Ende

Koncem semestru jsem si do diáře natěšeně zaznačovala pivní slavnosti v Oslavanech. Datum 28. srpna znělo jako abstraktně vzdálená a téměř nedosažitelná budoucnost. Říkala jsem si, že toto budiž den, kdy se léto nachýlí ke konci. Navíc se po těchto slavnostech vrhnu do učení na poslední zkoušku, jelikož žádné další okolky nejsou možné.

Neřešila jsem. Užívala plnými doušky vše, co mi léto s každým dnem přinášelo a štědře přede mnou rozprostíralo na stříbrných podnosech. Konec srpna je přeci kdesi za obzorem. Milion světelných let daleko. Neuchopitelný pojem.

Včera na mě poprvé v tomto roce padl zvláštní pocit. Cosi mezi splínem, stresem, melancholií, nostalgií a nervozitou.

Jela jsem autem z Oslavan domů. Došlo mi to. Všechno. Retrospektivně jsem viděla sebe samu, kterak držím svou černou propisku a radostně si značím oslavanské slavnosti do diáře. Najednou se přímo před mýma očima zjevil přízrak, jež se po celou dobu kdesi schovával. Nejdříve mimo zorné pole a poté byl nevědomky přehlížen.

Pivní festival skončil. Vzduch je chladný, ohřívaný jen zlatým sluncem. Takovým zlatým sluncem, jaké umí vykouzlit jen raný podzim. Zkouška za humny. Vítej v realitě. Začíná podzim. Léto je u konce. Léto 2010 je u konce a spolu s ním všechno, co po celou tu dobu přinášelo.

Píchlo mě u srdce. Konec. Ale bolest přesto nevydržela dlouho. Jako mávnutím kouzelného proutku se během chvilky proměnila v hřejivý pocit naplnění. Vím, že to stálo za to. Každá hodina, každá sekunda, každý okamžik. A já se těším na další začátky. To je koloběh života.

Am Anfang ist das Ende.