Léto

S koncem semestru se ve mně začínaly hromadit obavy pramenící z mých každoročních zkušeností. Lidé z mého okolí se s úderem absolvování poslední zkoušky seberou a hromadně odtáhnou. Na jih, na roadtrip, za plenením rodičovských lednic, spíží, peněženek a okupováním jejich praček a myček, dále za prací, za svými drahými polovičkami, za hudbou, za přírodou, za poznáním, dobrodružstvím či aktivním devastováním vlastního těla, převážně pak jater a z našeho skvostného univerzitního města se tak jako mávnutím popsaného indexu stane město duchů.

To a ještě mnohé další faktory ve mně každoročně spouštěly ne zrovna libé letní deprese a tiše jsem vždy s paklíčkem Lexaurinů v ruce záviděla všem těm, které tyto stavy čekají až na podzim. Podzim je prostě fuj, tam se to hodí, ale považte takové patálie zažívat v čas, kdy se má člověk bavit a užívat si života plnými doušky.

Je sice fakt, že třeba takové léto 2007 je a zůstane v mých očí prostě pojem, jelikož šlo z mnoha důvodů o to da best samr evr, ale to jsem ještě netušila, co všechno mě může potkat o dva (Doprčic, toto letí!) tři roky později.

Kalendář hlásá konec července a já plna pochyb ohledně správného obracení kalendářních listů kroutím hlavou. Ještě jsem se ani nezastavila, natož abych se začala nějak výrazněji nudit, což u mě dříve nebývalo zvykem.

Hudební workshop, učení se na basu, výlety, výstavy, kulturní vložky, pikniky, chaty, plavání, čajovny, koncerty, univerzitní sessions s těmi, kteří zůstali nebo se na okmažik z libovolných důvodů navrátili ze svých domovin, oslavy, vyřizování různých záležitostí, úřadování, noční procházky, jaterně náročné noci... A to všechno i přesto, že po finanční stránce jsem na tom tragičtěji než kdykoliv předtím. No není možná! Jen tak dál!

Kytára

Ačkoliv se většina lidí v dobách raných -nácti let učí hrát na všemožné kytarovité nástroje, protože Kurt Cobain a jemu podobní, mně se možnost pokusit se zabrnkat jakési neidentifikovatelné cosi na elektrickou kytaru poštěstila až včera.

A jaký z toho mám pocit, milé děti?

Inu...

Konečně jsem se stala dospělou ženou. Na stará kolena jsem prošla rituálem nirvánistického zasvěcení.

Ano, kecám. Samozřejmě. Takže teď ty opravdické dojmy pěkně narovinu, ačkoliv vím, že si tak proti sobě poštvu všechny hráče i jejich posluchače.

Vždycky jsem měla za to, že elektrická kytara je mnohem masivnější a větší. Hrají na ni přece velmi často takoví ťažcí frajeři, že to prostě musí být neuvěřitelně hard nástroj, že ano.
Ne.
V rukou jsem s návaly neuvěření třímala nástroj, jež se v porovnání s basou zdál jen jakousi odlehčenou dětskou hračkou. Kratičký krčíček, hubené strunečky řezající do prstů, jemňoučký vysokoučký hláseček, no prostě ňuňu.

Je sice fakt, že před všemi těmi, kdo na ni umí hrát, upřímně obdivně poklekám a jsem ochotná přinášet božské oběti, nicméně kytara jako taková pro mě byla vskutku překvapním.

Po pár okamžicích, kdy jsem se začínala bát jak o anorektické strunky, tak o mé prsty, jsem elektriku znovu odložila na své původní místo a běžela dát pusinku svojí base. Ty struny, ten krk, ten zvuk... Och! ♥
Tuším, že autor výroku: "Co je malý, to je hezký, ale co je větší, to je lepší," musel být jistojistě basák.

Informačně přínosné odpoledne

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

Mašinky

Posledních pár nocí se nemůžu nabažit jedné věci. Sedávám u oken (ehm, ano, u Oken rovněž), skrze svítící monitor hledím přes otevřená i zavřená skla kamsi do tmy prošpikované desítkami světel, jež bez varování vznikají a zanikají v noci i moci města a úplně uchváceně poslouchám vlaky.

Ano, vlaky.

Jezdily tu celý můj život, jenže teď jsem tomu zvuku rozléhajícímu se spícími čtvrtěmi na kilometry daleko zcela nepochopitelně propadla. Mám hroznou chuť vyběhnout ze dveří a utíkat na naše malé nádraží. Lačním po nástupu a cestě bez cíle. Jen já, vůně pražců, vítr ve vlasech, hvězdy, letní noc a ten monotónní zvuk setkávání kol s kolejnicemi.

Nejspíš mi z ničeho nic v hlavě vyvstaly nějaké potlačené vzpomínky na dětství. Jinak si to vysvětlit nedovedu.

Také tak jako já milujete vůni pražců? Vůni kolomazu? Vůni strojoven? Vůni strojů?

Ekosystém

"Ono to univerzitní diskuzní fórum je vlastně takový ekosystém..."
"...máme tam sběrače, rozkladače..."
"...dělnice, plodnice..."
"Hele, ale uvědomuješ si, že teď už jsi taky vlastně jeho součástí?"

Černá a bílá

Tento víkend je poněkud zvláštní. Plný protikladů. Ostatně jako celý můj život.

Psychopat není několik dní v baráku. Panuje zde odlehčená atmosféra. Nikdo neslídí za každým vaším krokem, nikdo nemá ke každému vašemu činu připravená slova ostrá jako břitva, která tnou a jizvy zůstanou pálit do konce života. Nikdo nekontroluje, co jíte, co děláte, co máte na sobě a jestli v noci spíte na tom správném boku. Případ hodný doktora Chocholouška.
S máti zažíváme ráj na zemi. Lednice plná misek s nakrájeným desetikilovým melounem a k tomu několik lahví správně vychlazeného piva.
Polehávání pod slunečníkem na balkóně nebo před ventilátorem v obýváku. K tomu hudba nahlas jak si uši ráčí, basa jak si srdce ráčí a ruce unesou a obžerství jak si jazyk ráčí. Idyla.
Nic nám nechybí.

A přece.

Události ze středy tohoto týdne mám stále před očima. Ať se hnu, kam se hnu, ať dělám, co dělám, ať se bavím a směju jak chci, pořád to vidím. Pořád vidím tu chvíli, kterou vidět nechci. Je to jako sklo brýlí, které máte neustále před sebou. I když jej nevnímáte, víte až moc dobře, že tam prostě je.
Nevím, jak dlouho to takhle ještě vydržím. Je to přesně jedna z těch situací, kde je zkušenost nesdělitelná. Kdo něco podobného nezažil, nepochopí.

Písničky XXXVI

Minulý víkend na chatě hrála v rádiu tato písnička, jejíž úryvky se mi z nějakých důvodů napevno zažraly do hlavy.

Do té doby jsem ji neznala, poté ji už neslyšela.

<sub>"Člověk se hezky ráno nasnídá
ze šichty domů a pak usíná
a tak to chodí každej den

Hrajeme karty s osudem
co bude až tu nebudem

Nejsi tu věčně, tak si užívej
a kolem sebe se moc nedívej
seber se a zkus vypadnout.

Život ti zdrhá někam,
říkáš si, na co čekám..."</sub>

Její refrén mi opětovně následně zněl v uších jen pár dní poté. Bez naprosté schopnosti dostat jej z nich ven.

Hrajeme karty s osudem
co bude až tu nebudem

Bezmoc.

Večer letního dne, sluneční zlato na listech stromů, ve vlasech vítr, uhánějící pražce kolejí a cesta z blanenského lomu.

Byla jsem tam. Přímo u toho.

Znala jsem jej.

Věc, kterou z hlavy do konce života nedostanu.



Upřímnou soustrast všem pozůstalým.



Centryfuga - Kabát

Víkend v rytmu metalu. Ale hlavně na klídeček!

Opět se mi potvrzuje mé celoživotní pravidlo: K nejlepším akcím, věcem i lidem přichází člověk úplnou náhodou.

Na úvod ve zkratce řečeno, že se celý tento příběh rozjíždí kdysi během mikulášské noci, kdy jsem doma neměla do čeho píchnout a tak jsem se sebrala a odešla do jednoho klubu na jakýsi koncert. Sama.
Přisedla jsem tehdy k nějaké neznámé slečně, se kterou jsme se po chvíli daly do řeči. Vylezlo z ní, že je z Drážďan, že v té naší díře pracuje na stáži a že se na tento koncert přišla podívat, jelikož se jedna z vystupujících skupin skládá z jejích spolubydlících.

Mezitím se kamsi v propadliště dějin odebral celý půlrok a kus.

Načež se jednoho červencového čtvrtečního večera rozjíždí story tohoto víkendu, kdy mi z ničeho nic na Knize Ksichtů píše vzkaz klávesačka, že pořádají kolektivní výjezd na chatu a že jim odpadlo pár lidí, tak jestli bych se jakožto akční a družný jedinec nepřidala.
A když v rámci diskuze o nadcházejících plánech zmínila, že pro mě pošle autem basáka, přičemž na chatu pak dorazí basák ještě jeden, byla ruka v rukávě. Rozhodnuto, jedu. Basáků není nikdy dost.

Tak byly započaty tři nekonečné dny s absencí nocí za účasti skupiny Ascendancy.

Cesta tam byla příjemně nekonečná. Kvůli oslnivému západu slunce a špinavému oknu (Vivat mastné čističe na sklo!) jsme byli nuceni jet část trasy doslova poslepu, dokud jsme nenarazili na odpočivadlo, romanticky si nepočkali, dokud ten žhavý pecen nezapadne a dokud jsme pěkně papírovými kapesníčky přední sklo jakž jakž nevyšudlali.

"Kamže to jedeme? Nasračky?"
"Kaliště?"
"Kašov!!!"

První noc byla přesným důkazem toho, že když se lidi baví, čas letí přímo hyperrychlostí. Tak se není čemu divit, že se z ničeho nic hvězdná obloha jako mávnutím kozelného proutku promění ve slunečné ráno a účastníci zájezdu se i přes absenci jakékoliv únavy raději vydají do peřin a do spacáků, aby načerpali nějaké ty síly na další náročný den.

"Zahrajeme si ty Aktivity?"
"Já bych si dnes dal spíš jenom nějaké Pasivity."
"Já bych si zahrál Kalivity!"

A tak pátek, Pasivity & Kalivity, grilování, klábosení a kdesi a cosi pomalu střídá sobota s plnohodnotným spánkem do hodin odpoledních, probuzením a okamžitým definitivním vystřízlivěním zahradní ledovou sprchou a poté výjezd směr koupaliště.

V bazénu jsem plavala snad po dvou letech, ale stálo to za to. Nezapomněla jsem, jak se to dělá a ani se mě tolik nezmocňovala moje podivná bazénová fóbie. Voda příjemná, zábava stále neutuchající, k tomu všemu osvěžující malinovka a další dospávání ve stínu na dece.

Vynález nového plaveckého stylu: Metálek

Při večeři v blízké pizzérii nám všem však i přes průběžný celodenní spánek únavou hlavy téměř padaly do jídel.

Na chatě se toho večera konečně naplno rozjely Aktivity. Ty poté střídaly nevímjaké další Kalivity a Deviality, jelikož jsem se po tom vyčerpávajícím plavání vydala na chvíli zdřímnout, aneb chrněla až do druhého dne jako zabitá.

Následovalo předčasné předběžné zabalení věcí a hurá vstříc dalšímu koupališti.

"Myslíte, že se bude dát ještě pít zmrzlé pivo? To je to v té petce a je mi líto to celý vyhazovat..."
"Díra na trhu! Rychle si to nechat patentovat! Odstřihnout hrdlo, vytlačovat a lízat! Máme tu novou zmrzlinu Pivlipo!"

Bazén Nr. 2 byl nejen větší, ale i plnější. Navíc disponoval úplně úchvatným, téměř secesním bufetem. Krása! Jako by se člověk vrátil v čase.
V čase se bohužel vrátily i tamní sprchy a wc, tak jsem jejich návštěvu s radostí oželela a počkala si až do chajdaloupky.

Kde se vzal, tu se vzal, byl tu večer a spolu s ním rozjezdy k našim domovům.

Krosna byla s absencí lahváčů nádherně nosivě lehoučká, mokré plavky pod šatami příjemně osvěžující.

Poslední sbohem všem těm podivným vesnicím a městečkům v okolí (Člověk si tam připadal jako někde na Ukrajině, v Rumunsku nebo přímo rovnou v nějakém hororu), nastartovat a hurá na cestu, tentokráte se Sluníčkem pěkně v zádech.
Ještě chvíli jsem se snažila vést debatu o basách, fesťácích a muzice, dokud mě opět nepřepadla spavá nemoc a já neprospala celý zbytek cesty.

Víkend to byl výtečný, grandiózní a plný zážitků. A hlavně, jak říká klasik: "Na klídeček!"

Písničky XXXV

Občas závidím lidem jejich podzimní deprese. Tohle já neznám. Na mě s železnou pravidelností pořádají nájezdy depky letní. Že se vám to zdá zvláštní? Fajn. Nejste sami. Mně také. Ale víte jak - já prostě musím mít pokaždé něco extra.

A ačkoliv mám letos požehnaně důvodů k tomu, abych jim úspěšně vzdorovala, tak i tak si čas od času, mrchy, nějakou tu skulinku najdou.

Kupříkladu nedávno. Stačilo, aby se mi zase po nějaké té době jen tak z ničeho nic ozvala moje dávná láska. (I když... Láska... No. Řekněme spíš zamilování, ale to největší a nejšílenější, o jaké jsem kdy zakopla. Nebo spíš ono o mě? Nebo mě spíš nakoplo? Kupředu? Budiž.) Pár prohozených vět a bylo vymalováno. Je zvláštní, jak něteří lidé životem proběhnou a vy si na ně po měsíci ani nevzpomenete, oproti tomu jsou tací, kteří ve vás vyvolávají i po letech ty samé duševní a emoční pochody...

<sub>"Už mi, lásko, není dvacet let
A že to moc krásná léta jsou
Nebral bych je ani náhodou
To se jenom pro mne točil svět
Co jsem neměl, to jsem chtěl mít hned
A co měl jsem, to jsem dával dál

Čas otupí i ostrý břit

Když tikot hodin měl bych vážně brát

Čas otupí i ostrý břit
To, co mi dal, to si zas může vzít
Proto se neptám, když se probouzíš
Jestli jsem to já, o kom právě sníš

Myslel jsem, že spoustu času mám
A že už vůbec nikam nespěchám

Čas otupí i ostrý břit
To, co mi dal, to si zas může vzít
Proto se neptám, když se probouzíš
Jestli zůstaneš nebo odcházíš..."</sub>

Už mi, lásko, není dvacet let - Jiří Zmožek

Hluboké medickoumělecké zamyšlení

"Já vím, že jsem si vedle toho člověka neměla sedat, ale víš jak: Ono po čtyřech pivech už člověk fakt neřeší, kam si sedá..."
"A to je ještě dobrý. Po takových osmi pivech totiž člověk už neřeší, kam si lehá, přičemž pod stůl bývá zpravidla ještě tou nejlepší možnou volbou."

Citáty XVI

"Prožít noční můru tě může změnit v krásného motýla."

Písničky XXXIV

Oheň - Lucie

Další ukázkový den za mnou.

Za asistence ranního letního slunce tradiční pochod k domovu, křupavé pečivo ze zuprmárketu alias energie sbalená na cesty, doma pečení emérických brambor a zapečeného masa se zeleninou, původní záměr výlet zmařený skutečností, že za první zákrutou došlo Frisco, spánek na zemi před idiotboxem, umělecká tvorba palačinek s rybízovou marmeládou, kysanou smetanou a švestkovou zálivkou, masáž, vychlazené polosladké víno na potěšení chuťových pohárků...

Jo, mám se skvěle a možná ještě líp, děkuji za optání. A vy?

<sub>"Už se nechcem nikdy vracet
Tam kde nám bylo nám bylo mizerně
Já už se těším, jéjéjé, já se těším
A vím určitě, že ne sám

Oheň, oheň bude svítit
Oheň, oheň, jéjéjéjé

Zase jedou velký karty
Škoda, že je nerozdávám - já bych se vsadil
Teď, teď, teď a nikdy jinak

Nejhůř na tom byli soudci
Dělali, že neslyšej a neviděj
První, druhá, třetí pátá ovce
já vím zrovna ty za nic nemůžeš

Tak co, nemáte už dost?
Myslím na vaše svědomí
..."</sub>

Citáty XV

"When I was 5 years old, my mom always told me that happiness was the key to life. When I went to school, they asked me what I wanted to be when I grew up. I wrote down 'happy'. They told me I didn't understand the assignment and I told them they didn't understand life."