Kam se ten čas zase vytratil? Prach se sype a přesýpá a já nestíhám ony pomyslené hodiny znovu otáčet. Padající zlaté listé jako mávnutím kouzelného proutku vystřídaly sněhové vločky. Sněhové vločky podněcující řadu asociací.
Kroky v závějích bílé chroupavé peřiny. Před očima jasný obraz. Jako by to bylo včera. Zima, sníh, radost, lidské úsměvy, v srdci žár, Vánoce... Berlín. Jenže včerejší den budiž dnem loňským, ačkoliv loňská radost je i radostí dneška.
Rok se s rokem sešel, či řekněme spíše seběhl, neuvěřitelně rychle. Tak rychle, až to téměř nebylo postřehnuto, ačkoliv se toho tolik přihodilo. Zas a znovu stojím na konci, přitom na tom samém začátku. Loňské předsevzetí, moje první v životě, jsem letos realizovat nestihla. Po Novém roce přijdou týdny, jež přinesou další šanci. Vyjde to konečně už tentokrát? Pevně věřím, že ano.
S příchodem prosince na mě útočí jakási bilanční nálada. Těším se, až zase shrnu další rok do jednoho stručného článku. Rok s velkým R, prozatím nejlepší z nejlepších. Mám radost. Ze sebe samé i ze své cesty, kterou jsem po tolika letech našla.
Stejně tak bych jen stěží věřila, že loňské zápisky psala jsem já svou rukou a když se nad tím tak zamyslím, musím připustit mám vlastně pravdu. Nepsala jsem je. Ne já.
O to více jsem se jala tvořit své letošní scénáře, které bych za nic na světě neměnila.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: