Ta Jižní Morava...

... je vážně krásná zem!

Hluboce se kaju a tiše šoupám nohama. Po včerejšku beru zpět veškerá svá dětská a puberální lání na dechovky a jejich texty. Pokorně odvolávám, jelikož již vím, že se za nimi skrývají mocná a hluboká poselství.

Takže jak to všechno začalo?

Vzhledem k nádhernému slunečnému počasí bylo dohókáno, že se spáchá výlet. Původní plán zněl jasně: obejít 9 kilometrů trasou mezi jihomoravskými vinohrady. Mělo se vyrazit v nekřesťansky brzkou hodinu (rozuměj osm hodin sobotního rána), ale zpětně jsem ráda za to, že vyšší nižší povinnosti zavelely jinak a vyjeli jsme až o pár hodin později.

Po příjezdu do Mutěnic mě doslova nakopnul pan Genius Loci. Malé domečky, samé folklórní ornamenty, nad každým vchodem nějaký krásně lidově vinný citát... A těch sklípků! Plus o přívětivosti domorodců se snad ani není třeba vyjadřovat. Ve zkratce řečeno, poté, co jsme byli odveleni do hned do prvních dvou sklípků, které jsme míjeli, nám bylo jasné, že devět kilometrů pro dnešek padá za vlast. A za chlast.

V prvním sklípku nám hodný pan vinař dal koštovat burčáky všemožných odrůd, barev, stáří, sil a příchutí. To vše za cenu toho, že jsme si pak litřík (rozuměj skoro dva za cenu jednoho) koupili na cestu.

U druhého sklípku jsme byli zváni na posezení s uzeným a sklenkou burčáku. Vyloupla se z toho bohapustá žranice doprovázená navíc ořechovkou, zakončená i v jejich sklípku. Tentokráte se však degustovalo víno. Moc vína. Velmi mnoho moc vína.

Vzhledem ke stavu zamotání našich nohou jsme poté sebekriticky naznali, že vyběhnout si na nějaký ten kopeček a udělat si menší procházku po česrtvém vzduchu bude cokoliv jiného, než škodlivé.
Odpočinkové povalování v trávě mezi vinicemi, otrhávání hroznů a tipování, ke které odrůdě asi patří, smích, prohánění se mezi lány vinhoradů za účasti zlatého a neobvykle žhavého podzimního slunce... Takovéto okamžiky ani není třeba fotografovat, protože v hlavách zůstanou uchovány se všemi svými vůněmi, příchutěmi a odstíny po celý život.

Ve vedlejší vesničce jsme se občerstvili hmotnou stravou, stylově svou přítomností poctili folkórní zařízení jménem kadibudka, potkali pár známých, navíc mě dokonce odchytil jeden člen našeho pivního fóra, který mě v životě neviděl a já navíc nejdřív neměla ani tušení, o koho se to vůbec jedná. To jsou ty životní paradoxy - člověk jede za vínem a potká pivního gurmána.

Navečer jsme se vrátili zpět do Mutěnic a střihli si uzené vol. 2. K tomu klobáska, první lahev vína, druhá lahev vína... Navrch lekce slušného chování k dámám od dvou Moravoslováků a na závěr málem i mé zcizení zmiňovanými Moravoslováky.

To už ovšem slunce padlo hluboko za obzor a téměř letní vedra se jako mávnutím kouzelného proutku proměnily v lehce mrazivou noc, tak jsme pomalu s velkou námahou odtekli k vlaku. Celé dlouhé vagony svorně vesele pěly moravské lidové písně a pánové průvodčí naznali, že toto procesí snad ani raději nebudou kontrolovat.

Včerejší den na Hrad! Jižní Moravo, já se vrátím! A se mnou přijde cirhóza.