Tento víkend je poněkud zvláštní. Plný protikladů. Ostatně jako celý můj život.
Psychopat není několik dní v baráku. Panuje zde odlehčená atmosféra. Nikdo neslídí za každým vaším krokem, nikdo nemá ke každému vašemu činu připravená slova ostrá jako břitva, která tnou a jizvy zůstanou pálit do konce života. Nikdo nekontroluje, co jíte, co děláte, co máte na sobě a jestli v noci spíte na tom správném boku. Případ hodný doktora Chocholouška.
S máti zažíváme ráj na zemi. Lednice plná misek s nakrájeným desetikilovým melounem a k tomu několik lahví správně vychlazeného piva.
Polehávání pod slunečníkem na balkóně nebo před ventilátorem v obýváku. K tomu hudba nahlas jak si uši ráčí, basa jak si srdce ráčí a ruce unesou a obžerství jak si jazyk ráčí. Idyla.
Nic nám nechybí.
A přece.
Události ze středy tohoto týdne mám stále před očima. Ať se hnu, kam se hnu, ať dělám, co dělám, ať se bavím a směju jak chci, pořád to vidím. Pořád vidím tu chvíli, kterou vidět nechci. Je to jako sklo brýlí, které máte neustále před sebou. I když jej nevnímáte, víte až moc dobře, že tam prostě je.
Nevím, jak dlouho to takhle ještě vydržím. Je to přesně jedna z těch situací, kde je zkušenost nesdělitelná. Kdo něco podobného nezažil, nepochopí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: