacena a já se mohla už jen těšit na slavnosti zlatavého moku a na své internetové známé.

České Budějovice jsou město neomezených možností. Místo autobusového nádraží mají heliport, takže člověk nevychází z údivu ihned po příjezdu. A než by se náhodou přestal divit, následuje další šok z toho, jaký mají prapodivný systém nástupů a výstupů u MHD. Nějaká mladá paní mě málem smetla, když jsem žila v domnění, že nejdříve se vystupuje. Chyba lávky. Nástup vpravo, výstup vlevo. Jak prosté. Jiná země, jinej mrav.

Na výstaviště jsem dorazila jako první z naší pivní skupiny. Kamarád z Budějc si něco zapomněl doma a další známí z Plzně se šli cestou předpít do Masných krámů.
Obešla jsem si nabízený sortiment, zkonstatovala, že lačné krky většinu pěnivých skvostů vyslopaly už včera a dala se do vybírání, co bude mít tu čest, být mnou okoštováno nejdříve. Byla mi doporučená jakási Zlatá labuť, jenže ta rovněž uletěla již předešlého dne.
Výběr padl na nějaké zázvorové pivo. Po prvním ochutnání jsem byla suverénně přesvědčená o třech věcech. Pivo půjde do kanálu, moje šílená vlastnost experimenovat vždy a za všech okolností se skutečně občas nevyplácí a zaposlední, že na podivnější gurmánský zážitek již v tomto dni nemám nárok.
Nakonec se však nic nevylévalo, jelikož než jsem došla z dohledu, upila jsem pohárek do poloviny a kupodivu mi zázvorová brča začala chutnat. Ono šlo jen o to, přenést se přes tu neobvyklou a notně výranou chuť. A přes to, že vlastně nesnáším zázvor.

To už ale došli i další členové naší výpravy. Zabrali jsme si stůl pěkně ve stínu pípy lípy a natěšeně se vrhli do dalšího ochutnávání.
Jako nejlepší vzorky dne bych viděla Chyšskou čtrnáctku a pšeničného Faltera. Ten byl opravdu vynikající! Hutná, výrazná a přesto krásně osvěžující chuť, no prostě lahůdka. Jen se tak porvrdila má teorie o tom, že nejlepší piva vaří Bavoři a Belgičané.
Nejodpornější bylo proti tomu cosi, co vypadalo v lepším případě jako přesycená citronáda, v tom horším jako vzorek první ranní. Dobrou chuť, pokud právě snídáte.

Sobota běžela toho dne nějak rychle. Výtečné nápoje, smích, zábava a naprosto bezchybná společnost.


(Rebeca do telefonu)

"Normálně, mami, představ si, že tu všici poznali, že su z Moravy."

(Osazenstvo stolu bouří smíchy)


(Mamá z telefonu)

"No ještě aby ne, když tak blbě mluvíš!"

Dokonce jsem i poprvé v životě vedla debatu o politice, nad níž jsem se nenasrala. To si nechám vytesat do kamene.


A jelikož v podnapilém stavu mívám ještě stupidnější nápady než obvykle, vrhla jsem se do pokoušení se o zapalovač pro chudé, což jsem zcela logicky odnesla popáleninou ikstého stupně a rozsáhlým a notně bolavým puchýřem na prstě. Štěstím v neštěstí mi tehdy byl fakt, že jsem si prstíček mohla neustále chladit vychlazeným pivem. Jak zvenčí, tak aplikací zevnitř.

Někdy navečer jsme se však již s kamarádem trhli od zbytku, jelikož bylo ještě třeba zajít nakoupit nějaké ty poživatiny na večer a na ráno. Cesta byla výborná, sluníčko slunilo, ptáčci zpívali a řeka šplouchala. Chtěla jsem jen dvě věci. Zastavit čas a nevracet se domů.
Během chůze jsme se z mně už neznámých důvodů tulili k nějakému nahřátému domečku a stejně tak je mi již neznámo, kdo měl ten geniální nápad kupovat ještě víno a poté ho na bytě dokonce i vypít. To se pak Rebečka nemůže divit, kde se to ráno vlastně probudila, kde se na jejím stehně objevila ta giganticky gigantická modřina, proč má pocit, že se jí hlava bolestí rozletí na tisíc malých střípků a proč nemůže najít brýle a další věci, že ano. Aua.

"Nevíš, kde mám brýle?"
"Naposledy jsem je viděl na výstavišti."
"Tož to nezní moc pozitivně."

Sprcha na probrání, něco hmotného do žaludku a moje následné obdivování krásného bytu bylo nutností. Miluju takhle pěkné bytečky a nemůžu se dočkat, až jednoho krásného dne spočinu v podobném, který mi bude říkat pane. Nebo spíš paní vlastně. Nebo ještě lépe Frau/Herrin/Göttin/cokoliv podobného.

Před mou deportací nazpět jsem si ještě prošla centrum Budějovic a musím narovinu říci, že jsem se do toho města opravdu zamilovala. (Stejně tak musím připustit, že mi z nějakých neznámých důvodů evokovalo Německo, takže jestli ono to nakonec nebude tím.)

Nyní už programu zbývala jen opětovná xhodinová cesta v autobuse. Ta byla ve znamení dospávání, střízlivění, zbavování se stavu hlava jako střep a taktéž prožívání mocné nostalgie, jelikož jsme projížděli místy, kde jsem jako malá pobývala na tuze vydařených prázdninách (Jindřichův Hradec, Kunžak, Strmilov...), kam jsem jezdila na tábor (Náměšť nad Oslavou) a stejně tak mi málem ukápla slzička při průjezdu Třebíčem, jelikož odsud se mi přivezla moje nová velká láska - basová kytara.

Mám-li tento víkend stručně shrnout do jednoho odstavce, pak se musím chtě-nechtě vyjadřovat jen v superlativech a hyperbolách. Pivní festival výborný, počasí ukázkové, město úžasné, společnost na jedničku s hvězdičkou, byt nádherný, zážitky nepopsatelné (Alespoň tedy ty, které si ještě vybavuji, ehm.)... A navíc se mi opět potvrdila další moje životní teorie a to ta, že prototypy ideálních mužů vážně existují, nicméně se se železnou pravidelností vyhýbají té podivné dědině, v níž přebývám já.