Po nějaké době sedím zase ve svém pokoji. Chystám se na dnešní univerzitní akci. V plánu je tentokráte halušková party a dopíjení bečky ze včerejšího grilování.
Na pracovní ploše jsem si však znenadání povšimla uložené jedné ze svých školních prací, kterou jsem nejspíše zapomněla katalogizovat mezi své eseje, seminárky, fejetony, kritiky, otázky ke zkouškám a další podobné zbytečnosti. A tak si říkám, že bych ji mohla seznámit s internetovou veřejností...
Mají anekdoty nějakou svoji anatomii? Cosi jako: "Zde je úvod, tady zápletka, tuhle nečekané rozuzlení a támhle ono vtipné (případně slaboduchými nepochopené) zakončení?" Nebo by se na anekdoty hodilo sepsat spíše kuchařku nežli učebnici anatomie? "Vezmeme půl kila pikantních a půl kila aktuálních témat, okořeníme špetkou ironie, v případě chuti můžeme přidat i pár zrnek černého humoru, to všechno hodíme do hrnce, řádně promícháme a servírujeme ještě za tepla. Upozornění: Podáváme s nadhledem, jinak může pochutina zhořkout na jazyku."
Hlavně tohoto upozornění by měli lidé dbát, aby nemuseli příliš zbytečně a nahlas vypravěčům lát. V případě vtipů se totiž mnohdy velice často v praxi projevuje ono přísloví o potrefených husách. Dotkněte se něčího pochroumaného a nadhleduprostého ega a bude zle!
Jenže proč? Cožpak by se člověk neměl naučit zasmát i sám sobě? Pobavit se i nad vážnými tématy a zlehčit tak jejich tíhu v očích svých i veřejných? Tragédie nikdo již nevrátí, mnohým blondýnám vysoké inteligenční kvo- kvo- kvocienty nevdechne, ze Skotů rozdavačné Robiny Hoody neudělá, okolí Cejlu v eden na zemi nepromění a za pana Führera plyn nezaplatí.
Takže si nadále povídejme anekdoty na kontroverzní témata a můžeme z toho dokonce vytěžit i několik věcí najednou. První skupinu lidí rozesmějeme a smích, jak známo, vydá za půl zdraví, takže je vlastně osvobodíme od stále se zvyšujících poplatků u lékaře. Další skupinu osob nebetyčně popudíme. Inu, co už. Ti moudřejší z nich se chytí za vlastní svědomí a pokusí se své slabé místo nějako ztužit, zatímco ostatní se zalknou svojí vlastní žlučí a na světě tak bude o pár pesimistů méně. No a ta poslední skupina? To jsou, milé děti, psychologové. Ti vysílají sondy do nejhlubších hlubin lidské duše a bádají nad tím, proč konkrétní daný člověk reaguje tak a takto a ne právě obráceně.
Dost možná, že to dělají z důvodu osobních zájmů, možná, že pro peníze či třeba proto, že venku prší a oni zrovna nemají nic zajímavějšího na práci. Třeba jsou jenom zvídaví a lační po nových informacích ohledně zákrytů psychiky tvora tak složitého, jakým homo sapiens sapiens je. Dosti pravděpodobné rovněž je, že zkoumají jiné, aby o to lépe pochopili sami sebe. Nebo chtějí být těmi legendami, které konečně sepíšou onen historicky první anatomický slovník anekdot!
Jen pozor, aby to nakonec nedopadlo tak, že se jednoho krásného dne v lékárnách budou stát předlouhé fronty na vtipný koktejl namíchaný na míru každému z nás, přičemž příbalový leták bude velmi důrazně varovat, že jakýkoliv jiný preparát může v případě nedostatku tolerance k humoru svého okolí vyvolat velmi silné vedlejší účinky a anafylaktický šok.
Nebo se vtip nedejbože stane prostředkem armády a zbraní hromadného ničení právě tak, jak nám to už jednou ukázkově předvedli Monty Pythoni.
Tohle přece nikdo nechce. Rozebrat vtip, analyzovat a využít. Od využití bývá často jen malý krůček ke zneužití a účel jak známo světí prostředky. Takže zanechme bádání a anekdoty si nadále vyprávějme, sdělujme a užívejme, ale v žádném případě si je nenechme nikým znesvětit.
Dost dobré. Dost.
OdpovědětVymazat