Písničky XXXV

Občas závidím lidem jejich podzimní deprese. Tohle já neznám. Na mě s železnou pravidelností pořádají nájezdy depky letní. Že se vám to zdá zvláštní? Fajn. Nejste sami. Mně také. Ale víte jak - já prostě musím mít pokaždé něco extra.

A ačkoliv mám letos požehnaně důvodů k tomu, abych jim úspěšně vzdorovala, tak i tak si čas od času, mrchy, nějakou tu skulinku najdou.

Kupříkladu nedávno. Stačilo, aby se mi zase po nějaké té době jen tak z ničeho nic ozvala moje dávná láska. (I když... Láska... No. Řekněme spíš zamilování, ale to největší a nejšílenější, o jaké jsem kdy zakopla. Nebo spíš ono o mě? Nebo mě spíš nakoplo? Kupředu? Budiž.) Pár prohozených vět a bylo vymalováno. Je zvláštní, jak něteří lidé životem proběhnou a vy si na ně po měsíci ani nevzpomenete, oproti tomu jsou tací, kteří ve vás vyvolávají i po letech ty samé duševní a emoční pochody...

<sub>"Už mi, lásko, není dvacet let
A že to moc krásná léta jsou
Nebral bych je ani náhodou
To se jenom pro mne točil svět
Co jsem neměl, to jsem chtěl mít hned
A co měl jsem, to jsem dával dál

Čas otupí i ostrý břit

Když tikot hodin měl bych vážně brát

Čas otupí i ostrý břit
To, co mi dal, to si zas může vzít
Proto se neptám, když se probouzíš
Jestli jsem to já, o kom právě sníš

Myslel jsem, že spoustu času mám
A že už vůbec nikam nespěchám

Čas otupí i ostrý břit
To, co mi dal, to si zas může vzít
Proto se neptám, když se probouzíš
Jestli zůstaneš nebo odcházíš..."</sub>

Už mi, lásko, není dvacet let - Jiří Zmožek