Otázka, zda-li může rozum zvítězit nad chtíčem, je snad stará tak jako lidstvo samo. Odpověď na ni je už pak poněkud diskutabilní a závislá na jednotlivých jedincích a konkrétních situacích. Jisté je však jedno. U mě včera zvítězil jasný chtíč.
Mám před sebou psaní závěrečné práce do jednoho předmětu, poslední týden školy před Vánocemi, přičemž polovinu z tolerované absence jsem si vybrala předminulý týden, čekají mě klidné Vánoce ve Freiburgu, kde kupodivu už skončil permanentní duben a začalo z nebes padat něco, co by se dalo nazvat sněhem, nutně potřebuji zítra převzít balíček, který mi má doručit pošta, hodlám konečně s mírem v duši usrkávat svařák, učit se na basu, kreslit, psát a mít klid. Jenže... chtíč řekl NE.
Na návštěvě u mě byl J., jež si včera balil věci a chystal se na večerní odjezd do své rodné české hroudy. Předtím jsme si ještě zašli do pivovarské restaurace na večeři a v mé hlavně se cestou zrodil šílený plán ještě šílenější hurá akce. Jedu taky!
Nemám nic nachystáno. Nemám ani pořádně sbaleno. Nemám žádné plány. Netuším, co tu budu celý ten týden dělat. Nemám ponětí, co se Štědrým dnem. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že za onen půlrok se do Absurdistánu vydám jen jednou, což mám ostatně již za sebou. Ale nekonečná touha po cestování byla silnější než já. Jo, už jsem tu zas. A kam to bude příště?
Začínám mít pocit, že v minulém životě jsem nutně musela být nějaká kočovná cikánka, jinak to opravdu nevidím. Nevydržím dlouho na jednom místě a snad nic na světě ve mně nevyvolává takové pocity jako cestování.
pondělí 19. prosince 2011
sobota 17. prosince 2011
Pomsta byla... vonná
Aneb když jste prudič, neříkejte si medikům o léčiva.
"Pamatuješ na toho našeho spolubydlícího, co na něj všichni pořád jen nadáváme?"
"Ten co tak smrdí a vyžírá vám jídlo z ledničky? Jasně. Copak je s ním za problém tentokrát?"
"Vodí si do bytu svou 'přítelkyni', která se s ním furt rozchází kvůli bývalýmu a ten když ju opětovně odkopne, vždycky vrátí tady k tomu. No, hrozná mrcha to je celkově, co ti budu povídat... ale když se jednou kámošovi v bytě ztratily z peněženky dva tisíce, už to bylo trochu moc a začli jsme jednat. Takže když za mnou tady tato můra jednou došla, že jí je strašně špatně, jestli nemám nějaké prášky, pokrčil jsem rameny, dal jí do ruky tři laxativa a v klidu odešel na přednášku."
"A jak to dopadlo?"
"To nevím, ale někdo nám na hajzlu urval prkýnko."
pátek 16. prosince 2011
pondělí 12. prosince 2011
Výlet do Absurdistánu vol. 3
(Varování: Pubertální slintavka stále přetrvává!)
Spánkový deficit nabývá na intenzitě. Již několikátou noc po sobě jsem se dostala do postele až hluboko po půlnoci a vstávala ještě uprostřed tmy kvůli návštěvám lékařů. Tentokráte mě na dvou místech rozřízli a zase zašili, aby se mi na koncertě "lépe" skákalo.
Odpoledne jsem si zabalila všechny své saky paky nach Freiburg, vyjeli jsme do Prahy, ubytovali se (Já si vyslechla první várku rýpavých poznámek, že kufr si přece můžu nechat v autě, neboť v Praze ze nekrade. Što?!) a hurá, hurá na další koncert.
Před Roxy již byla fronta taková, že by se za ni banánů lační soudruzi nemuseli stydět (pravý opak včerejška) a s M. jsme si říkaly, že nadrzo půjdeme dopředu s obligátním: "Copak vy nevíte, kdo já jsem?!" když se už já znám s půlkou skupiny a její otec se kamarádí s majitelem klubu.
Ano, musím připustit, že včerejšek se mi prostě líbil víc. Rodinný koncert o pár lidech, skvělá atmosféra, výborné a finančně vyhovující pivo... tady natřískáno a k pití odporný Sralopramen desítka za 40 Kč, což je výplach z trubek za cenu Hoegaardenu. No fuj!
Stejně jako v Bratislavě se ani zde nekonala žádná předkapela a rovnou se jelo naostro.
Vystoupení výborné, sice více profesionální než včera, ale chyběl tu onen kontakt s publikem, komunikace... zpěvák si to zjevně před početnějším publikem užil o něco více, ale onu rodinnou atmosféru jsem prostě postrádala a nebyla jsem sama. Ale tak jak se to říká - do stejné řeky nevstoupíš. Jak si performance vychutnával zpěvák, tak i my - tančili jsme společně pod pódiem, tleskali, zpívali a s M. každou druhou věc se smíchem komentovaly buď nahlas, nebo jen očima, protože mezi námi dvěma je toho více, než by se na první pohled a poslech mohlo znát. A mou skvělou náladu mi nepokazilo ani to, že jsem si již při vlezu do klubu parádně rozfikla prst o leták, který mi tam nějaký dobrák vtisknul do ruky, a já si tak vesele krvácela nejen ze zašitých ran, ale i z ukazováku.
Po koncertě nadšené endorfinové vydýchání, osvěžení (na doplnění tekutin už i ten Sralopramen přišel vhod), okouknutí stánku, kde nabízeli mnohem více zajímavých věcí ke koupi než včera a prodávající pán Němec mi nadšeně a halasně pochvaloval moji DDR tašku. Poté přišlo na řadu ono konečné čekání na naše známé hudebníky.
Jako první se zjevil zpěvák, který měl opravu výbornou náladu. Jak moc mezi lidi nechodí, tak přišel jak včera, tak dnes, zevloval okolo celý večer, ochotně se podepisoval a nechával fotografovat, vtipkoval s humorem jemu vlastním...
...a nakonec nám vesele rozdával piva v plechovce. Zírali jsme, když dorazil i kytarista, který mezi lidi nechodí už vůbec a navíc nás všechny nadšeně poobjímal. Nejlepší a nejpohodovější pokec jsme ale absolvovali s bubeníkem. Ten přiběhl, vysmátý jako lečo, vyloženě se na mě vrhl, začal mě pusinkovat a ještě se dodatečně vyjadřoval k tomu, že když studuji ve Freiburgu, mám to blízko do Karlsruhe, takže rozhodně musím taky přijet. Bavili jsme se dále o těchto dvou koncertech, říkal, že včera se účastnilo 150 lidí a dnes 400 a že si stejně jako já původně mysleli, že jsou ve špatném klubu, ale nakonec si rovněž tu pohodovou atmosféru užili. Změna je život. Taktéž pochvaloval tu včerejší meruňkovici, nejen české pivo...
...ale řeč padla i na pivo bavorské...
...a tak všelijak, kecali jsme, smáli se, prostě pohoda jako se starými známými. I basák po chvíli dorazil...
...ale když viděl, že jsme všichni zabráni do čilé debaty s bubeníkem a nehodláme ji jen tak ukončovat, tak nás jen objal na přivítanou, prohodil pár slov a zase zmizel, protože nejspíš nechtěl narušovat konverzaci.
Nakonec jsme se opět nějak rozloučili, zakecali se s nějakými Poláky a společně vyrazili noční Praze vstříc.
Všechny hospody a kluby byly však buď natřískané až po strop nebo se v nich platilo nechutně-pražské vlezné, tak jsme to vzdali, od polské skupinky se trhli a šli si po svých.
A to, že jsme v noci narazili na výluku a já, jen v tričku a sáčku, promrzla na kost, následně se na matračce vůbec nevyspala a na druhý den si vyslechla další porci debaty na téma moje paranoia, protože v Praze se přece auta nevykrádají, což bylo jako třešnička na dortu završeno čím jiným, než vykradeným autem, mi přece nemůže náladu z obou předchozích dní nikterak pokazit!
Ale jo, uznávám, zuřila jsem solidně, ale jelikož to odnesly jen moje obrovské zásoby jídla a ne kufr, který jsem si nakonec i přes protesty odnesla nahoru do bytu a jelikož kamarád od M. je automechanik a tak nám za hubičku spravil zámek, měli jsme vlastně úžasné štěstí v neštěstí.
Jedeme dál, Hradec, Plzeň, Švihov, Nürnberg a Freiburg čekají!
Spánkový deficit nabývá na intenzitě. Již několikátou noc po sobě jsem se dostala do postele až hluboko po půlnoci a vstávala ještě uprostřed tmy kvůli návštěvám lékařů. Tentokráte mě na dvou místech rozřízli a zase zašili, aby se mi na koncertě "lépe" skákalo.
Odpoledne jsem si zabalila všechny své saky paky nach Freiburg, vyjeli jsme do Prahy, ubytovali se (Já si vyslechla první várku rýpavých poznámek, že kufr si přece můžu nechat v autě, neboť v Praze ze nekrade. Što?!) a hurá, hurá na další koncert.
Před Roxy již byla fronta taková, že by se za ni banánů lační soudruzi nemuseli stydět (pravý opak včerejška) a s M. jsme si říkaly, že nadrzo půjdeme dopředu s obligátním: "Copak vy nevíte, kdo já jsem?!" když se už já znám s půlkou skupiny a její otec se kamarádí s majitelem klubu.
Ano, musím připustit, že včerejšek se mi prostě líbil víc. Rodinný koncert o pár lidech, skvělá atmosféra, výborné a finančně vyhovující pivo... tady natřískáno a k pití odporný Sralopramen desítka za 40 Kč, což je výplach z trubek za cenu Hoegaardenu. No fuj!
Stejně jako v Bratislavě se ani zde nekonala žádná předkapela a rovnou se jelo naostro.
"Tvůj manžel číslo jedna má fakt obrovský charisma a tvůj manžel číslo dva se při tom hraní tváří jako prdel!"
Vystoupení výborné, sice více profesionální než včera, ale chyběl tu onen kontakt s publikem, komunikace... zpěvák si to zjevně před početnějším publikem užil o něco více, ale onu rodinnou atmosféru jsem prostě postrádala a nebyla jsem sama. Ale tak jak se to říká - do stejné řeky nevstoupíš. Jak si performance vychutnával zpěvák, tak i my - tančili jsme společně pod pódiem, tleskali, zpívali a s M. každou druhou věc se smíchem komentovaly buď nahlas, nebo jen očima, protože mezi námi dvěma je toho více, než by se na první pohled a poslech mohlo znát. A mou skvělou náladu mi nepokazilo ani to, že jsem si již při vlezu do klubu parádně rozfikla prst o leták, který mi tam nějaký dobrák vtisknul do ruky, a já si tak vesele krvácela nejen ze zašitých ran, ale i z ukazováku.
Po koncertě nadšené endorfinové vydýchání, osvěžení (na doplnění tekutin už i ten Sralopramen přišel vhod), okouknutí stánku, kde nabízeli mnohem více zajímavých věcí ke koupi než včera a prodávající pán Němec mi nadšeně a halasně pochvaloval moji DDR tašku. Poté přišlo na řadu ono konečné čekání na naše známé hudebníky.
Jako první se zjevil zpěvák, který měl opravu výbornou náladu. Jak moc mezi lidi nechodí, tak přišel jak včera, tak dnes, zevloval okolo celý večer, ochotně se podepisoval a nechával fotografovat, vtipkoval s humorem jemu vlastním...
"Tak co? Jakej koncert byl lepší? Dnes nebo včera?"
"Hmm... Zítra."
...a nakonec nám vesele rozdával piva v plechovce. Zírali jsme, když dorazil i kytarista, který mezi lidi nechodí už vůbec a navíc nás všechny nadšeně poobjímal. Nejlepší a nejpohodovější pokec jsme ale absolvovali s bubeníkem. Ten přiběhl, vysmátý jako lečo, vyloženě se na mě vrhl, začal mě pusinkovat a ještě se dodatečně vyjadřoval k tomu, že když studuji ve Freiburgu, mám to blízko do Karlsruhe, takže rozhodně musím taky přijet. Bavili jsme se dále o těchto dvou koncertech, říkal, že včera se účastnilo 150 lidí a dnes 400 a že si stejně jako já původně mysleli, že jsou ve špatném klubu, ale nakonec si rovněž tu pohodovou atmosféru užili. Změna je život. Taktéž pochvaloval tu včerejší meruňkovici, nejen české pivo...
"Jednou jsem tady v Praze byl s kamarádama... jeden z nich tu měl totiž rozlučku se svobodou. A bylo to fakt něco! Pamatuju si jen to, že jsme jeli do Prahy... ale určitě to bylo super!"
...ale řeč padla i na pivo bavorské...
"Když já mám radši pivo z Bavorska..."
"Já jsem z Bavorska!"
"Já vim."
...a tak všelijak, kecali jsme, smáli se, prostě pohoda jako se starými známými. I basák po chvíli dorazil...
"Hele, to trsátko mělo být pro mě!"
"Oh, Scheisse."
"Jo!"
...ale když viděl, že jsme všichni zabráni do čilé debaty s bubeníkem a nehodláme ji jen tak ukončovat, tak nás jen objal na přivítanou, prohodil pár slov a zase zmizel, protože nejspíš nechtěl narušovat konverzaci.
"No jen se na něj podívej, chudáček... teď určitě zoufale v zákulisí převrací svoje batohy vzhůru nohama, rve si vlasy a hledá pro tebe další trsátko!"
"Jasně. A protože žádný nenašel, vlezl si do jedné z těch beden, co tu bedňáci vynáší ven, aby mě už nemusel potkat a ještě se mi omlouvat, když tudy ven nevede žádná jiná cesta než kolem nás."
Nakonec jsme se opět nějak rozloučili, zakecali se s nějakými Poláky a společně vyrazili noční Praze vstříc.
"Hele, víš co? Ty si nech basáka, ale bubeníka chci já!"
Všechny hospody a kluby byly však buď natřískané až po strop nebo se v nich platilo nechutně-pražské vlezné, tak jsme to vzdali, od polské skupinky se trhli a šli si po svých.
A to, že jsme v noci narazili na výluku a já, jen v tričku a sáčku, promrzla na kost, následně se na matračce vůbec nevyspala a na druhý den si vyslechla další porci debaty na téma moje paranoia, protože v Praze se přece auta nevykrádají, což bylo jako třešnička na dortu završeno čím jiným, než vykradeným autem, mi přece nemůže náladu z obou předchozích dní nikterak pokazit!
Ale jo, uznávám, zuřila jsem solidně, ale jelikož to odnesly jen moje obrovské zásoby jídla a ne kufr, který jsem si nakonec i přes protesty odnesla nahoru do bytu a jelikož kamarád od M. je automechanik a tak nám za hubičku spravil zámek, měli jsme vlastně úžasné štěstí v neštěstí.
Jedeme dál, Hradec, Plzeň, Švihov, Nürnberg a Freiburg čekají!
neděle 11. prosince 2011
Výlet do Absurdistánu vol. 2
(Varování: Berte prosím v potaz tu skutečnost, že od středečního večera vzal můj skutečný věk za své a já se mentálně ocitla v těžkých třináct. Děkuji za pochopení.)
Kde začít? Jak jsem již zmínila v předešlém příspěvku, vše to začalo na náměstí, kam jsme si s mamá zašly notně zmoknout na vánoční trhy, své jazyky potěšily a svá promočená a promrzlá těla rozmrazily výtečným vánočním svařeným mňam, poté jsme se rozloučily a já se dále vydala směrem do slovenské metropole na koncert.
První otázka večera, již jsem následně zopakovala ještě asi desetkrát. Vzpomínky z posledního koncertu této skupiny z kompletně natřískaného vídeňského Gasometru byly v porovnání s úplně prázdným miniaturním klubem asi jako nebe a dudy. Zašli jsme si tedy do přilehlého baru na jedno a vyčkávali příchod našich dalších známých.
Než jsme vyprázdnili naše Plzně, dorazily další členky "naší" výpravy spolu s jejich známými a společně jsme si šli zabrat nějaké pěkné místo. Moje starost o konkrétní místo v první řadě napravo vzala za své hnedle po příchodu do sálu. Jelikož se v něm nacházelo asi tak pět lidí, nepředstavovalo to pro nás nakonec žádný velký problém, že ano.
Povědomé vyzdobení stage a přítoné nástroje mě trochu uklidnily, neboť jsem tak už konečně s jistotou věděla, že jsme opravdu v tom správném klubu, o čemž jsem až dosud pochybovala. Okouknutí stánku s tričky a CD (asi sortiment donesli podle počtu lidí, takže nic, nic a... nic), nějaké další pití k čekání na začátek, pozvolné zaplňování sálu. Uf. Ale i tak jsem se nějak nemohla zbavit nutkavého pocitu, že skupina asi spadne do vrtule, až tento komorní počet fanoušků uvidí. Nicméně není se čemu divit - v okolí klubu ani v něm samotném žádné plakáty, žádné lákací nápisy, marketing bída a mainstreamová majorita československých buranů by stále ještě šla radši na Kabáty nebo slavný comeback Lunetiků. (A vůbec, proč i tu byla přemíra Rakušanů a Poláků?)
Nicméně... už někdy ve své oficiální pubertě jsem vtipkovala na to téma, že jednoho krásného dne jedna z mých oblíbených skupin udělá soukromý koncert jen pro mě a mých pár známých a... ano! Nikdy bych ani ve snu nevěřila, že se to reálně opravdu může stát, neboť vypočítali bychom pravděpodobnost, tak se bude pohybovat někde mezi nulou a mínus nekonečnem, každopádně však stalo se a já z toho měla radost jako malé dítě o Vánocích!
Koncert jako takový byl naprosto bezchybný. Lidí se tam nakonec nasbíralo trochu víc, a ačkoliv jich pořád bylo poněkud málo, uměli to perfektně rozjet a v klubu to fakt žilo. Rozhodně lepší, než stav vyprodaná hala a lidi stojí a čumí. Skuina na pódiu si to také zjevně užila, zpěvák čile komunikoval s publikem, na žádost nějaké slečny o písničku Küss mich jí poslal vzdušný polibek a vůbec celkově vtipkoval. Basák, se kterým jsem se já osobně seznámila na onom posledním koncetě ve Vídni a L. s H. ho znají dost dobře již z dřívějších let, si nás velmi brzo všiml, házel na nás veselé úsměvy (popravdě neznám moc chlapů na světě, kteří by s dokázali usmívat takhle roztomile jako on, možná tak ještě Adrien Brody a tím to hasne, ach a och, slinty slint) a když publikum roztleskávalo nějakou skladbu a mě J. do rytmu plácal po sedací části těla, basák si toho všiml a začal se pobaveně smát. Ještě jsem v životě na žádném koncertě nezažila takový oční kontakt a vizuální a posunkovou komunikaci s vystupujícími.
Po vystoupení jsme se jako obvykle rozhodli chvíli posečkat, jestli se páni muzikanti na chvíli neobjeví. Že přijde basák, mi bylo jasné už od začátku. Ten mezi fanoušky chodí vždycky, plus to, že v publiku viděl nás, byla již tutovka úplná. L. pro něj navíc měla malou pozornost za to, že je tradičně napsal do guestlistu, aneb láhev kvalitní domácí meruňkovice. Správné děvče z Moravy. (Totiž... jak mu ve Vídni představovaly mě, prohlásil, že se příště stačí ozvat a samozřejmě dá na guestlist i mě, ale asi jsem v něčem opravdu až moc slušná, nebo to v dnešní době nazvěme spíše blbá, ale samozřejmě jsem mu nenapsala, protože mi fakt nešel pod fousy ten princip: Hele, viděli jsme se jednou, od té doby jsem se neozvala, ale chci ty lístky zadarmo, takže ale už!)
Jeden z nich přišel, rozdal pár podpisů a omluvě se, že je sick zaplul zpět. Ukecaného a až moc přítulného dudáka si aktivně zabraly nějaké dvě polsky hovořící slečny (klasika), takže si celá naše výprava oddechla. Jeho notně ošampusovaný monolog nám ve Vídni posledně docela stačil. Basák dle očekávání rovněž přišel, takže jsme spolem všichni prohodili pár blahodárných slov na téma fotbal a jeho fotbal hrající dcera, já a moje studium v Německu (pokaždé, když slyším iritačně vysírací větu: "A co chceš dělat po studiích," dostávám osypky a mám tendence autora přetáhnout něčím po hlavě, ale že mi ji někdy v životě řekne zrovna ON, to bych teda fakt nečekala, nicméně onen nakrknutě-zdrcující pocit spravil bubeník, který postával opodál a na zmínění slova "Freiburg" podstatně ožil a jal se konverzovat též), guestlist...
...dále noty a hraní na nástroje a nejvíc nás posadil na zadek, když tam zcela otevřeně začal přede všemi rozprávět o rakovině a všech s tím spojených vyšetřeních, které prodělal.
Čas už plynul a pánové vyhazovači se jali plnit své řemeslo a byli jsme tak nuceni odejít.
L. a H. již musely jít vstříc svým noclehům a my s J. jsme si ještě zašli na jedno pokoncertní pivo a nějaké to jídlo do přilehlého baru.
Dva členové skupiny spolu s jejich crew tam sice opravdu u piva seděli, ale fakt nejsem žádná vlezlá groupie, tak jsem je ignorovala a přešla k dalšímu stolu (nějaké další dvě nadmíru přítulné Polky však byly opačného názoru jako já). Objednali jsme si piva a pizzu, povídali si a jen tak relaxovali. Po chvíli mě J. upozornil, že došel i basák a šel si pro pivo. A když jsem se pár minut nato otočila a on si mě všiml, usmáli jsme se na sebe, zamávali si a... on se zvedl od svých kumpánů a šel si přisednout za námi?! (Rebečko, dýchej! Dýchej zhluboka!)
Nebudu lhát, když na rovinu řeknu, že jsem málem spadla pod stůl, protože něco takového by mě NIKDY nenapadlo ani v tom nejabsurdnějším snu. Ale jo, je fakt, že na jednu stranu jsem se v životě už nesčetněkrát přesvědčila o tom, že člověk dostává tím víc, o co méně se snaží, ale na stranu druhou... Mno. Ne. Tato situace byla pravděpodobná asi tak, že si za mým oknem udělají hnízdo draci.
Takže kolektivní rozhovor o koncertech, cestování, životech v Berlíně a Singapuru, vtipných příhodách a trapasech v restauracích v cizích zemích... a kdybysme byli náhodou kuřáci, měli bysme k dispozici i jeho cigarety. Ne, fakt nebývá zvykem, že by se členové známých skupin chovali takto! (A už vůbec nebývá zvykem, že by členové skupin, jezdící po celém světě a obletovaní nekonečným počtem slečen a žen, začínali každou druhou větu slovním spojením: "Meine Frau" nebo "Ich und meine Frau.") A pokud na mě náhodou nešly mdloby z jeho očí a jeho úsměvu, pak na mě šly rozhodně z jeho ochoty neskutečně mile komunikovat s fanoušky. Ne, slovní spojení málem se roztekla by zde bylo notnou degradací situace a spíše by se hodilo málem sublimovala na páru.
Hodiny však byly neúprosné, tak jsme se rozloučili (Rebečka si utřela sliny a naznala, že nyní se již může bez obav chovat jako natěšená puberťačka, když až doteď se chovala přiměřeně svému věku) a všichni se pomalu rozjeli do dalších cílů svých výprav.
Sí jů t'morou!
Kde začít? Jak jsem již zmínila v předešlém příspěvku, vše to začalo na náměstí, kam jsme si s mamá zašly notně zmoknout na vánoční trhy, své jazyky potěšily a svá promočená a promrzlá těla rozmrazily výtečným vánočním svařeným mňam, poté jsme se rozloučily a já se dále vydala směrem do slovenské metropole na koncert.
"A jsme fakt ve správném klubu?"
První otázka večera, již jsem následně zopakovala ještě asi desetkrát. Vzpomínky z posledního koncertu této skupiny z kompletně natřískaného vídeňského Gasometru byly v porovnání s úplně prázdným miniaturním klubem asi jako nebe a dudy. Zašli jsme si tedy do přilehlého baru na jedno a vyčkávali příchod našich dalších známých.
"Já bych se ani nedivil, kdyby tady ta skupina chodila mezi lidma a nikdo si toho ani nevšim."
"A proč myslíš, že se ohlížím pokaždé, když někdo projde kolem?"
Než jsme vyprázdnili naše Plzně, dorazily další členky "naší" výpravy spolu s jejich známými a společně jsme si šli zabrat nějaké pěkné místo. Moje starost o konkrétní místo v první řadě napravo vzala za své hnedle po příchodu do sálu. Jelikož se v něm nacházelo asi tak pět lidí, nepředstavovalo to pro nás nakonec žádný velký problém, že ano.
Povědomé vyzdobení stage a přítoné nástroje mě trochu uklidnily, neboť jsem tak už konečně s jistotou věděla, že jsme opravdu v tom správném klubu, o čemž jsem až dosud pochybovala. Okouknutí stánku s tričky a CD (asi sortiment donesli podle počtu lidí, takže nic, nic a... nic), nějaké další pití k čekání na začátek, pozvolné zaplňování sálu. Uf. Ale i tak jsem se nějak nemohla zbavit nutkavého pocitu, že skupina asi spadne do vrtule, až tento komorní počet fanoušků uvidí. Nicméně není se čemu divit - v okolí klubu ani v něm samotném žádné plakáty, žádné lákací nápisy, marketing bída a mainstreamová majorita československých buranů by stále ještě šla radši na Kabáty nebo slavný comeback Lunetiků. (A vůbec, proč i tu byla přemíra Rakušanů a Poláků?)
Nicméně... už někdy ve své oficiální pubertě jsem vtipkovala na to téma, že jednoho krásného dne jedna z mých oblíbených skupin udělá soukromý koncert jen pro mě a mých pár známých a... ano! Nikdy bych ani ve snu nevěřila, že se to reálně opravdu může stát, neboť vypočítali bychom pravděpodobnost, tak se bude pohybovat někde mezi nulou a mínus nekonečnem, každopádně však stalo se a já z toho měla radost jako malé dítě o Vánocích!
Koncert jako takový byl naprosto bezchybný. Lidí se tam nakonec nasbíralo trochu víc, a ačkoliv jich pořád bylo poněkud málo, uměli to perfektně rozjet a v klubu to fakt žilo. Rozhodně lepší, než stav vyprodaná hala a lidi stojí a čumí. Skuina na pódiu si to také zjevně užila, zpěvák čile komunikoval s publikem, na žádost nějaké slečny o písničku Küss mich jí poslal vzdušný polibek a vůbec celkově vtipkoval. Basák, se kterým jsem se já osobně seznámila na onom posledním koncetě ve Vídni a L. s H. ho znají dost dobře již z dřívějších let, si nás velmi brzo všiml, házel na nás veselé úsměvy (popravdě neznám moc chlapů na světě, kteří by s dokázali usmívat takhle roztomile jako on, možná tak ještě Adrien Brody a tím to hasne, ach a och, slinty slint) a když publikum roztleskávalo nějakou skladbu a mě J. do rytmu plácal po sedací části těla, basák si toho všiml a začal se pobaveně smát. Ještě jsem v životě na žádném koncertě nezažila takový oční kontakt a vizuální a posunkovou komunikaci s vystupujícími.
