Rychlost životní i událostní

Stále žiju. Žiju, zažívám a užívám. A že si žiju jako takové to růžové chrochtací v žitě. To jest logicky onen důvod absenční.

Začátkem září jsme s J. zrealizovaly pozkouškově předškolní víkendový výjezd do Prahy. Z víkendového výletu se mi logicky nakonec vůbec nechtělo a tak jsem návrat do rodné hroudy hlásala až ve středu.
Viděno a navštíveno toho bylo hodně. Kultura, umění i gastronomie. I přehlídka pánského spodního prádla se tam našla. Či obtěžování všudypřítomných soch. Ty se mi pak jednoho krásného dne i pomstily za mou troufalost, ale co už. Objevila jsem i vhodný metronom k base, ale domů bych jej nejspíš neunesla. Jeřábem nedisponuji.
A nazpátek se jelo vozmo. S osobním šoférem.

Košty vína na náměstí v domovině byly delikátní záležitostí (kterážto stihla pokrýt jeden celý víkend), slavnosti jídla pak nedelikátním provarem. Ochutnávky piv to poté vynesly opět do gurmánského ráje a napravily tak předešlou pošramocenou reputaci.

Rovněž se pilo arménské víno. A protože bylo dobré, pilo se ho hodně. Panu taxikáři jsem na konci noci nejspíš byla nesympatická, tak se rozhodl vymazat mi půl noci z hlavy.

Výletovalo se i do Černé Hory. Pěšky přes lány pole. Aby se poté zjistilo, že všude v perspektivním městě s ještě perspektivnějším pivovarem točí Sralobrno a Birella. Dekadence!

A konečně i začala škola! Začínám si připadat jako před dávnými roky v první třídě. Těšila jsem se. Baví mě to. Do nového semestru s novým elánem a novými motivacemi.