Posledních pár nocí se nemůžu nabažit jedné věci. Sedávám u oken (ehm, ano, u Oken rovněž), skrze svítící monitor hledím přes otevřená i zavřená skla kamsi do tmy prošpikované desítkami světel, jež bez varování vznikají a zanikají v noci i moci města a úplně uchváceně poslouchám vlaky.
Ano, vlaky.
Jezdily tu celý můj život, jenže teď jsem tomu zvuku rozléhajícímu se spícími čtvrtěmi na kilometry daleko zcela nepochopitelně propadla. Mám hroznou chuť vyběhnout ze dveří a utíkat na naše malé nádraží. Lačním po nástupu a cestě bez cíle. Jen já, vůně pražců, vítr ve vlasech, hvězdy, letní noc a ten monotónní zvuk setkávání kol s kolejnicemi.
Nejspíš mi z ničeho nic v hlavě vyvstaly nějaké potlačené vzpomínky na dětství. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Také tak jako já milujete vůni pražců? Vůni kolomazu? Vůni strojoven? Vůni strojů?
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: