Koncem semestru jsem si do diáře natěšeně zaznačovala pivní slavnosti v Oslavanech. Datum 28. srpna znělo jako abstraktně vzdálená a téměř nedosažitelná budoucnost. Říkala jsem si, že toto budiž den, kdy se léto nachýlí ke konci. Navíc se po těchto slavnostech vrhnu do učení na poslední zkoušku, jelikož žádné další okolky nejsou možné.
Neřešila jsem. Užívala plnými doušky vše, co mi léto s každým dnem přinášelo a štědře přede mnou rozprostíralo na stříbrných podnosech. Konec srpna je přeci kdesi za obzorem. Milion světelných let daleko. Neuchopitelný pojem.
Včera na mě poprvé v tomto roce padl zvláštní pocit. Cosi mezi splínem, stresem, melancholií, nostalgií a nervozitou.
Jela jsem autem z Oslavan domů. Došlo mi to. Všechno. Retrospektivně jsem viděla sebe samu, kterak držím svou černou propisku a radostně si značím oslavanské slavnosti do diáře. Najednou se přímo před mýma očima zjevil přízrak, jež se po celou dobu kdesi schovával. Nejdříve mimo zorné pole a poté byl nevědomky přehlížen.
Pivní festival skončil. Vzduch je chladný, ohřívaný jen zlatým sluncem. Takovým zlatým sluncem, jaké umí vykouzlit jen raný podzim. Zkouška za humny. Vítej v realitě. Začíná podzim. Léto je u konce. Léto 2010 je u konce a spolu s ním všechno, co po celou tu dobu přinášelo.
Píchlo mě u srdce. Konec. Ale bolest přesto nevydržela dlouho. Jako mávnutím kouzelného proutku se během chvilky proměnila v hřejivý pocit naplnění. Vím, že to stálo za to. Každá hodina, každá sekunda, každý okamžik. A já se těším na další začátky. To je koloběh života.
Am Anfang ist das Ende.
pondělí 30. srpna 2010
čtvrtek 26. srpna 2010
Anatomie anekdoty
Po nějaké době sedím zase ve svém pokoji. Chystám se na dnešní univerzitní akci. V plánu je tentokráte halušková party a dopíjení bečky ze včerejšího grilování.
Na pracovní ploše jsem si však znenadání povšimla uložené jedné ze svých školních prací, kterou jsem nejspíše zapomněla katalogizovat mezi své eseje, seminárky, fejetony, kritiky, otázky ke zkouškám a další podobné zbytečnosti. A tak si říkám, že bych ji mohla seznámit s internetovou veřejností...
Mají anekdoty nějakou svoji anatomii? Cosi jako: "Zde je úvod, tady zápletka, tuhle nečekané rozuzlení a támhle ono vtipné (případně slaboduchými nepochopené) zakončení?" Nebo by se na anekdoty hodilo sepsat spíše kuchařku nežli učebnici anatomie? "Vezmeme půl kila pikantních a půl kila aktuálních témat, okořeníme špetkou ironie, v případě chuti můžeme přidat i pár zrnek černého humoru, to všechno hodíme do hrnce, řádně promícháme a servírujeme ještě za tepla. Upozornění: Podáváme s nadhledem, jinak může pochutina zhořkout na jazyku."
Hlavně tohoto upozornění by měli lidé dbát, aby nemuseli příliš zbytečně a nahlas vypravěčům lát. V případě vtipů se totiž mnohdy velice často v praxi projevuje ono přísloví o potrefených husách. Dotkněte se něčího pochroumaného a nadhleduprostého ega a bude zle!
Jenže proč? Cožpak by se člověk neměl naučit zasmát i sám sobě? Pobavit se i nad vážnými tématy a zlehčit tak jejich tíhu v očích svých i veřejných? Tragédie nikdo již nevrátí, mnohým blondýnám vysoké inteligenční kvo- kvo- kvocienty nevdechne, ze Skotů rozdavačné Robiny Hoody neudělá, okolí Cejlu v eden na zemi nepromění a za pana Führera plyn nezaplatí.
Takže si nadále povídejme anekdoty na kontroverzní témata a můžeme z toho dokonce vytěžit i několik věcí najednou. První skupinu lidí rozesmějeme a smích, jak známo, vydá za půl zdraví, takže je vlastně osvobodíme od stále se zvyšujících poplatků u lékaře. Další skupinu osob nebetyčně popudíme. Inu, co už. Ti moudřejší z nich se chytí za vlastní svědomí a pokusí se své slabé místo nějako ztužit, zatímco ostatní se zalknou svojí vlastní žlučí a na světě tak bude o pár pesimistů méně. No a ta poslední skupina? To jsou, milé děti, psychologové. Ti vysílají sondy do nejhlubších hlubin lidské duše a bádají nad tím, proč konkrétní daný člověk reaguje tak a takto a ne právě obráceně.
Dost možná, že to dělají z důvodu osobních zájmů, možná, že pro peníze či třeba proto, že venku prší a oni zrovna nemají nic zajímavějšího na práci. Třeba jsou jenom zvídaví a lační po nových informacích ohledně zákrytů psychiky tvora tak složitého, jakým homo sapiens sapiens je. Dosti pravděpodobné rovněž je, že zkoumají jiné, aby o to lépe pochopili sami sebe. Nebo chtějí být těmi legendami, které konečně sepíšou onen historicky první anatomický slovník anekdot!
Jen pozor, aby to nakonec nedopadlo tak, že se jednoho krásného dne v lékárnách budou stát předlouhé fronty na vtipný koktejl namíchaný na míru každému z nás, přičemž příbalový leták bude velmi důrazně varovat, že jakýkoliv jiný preparát může v případě nedostatku tolerance k humoru svého okolí vyvolat velmi silné vedlejší účinky a anafylaktický šok.
Nebo se vtip nedejbože stane prostředkem armády a zbraní hromadného ničení právě tak, jak nám to už jednou ukázkově předvedli Monty Pythoni.
Tohle přece nikdo nechce. Rozebrat vtip, analyzovat a využít. Od využití bývá často jen malý krůček ke zneužití a účel jak známo světí prostředky. Takže zanechme bádání a anekdoty si nadále vyprávějme, sdělujme a užívejme, ale v žádném případě si je nenechme nikým znesvětit.
Na pracovní ploše jsem si však znenadání povšimla uložené jedné ze svých školních prací, kterou jsem nejspíše zapomněla katalogizovat mezi své eseje, seminárky, fejetony, kritiky, otázky ke zkouškám a další podobné zbytečnosti. A tak si říkám, že bych ji mohla seznámit s internetovou veřejností...
Mají anekdoty nějakou svoji anatomii? Cosi jako: "Zde je úvod, tady zápletka, tuhle nečekané rozuzlení a támhle ono vtipné (případně slaboduchými nepochopené) zakončení?" Nebo by se na anekdoty hodilo sepsat spíše kuchařku nežli učebnici anatomie? "Vezmeme půl kila pikantních a půl kila aktuálních témat, okořeníme špetkou ironie, v případě chuti můžeme přidat i pár zrnek černého humoru, to všechno hodíme do hrnce, řádně promícháme a servírujeme ještě za tepla. Upozornění: Podáváme s nadhledem, jinak může pochutina zhořkout na jazyku."
Hlavně tohoto upozornění by měli lidé dbát, aby nemuseli příliš zbytečně a nahlas vypravěčům lát. V případě vtipů se totiž mnohdy velice často v praxi projevuje ono přísloví o potrefených husách. Dotkněte se něčího pochroumaného a nadhleduprostého ega a bude zle!
Jenže proč? Cožpak by se člověk neměl naučit zasmát i sám sobě? Pobavit se i nad vážnými tématy a zlehčit tak jejich tíhu v očích svých i veřejných? Tragédie nikdo již nevrátí, mnohým blondýnám vysoké inteligenční kvo- kvo- kvocienty nevdechne, ze Skotů rozdavačné Robiny Hoody neudělá, okolí Cejlu v eden na zemi nepromění a za pana Führera plyn nezaplatí.
Takže si nadále povídejme anekdoty na kontroverzní témata a můžeme z toho dokonce vytěžit i několik věcí najednou. První skupinu lidí rozesmějeme a smích, jak známo, vydá za půl zdraví, takže je vlastně osvobodíme od stále se zvyšujících poplatků u lékaře. Další skupinu osob nebetyčně popudíme. Inu, co už. Ti moudřejší z nich se chytí za vlastní svědomí a pokusí se své slabé místo nějako ztužit, zatímco ostatní se zalknou svojí vlastní žlučí a na světě tak bude o pár pesimistů méně. No a ta poslední skupina? To jsou, milé děti, psychologové. Ti vysílají sondy do nejhlubších hlubin lidské duše a bádají nad tím, proč konkrétní daný člověk reaguje tak a takto a ne právě obráceně.
Dost možná, že to dělají z důvodu osobních zájmů, možná, že pro peníze či třeba proto, že venku prší a oni zrovna nemají nic zajímavějšího na práci. Třeba jsou jenom zvídaví a lační po nových informacích ohledně zákrytů psychiky tvora tak složitého, jakým homo sapiens sapiens je. Dosti pravděpodobné rovněž je, že zkoumají jiné, aby o to lépe pochopili sami sebe. Nebo chtějí být těmi legendami, které konečně sepíšou onen historicky první anatomický slovník anekdot!
Jen pozor, aby to nakonec nedopadlo tak, že se jednoho krásného dne v lékárnách budou stát předlouhé fronty na vtipný koktejl namíchaný na míru každému z nás, přičemž příbalový leták bude velmi důrazně varovat, že jakýkoliv jiný preparát může v případě nedostatku tolerance k humoru svého okolí vyvolat velmi silné vedlejší účinky a anafylaktický šok.
Nebo se vtip nedejbože stane prostředkem armády a zbraní hromadného ničení právě tak, jak nám to už jednou ukázkově předvedli Monty Pythoni.
Tohle přece nikdo nechce. Rozebrat vtip, analyzovat a využít. Od využití bývá často jen malý krůček ke zneužití a účel jak známo světí prostředky. Takže zanechme bádání a anekdoty si nadále vyprávějme, sdělujme a užívejme, ale v žádném případě si je nenechme nikým znesvětit.
středa 25. srpna 2010
Výměna stráží
Tiše na to aspiruje celé léto. Já si toho však v raných začátcích nevšimla a posléze si něco takového dlouhou dobu odmítala připustit. Nevěřila bych, že to kdy řeknu a kór tak brzo.
Ono slavné:
je mrtvo.
Vystřídáno. Nahrazeno novým. Číslem 2010.
Uznávám, že 2007 díky jistým docela zásadním osobním věcem, zajímavým situacím a splněním všech dosavadních snů, mělo laťku hodně vysoko.
Vyskytovalo se tam však jedno jisté malinké ale. Ale, které letošní léto nemá. Život se točí v kruzích a další chyby z minulosti byly vypilovány k dokonalosti. A prý že se z nich člověk nedokáže ponaučit. Samozřejmě dokáže. Jen se ono jaksi musí chtít, že ano.
Na jaře jsem byla plná obav. Vzhledem k okolnostem docela oprávněně, leč ukázalo se to jako zcela bezpředmětné.
Vše, co mi v minulých letech scházelo, nyní na nějaký okamžik mám. A to i s mnohými bonusy a výhodnými úroky. Čekání na Godota se vyplatilo.
A prý, že život není spravedlivý. Ale je. Já to říkám pokaždé a stojím si za tím i v těch nejhorších momentech. Protože vím, že po každé bouři vyjde slunce a čím vytrvaleji prší, o to krásněji pak tato hvězda svítí.
Ono slavné:
"Léto 2007 bylo, je a zůstane tím nejlepším létem v mém životě,"
je mrtvo.
Vystřídáno. Nahrazeno novým. Číslem 2010.
Uznávám, že 2007 díky jistým docela zásadním osobním věcem, zajímavým situacím a splněním všech dosavadních snů, mělo laťku hodně vysoko.
Vyskytovalo se tam však jedno jisté malinké ale. Ale, které letošní léto nemá. Život se točí v kruzích a další chyby z minulosti byly vypilovány k dokonalosti. A prý že se z nich člověk nedokáže ponaučit. Samozřejmě dokáže. Jen se ono jaksi musí chtít, že ano.
Na jaře jsem byla plná obav. Vzhledem k okolnostem docela oprávněně, leč ukázalo se to jako zcela bezpředmětné.
Vše, co mi v minulých letech scházelo, nyní na nějaký okamžik mám. A to i s mnohými bonusy a výhodnými úroky. Čekání na Godota se vyplatilo.
A prý, že život není spravedlivý. Ale je. Já to říkám pokaždé a stojím si za tím i v těch nejhorších momentech. Protože vím, že po každé bouři vyjde slunce a čím vytrvaleji prší, o to krásněji pak tato hvězda svítí.
pondělí 23. srpna 2010
Zastavit, vydýchat, zablogovat
Chvíle zastavení, akutně potřebná oživující sprcha, zamyšlení, ohlédnutí a předběžné shrnutí zatím neskončeného měsíce srpna.
To vše a ještě mnoho navíc. A pak se divte, že nemám čas sedět u notebooku a psát nové příspěvky. Inspirace by byla, nápady rovněž, zážitky k pobavení taktéž. Jen ten čas poněkud... Schází.
Ale nebojte, poslední zkouška se blíží. V rámci prokrastinace jistě již brzy bude habaděj nových písmenek ke čtení.
- Berlín
- Potsdam
- Drážďany
- Zoo
- Dinopark
- Festival
- Hradec Králové
- Josefov
- Jaroměř
- Vyškov
- Zdevastované koleno
- Návštěva pivovaru
- Palačinková party
- Letní kino
- Oslavany
- Grilovačka
- Neuvěřitelný počet všemožných roztodivných štípanců, modřin a škrábanců
- Tišnov
- Předklášteří u Tišnova
- Sběr hub
- Nedobrovolný sběr klíšťat
To vše a ještě mnoho navíc. A pak se divte, že nemám čas sedět u notebooku a psát nové příspěvky. Inspirace by byla, nápady rovněž, zážitky k pobavení taktéž. Jen ten čas poněkud... Schází.
Ale nebojte, poslední zkouška se blíží. V rámci prokrastinace jistě již brzy bude habaděj nových písmenek ke čtení.
čtvrtek 19. srpna 2010
pondělí 9. srpna 2010
Výlet do Berlína
Aneb jak to všechno začalo.
To se vám takhle jednou sešlo u piva pár univerzitních studentů a s přibývajícími hodinami a ubývající kapacitou bečky se jalo klábosit o všem možném. Rebeca by samozřejmě nebyla Rebecou, aby nespustila své věčné ódy na Berlín a jelikož se tou dobou vyskytovala v cestováníchtivé společnosti, Kneipenidee tohoto roku byla na světě.
Po zkušenostech s podobným plánováním jsem nic z toho nebrala vážně, dokud mi, jak jsem již minule zmínila, nepřišel v pátek odpoledne vzkaz, jež bych zestručnila asi na: "Chystej se, za dvě hodiny končím v práci a jedu si tě vyzvednout," aneb má nejvelkolepější hurá akce byla tímto započata.
Takže tak. A co následovalo?
Cestu nebylo pro mlhu a déšť téměř vidět. Povzbuzující fakt na úvod. Debaty o cestování, hudbě, nekonečné salvy smíchu, s přibývajícími kilometry přibývalo i prázdných lahváčů a plechovek od energetických drinků pod mýma nohama,
královská legrace z každé druhé projíždějící SPZ, přirovnávání oblasti kdesi mezi Prahou a hranicemi k Porýní, žonglování s mapami a předběžné dotazy kolem Berlína.
Cíl trasy dosažen něco kolem půlnoci, auto ponecháno na pospas jakýmsi ožralým dětem ze stanice Zoo v poetické Jebensstrasse a ubytování se v hostelu na ještě poetičtějším místě přímo vedle erotic musea.
Původní ženijální nápad "jít dolů do recepce na jedno" dopadl přesně tak, jak si mnozí z vás dokáží představit: Dojelo se až do P-Bergu na jedno mnohopivo, jeden gigantický a výtečný kebab a jednu noční procházku Richtung Alex. Zpět na hostel se dorazilo až za světla.
Plán dalšího dne by se dal vznešeně nazvat: "Ušoupat si nožičky až u samé prdele."
Hraní si na průvodce, Alex, Neptunbrunnen a osahávání té paní se třema kozama, inhalování hélia z balónků, jež tam byly rozdávány při demonstraci na podporu legalizce konopí, Rebeca kráčející Berlínem s uvázaným balónkem kolem krku, P-Berg, hledání Puck-Shopu (Jež byl sice nalezen, ale nadrzo zavřen a ještě ke všemu umístěn v růžovoučkém domečku), Unter den Linden, Brandenburská brána, až dětinské vyblbnutí mezi kvádry památníku pro zavražděné Židy, synagoga, Kufrdamm, lahváč v ruce na cestu, výtečná indická večeře, indické pivo, hraní si s horkým voskem ze svíčky, jeho následné málemvypití (Dodatek: Fleky od bílého vosku vypadají na černém triku a černé sukni vskutku, ehm, ehm, reprezentativně), západ, východ, Trabanty, prolézačky v Mauerparku při západu slunce, docela vážné uvažování o noční vyjížďce vlakem z Hauptbahnhofu do Hamburgu (Pro spánkový deficit z minulé noci odložen na příště), zvědavé okukování dvou zjevně zamilovaných gayů s cucfleky na krku vedle nás na sedačce, půlnoční výlet za jedinečnými stanicemi U-Bahnu do Spandau a zpět, ochotní Berlíňané pomáhající nalézt v rozkopaném a oploceném Bezirku cestu na nejbližší S-Bahn... Ich fühl mich gut, ich steh auf Berlin!
Poslední pivo nadobrou noc dobré ráno v recepci hostelu a odpadnutí do peřin. Prý jsem si těsně před usnutím ještě vyžádala kartu od pokoje (???), což jsem musela dělat již ve fázi náměsíčnosti, jelikož si to vůbec nepamatuji. O to záživnější bylo její ranní hledání, aneb kam bych tak ukryla kartu, kdybych si ji zcela nepochopitelně vyžádala už zcela spící.
Přišla neděle a s ní byl plán ušoupat si nožičky až u samé prdele dotažen k naprosté dokonalosti.
Ráno dopoledne eliminace našich věcí z hostelu do přibližovadla, koupě zásoby lahváčů na doma, aby bylo v Českém Absurdistánu co dobrého pít (Původně zamýšlenou bečku Paulanera jsme nakonec nevzali, za což bych nám oběma nafackovala ještě dodatečně) a tradá směr Potsdam. Při projíždění Bezirkem Charlottenburg jsem se opětovně beznadějně zamilovala a vyhlédla si tak další lokaci, jež by byla hodna toho, abych v ní jednoho krásného dne podepisovala nájemní smlouvu.
V Potsdami au. Park velký. Übervelký. Intergalakticky velký. Už jsem od minule nějak zapomněla, jak moc. A nohy opravdu überintergalakticky bolavé!
Přirovnávání k Schönbrunnu a dělání si neuvěřitelné legrace z tamních soch. Takové panoptikum pošahanosti a zvhrlosti převedené do soch se jen tak nevidí. Pan panovník měl vskutku poněkud zvrhlý vkus.
Po masochistickém téměřmordu vlastních nohou opětovné naskládání do vozu a vyjetí do Drážďan. Mé prosby na navrácení pro Paulaneří bečku byly zamítnuty, protože zbytečná zajížďka. Stejně beztak ještě zbytečnější zajížďka kamsi za Berlín do lesů, ale muži za volantem jsou holt muži za volantem. Mno.
Cestou jsme se připletli i do nefalšované německé dopravní zácpy. Asi někde Semir Gerkhan rozsypal kebab, tak se ho rozhodl posbírat a zasekat tak dálnici na nemalou dobu dopředu.
Dálniční Polizei byla nemálo vtipná. Po xkilometrové koloně postávali u krajnice dva příslušníci s obřím výstražným nápisem STAU. Informačně přínosné. On by si té zácpy jinak nikdo nevšiml.
Drážďany přirovnány k Praze a Polsku. Historické centrum nádherné, ale přilehlé okolí ble a fuj a lidé divní a zle zírající. A na kolech atakující.
V rámci solidarity s bolavými nohami jsme se po průchodu jakousi čudnou Strasse, kde ve výlohách byly paní oděné do záclon, koberců a ručníků jali udělat si pauzu. Uvelebili jsme se tedy na zahradní minipláž do křesílek pod slunečníky a na vyžádání pšeničného piva a nealko drinku Pussy cosi nám byly přinesené dvě pšenice. Slečna servírka na nás chtěla jistě poslat pány od Polizei s dýchacícm balónkem nebo se o Pussy odmítla s kdejakým Čechem dělit.
Opětovný nekončící smích, cestou zpět jsem zase lezla do jakési fontány (Nějaká moje úchylka posledních dnů), pár Sasů na nás vražedně zazíralo,
fotili jsme růžové králíčky v podchodu a před prapodivně historicky oděnými lidmi jsme se raději jali schovat ve voze a dát se na úprk z tohoto města podivínů.
Pak už nevím skoro nic. Téměř celou cestu jsem byla tuhá jako pařez. Úplně uberlínovaná. V Sasku to smrdí a dálnice v Českém Absurdistánu jsou tankodrom. Dobrou noc.
To se vám takhle jednou sešlo u piva pár univerzitních studentů a s přibývajícími hodinami a ubývající kapacitou bečky se jalo klábosit o všem možném. Rebeca by samozřejmě nebyla Rebecou, aby nespustila své věčné ódy na Berlín a jelikož se tou dobou vyskytovala v cestováníchtivé společnosti, Kneipenidee tohoto roku byla na světě.
Po zkušenostech s podobným plánováním jsem nic z toho nebrala vážně, dokud mi, jak jsem již minule zmínila, nepřišel v pátek odpoledne vzkaz, jež bych zestručnila asi na: "Chystej se, za dvě hodiny končím v práci a jedu si tě vyzvednout," aneb má nejvelkolepější hurá akce byla tímto započata.
Takže tak. A co následovalo?
Cestu nebylo pro mlhu a déšť téměř vidět. Povzbuzující fakt na úvod. Debaty o cestování, hudbě, nekonečné salvy smíchu, s přibývajícími kilometry přibývalo i prázdných lahváčů a plechovek od energetických drinků pod mýma nohama,
"Tak na ex!"
"A na sex!"
"Je bezpečné nechávat si v tom autě věci?"
"Prosímtě, vykrádala bys auto plné prázdných flašek od piva?"
královská legrace z každé druhé projíždějící SPZ, přirovnávání oblasti kdesi mezi Prahou a hranicemi k Porýní, žonglování s mapami a předběžné dotazy kolem Berlína.
"Zabookoval jsi nějakej ten hostel?"
"Snad jo. Přinejhorším beru stan."
Cíl trasy dosažen něco kolem půlnoci, auto ponecháno na pospas jakýmsi ožralým dětem ze stanice Zoo v poetické Jebensstrasse a ubytování se v hostelu na ještě poetičtějším místě přímo vedle erotic musea.
Původní ženijální nápad "jít dolů do recepce na jedno" dopadl přesně tak, jak si mnozí z vás dokáží představit: Dojelo se až do P-Bergu na jedno mnohopivo, jeden gigantický a výtečný kebab a jednu noční procházku Richtung Alex. Zpět na hostel se dorazilo až za světla.
"Takovejch lidí všude kolem...! Spí se tady vůbec někdy?"
"Ne. Tohle je Berlín."
Plán dalšího dne by se dal vznešeně nazvat: "Ušoupat si nožičky až u samé prdele."
Hraní si na průvodce, Alex, Neptunbrunnen a osahávání té paní se třema kozama, inhalování hélia z balónků, jež tam byly rozdávány při demonstraci na podporu legalizce konopí, Rebeca kráčející Berlínem s uvázaným balónkem kolem krku, P-Berg, hledání Puck-Shopu (Jež byl sice nalezen, ale nadrzo zavřen a ještě ke všemu umístěn v růžovoučkém domečku), Unter den Linden, Brandenburská brána, až dětinské vyblbnutí mezi kvádry památníku pro zavražděné Židy, synagoga, Kufrdamm, lahváč v ruce na cestu, výtečná indická večeře, indické pivo, hraní si s horkým voskem ze svíčky, jeho následné málemvypití (Dodatek: Fleky od bílého vosku vypadají na černém triku a černé sukni vskutku, ehm, ehm, reprezentativně), západ, východ, Trabanty, prolézačky v Mauerparku při západu slunce, docela vážné uvažování o noční vyjížďce vlakem z Hauptbahnhofu do Hamburgu (Pro spánkový deficit z minulé noci odložen na příště), zvědavé okukování dvou zjevně zamilovaných gayů s cucfleky na krku vedle nás na sedačce, půlnoční výlet za jedinečnými stanicemi U-Bahnu do Spandau a zpět, ochotní Berlíňané pomáhající nalézt v rozkopaném a oploceném Bezirku cestu na nejbližší S-Bahn... Ich fühl mich gut, ich steh auf Berlin!
Poslední pivo na
Přišla neděle a s ní byl plán ušoupat si nožičky až u samé prdele dotažen k naprosté dokonalosti.
"Uá! Nemůžeš varovat, že hodláš s tím autem tak cuknout? Mi teď kvůli tobě pivo ejakulovalo do úst!"
*smích* "Zvykej si."
"Na fakt, že má pivo bublinky?"
"Třeba..."
V Potsdami au. Park velký. Übervelký. Intergalakticky velký. Už jsem od minule nějak zapomněla, jak moc. A nohy opravdu überintergalakticky bolavé!
Přirovnávání k Schönbrunnu a dělání si neuvěřitelné legrace z tamních soch. Takové panoptikum pošahanosti a zvhrlosti převedené do soch se jen tak nevidí. Pan panovník měl vskutku poněkud zvrhlý vkus.
Po masochistickém téměřmordu vlastních nohou opětovné naskládání do vozu a vyjetí do Drážďan. Mé prosby na navrácení pro Paulaneří bečku byly zamítnuty, protože zbytečná zajížďka. Stejně beztak ještě zbytečnější zajížďka kamsi za Berlín do lesů, ale muži za volantem jsou holt muži za volantem. Mno.
Cestou jsme se připletli i do nefalšované německé dopravní zácpy. Asi někde Semir Gerkhan rozsypal kebab, tak se ho rozhodl posbírat a zasekat tak dálnici na nemalou dobu dopředu.
Dálniční Polizei byla nemálo vtipná. Po xkilometrové koloně postávali u krajnice dva příslušníci s obřím výstražným nápisem STAU. Informačně přínosné. On by si té zácpy jinak nikdo nevšiml.
Drážďany přirovnány k Praze a Polsku. Historické centrum nádherné, ale přilehlé okolí ble a fuj a lidé divní a zle zírající. A na kolech atakující.
"A co víš ještě pěkného o Sasech?"
"Jen to, co jsem už říkala."
"Aha, a kromě toho, že jsou zlí, protivní, chtějí člověka přejet, opít a smrdí?"
V rámci solidarity s bolavými nohami jsme se po průchodu jakousi čudnou Strasse, kde ve výlohách byly paní oděné do záclon, koberců a ručníků jali udělat si pauzu. Uvelebili jsme se tedy na zahradní minipláž do křesílek pod slunečníky a na vyžádání pšeničného piva a nealko drinku Pussy cosi nám byly přinesené dvě pšenice. Slečna servírka na nás chtěla jistě poslat pány od Polizei s dýchacícm balónkem nebo se o Pussy odmítla s kdejakým Čechem dělit.
Opětovný nekončící smích, cestou zpět jsem zase lezla do jakési fontány (Nějaká moje úchylka posledních dnů), pár Sasů na nás vražedně zazíralo,
"Myslíš, že bych se toho pána mohl zeptat, jestli je zlý pan Sas?"
fotili jsme růžové králíčky v podchodu a před prapodivně historicky oděnými lidmi jsme se raději jali schovat ve voze a dát se na úprk z tohoto města podivínů.
Pak už nevím skoro nic. Téměř celou cestu jsem byla tuhá jako pařez. Úplně uberlínovaná. V Sasku to smrdí a dálnice v Českém Absurdistánu jsou tankodrom. Dobrou noc.
pátek 6. srpna 2010
Pátek - svátek
Není možná.
Jsem skeptik. Zatím tomu nemůžu uvěřit.
Dnes o půl druhé odpoledne se ke mně na icq donesl aktuální stav věcí. Mám se chystat. Po čtvrté se prý zvedají kotvy. Směr Berlín.
Ne. Neuvěřím, dokud nebudu stát pod věží nebo pít Bananenbier někde na zahrádce v P-Bergu.
Jsem skeptik. Zatím tomu nemůžu uvěřit.
Dnes o půl druhé odpoledne se ke mně na icq donesl aktuální stav věcí. Mám se chystat. Po čtvrté se prý zvedají kotvy. Směr Berlín.
Ne. Neuvěřím, dokud nebudu stát pod věží nebo pít Bananenbier někde na zahrádce v P-Bergu.
pondělí 2. srpna 2010
Genderová studia
"Nikdy jsem dost dobře nepochopil, jak někdo může studovat feminismus."
"Já zase genderová studia."
"Jo aha, přesně tohle jsem myslel."
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)