Workshop

Poslušně hlásím, že včera jsem hlavu ztratila s definitivní platností.

K base jsem přišla šílenou náhodou a díky další náhodě jsem před pár dny nalezla na internetu nabídku hudebních workshopů. A to bych nebyla já, abych se tam samozřejmě okamžitě nepřihlásila.

Tak tedy workshop:

Okamžitě se nás, příchozích, ujali velmi milí, příjemní a usměvaví mládenci, naši lektoři. Můj lektor basy byl včetně výše zmíněných pozitiv navíc vskutku talentovaný a za ta léta tréniku i basově prokazatelně zběhlý. Když nám předváděl všechny ty možné i nemožné techniky hraní, měla jsem co dělat, abych svou dolní čelist udržela napevno přimklou k té horní a nespadla mi někam ke kolenům.

Dozvěděla jsem se, co si konkrétně počít s prstama, jak mám držet levou ruku, jak mám držet pravou ruku, jak s nimi hýbat, hrála jsem na čtyřstrunku i na lektorovu sympatickou pětistrunku, pořízenou za poněkud nestudentskou cenu, hrála jsem s trsátkem i bez, poprvé s aparaturou a dokonce na závěr i v doprovodu několika kytar a bicích.
Ačkoliv mě většinu života basové kytary nijak neinteresovaly, tak jejich zvuk hnaný přes komba mě najednou hladil nejen v uších, ale i na duši. Rezonoval s každou mojí buňkou a já věděla, že jsem podlehla. Navíc vědomí toho, že to opravdu brnkám já a už konečně i oficiálně správně... Ach!
Popisovat, v jaké euforii jsem se nacházela, by bylo zhola zbytečné, protože žádnými opisy, hyperbolami, metaforami, zkrátka vůbec ničím bych ten pocit nedokázala vystihnout ani z poloviny.

Několik hodin, během nichž jsem zcela zapomněla i na takové banality, jako se najíst nebo se napít, uběhlo jako velká voda. Hlavu jsem měla sice jako střep (Den předtím se konala univerzitní session. Ehm. Takže asi tak.), ale to bylo to poslední, co by mou pozornost nějak výrazně odlákávalo.
Cestou domů jsem dokonce v šalině narazila na onoho našeho basáka, se kterým jsme rozvedli plodnou debatu, takže to byl i takový bonbónek na závěr.

Co dodat? Nedokážu si vybavit, kolik let to už může být, kdy jsem se naposled pro něco takto nadchla.

Dokonce Rebečka dostala i domácí úkol, aby si mohla trénovat a má z toho radost jako dítko v první třídě, jež je v ráji z toho, že mu paní učitelka dala domů něco k opakování.
Zítra si jdu vyřizovat koupi komba, které jsem sice už měla mít doma dnes, ale asi mám na některé věci přespříliš krátou paměť a tak mi okamžitě nedošlo, že zadat banální úkol přivézt z Prahy kombo některým lidem, je ještě méně efektivní, než čekat, zda-li za mnou onen aparát třeba nepřijde sám. Tak tedy kombíčko při troše štěstí už v týdnu a pak... Pak vyloučení ze školy, protože na nějaké zkoušky se v tuhle chvíli můžu leda zvysoka... vytento.