Kytára

Ačkoliv se většina lidí v dobách raných -nácti let učí hrát na všemožné kytarovité nástroje, protože Kurt Cobain a jemu podobní, mně se možnost pokusit se zabrnkat jakési neidentifikovatelné cosi na elektrickou kytaru poštěstila až včera.

A jaký z toho mám pocit, milé děti?

Inu...

Konečně jsem se stala dospělou ženou. Na stará kolena jsem prošla rituálem nirvánistického zasvěcení.

Ano, kecám. Samozřejmě. Takže teď ty opravdické dojmy pěkně narovinu, ačkoliv vím, že si tak proti sobě poštvu všechny hráče i jejich posluchače.

Vždycky jsem měla za to, že elektrická kytara je mnohem masivnější a větší. Hrají na ni přece velmi často takoví ťažcí frajeři, že to prostě musí být neuvěřitelně hard nástroj, že ano.
Ne.
V rukou jsem s návaly neuvěření třímala nástroj, jež se v porovnání s basou zdál jen jakousi odlehčenou dětskou hračkou. Kratičký krčíček, hubené strunečky řezající do prstů, jemňoučký vysokoučký hláseček, no prostě ňuňu.

Je sice fakt, že před všemi těmi, kdo na ni umí hrát, upřímně obdivně poklekám a jsem ochotná přinášet božské oběti, nicméně kytara jako taková pro mě byla vskutku překvapním.

Po pár okamžicích, kdy jsem se začínala bát jak o anorektické strunky, tak o mé prsty, jsem elektriku znovu odložila na své původní místo a běžela dát pusinku svojí base. Ty struny, ten krk, ten zvuk... Och! ♥
Tuším, že autor výroku: "Co je malý, to je hezký, ale co je větší, to je lepší," musel být jistojistě basák.