Po vystoupení jsme se jako obvykle rozhodli chvíli posečkat, jestli se páni muzikanti na chvíli neobjeví. Že přijde basák, mi bylo jasné už od začátku. Ten mezi fanoušky chodí vždycky, plus to, že v publiku viděl nás, byla již tutovka úplná. L. pro něj navíc měla malou pozornost za to, že je tradičně napsal do guestlistu, aneb láhev kvalitní domácí meruňkovice. Správné děvče z Moravy. (Totiž... jak mu ve Vídni představovaly mě, prohlásil, že se příště stačí ozvat a samozřejmě dá na guestlist i mě, ale asi jsem v něčem opravdu až moc slušná, nebo to v dnešní době nazvěme spíše blbá, ale samozřejmě jsem mu nenapsala, protože mi fakt nešel pod fousy ten princip: Hele, viděli jsme se jednou, od té doby jsem se neozvala, ale chci ty lístky zadarmo, takže ale už!)
Jeden z nich přišel, rozdal pár podpisů a omluvě se, že je sick zaplul zpět. Ukecaného a až moc přítulného dudáka si aktivně zabraly nějaké dvě polsky hovořící slečny (klasika), takže si celá naše výprava oddechla. Jeho notně ošampusovaný monolog nám ve Vídni posledně docela stačil. Basák dle očekávání rovněž přišel, takže jsme spolem všichni prohodili pár blahodárných slov na téma fotbal a jeho fotbal hrající dcera, já a moje studium v Německu (pokaždé, když slyším iritačně vysírací větu: "A co chceš dělat po studiích," dostávám osypky a mám tendence autora přetáhnout něčím po hlavě, ale že mi ji někdy v životě řekne zrovna ON, to bych teda fakt nečekala, nicméně onen nakrknutě-zdrcující pocit spravil bubeník, který postával opodál a na zmínění slova "Freiburg" podstatně ožil a jal se konverzovat též), guestlist...
"Předpoládám, že na zítřek jste na guestlistu?"
"Nene, to jsme si už lístky koupily."
"A proč to proboha děláte?"
"No... chceme vás podpořit."
"Ale no tak! Jste mi měly napsat!"
...dále noty a hraní na nástroje a nejvíc nás posadil na zadek, když tam zcela otevřeně začal přede všemi rozprávět o rakovině a všech s tím spojených vyšetřeních, které prodělal.
Čas už plynul a pánové vyhazovači se jali plnit své řemeslo a byli jsme tak nuceni odejít.
"Tak už jděte, musí se to tu celé zabalit a skupina musí jet..."
"To není pravda, oni jedou až o půlnoci, Kay nám to teď říkal!"
(Tak tohle ti, chlapče, poněkud nevyšlo, hehehe.)
L. a H. již musely jít vstříc svým noclehům a my s J. jsme si ještě zašli na jedno pokoncertní pivo a nějaké to jídlo do přilehlého baru.
"Tak se mějte... haha a třeba tam narazíte i na skupinu."
"Mnooo... jelikož tam vidím sedět zpěváka, tak je to i docela pravděpodobné."
Dva členové skupiny spolu s jejich crew tam sice opravdu u piva seděli, ale fakt nejsem žádná vlezlá groupie, tak jsem je ignorovala a přešla k dalšímu stolu (nějaké další dvě nadmíru přítulné Polky však byly opačného názoru jako já). Objednali jsme si piva a pizzu, povídali si a jen tak relaxovali. Po chvíli mě J. upozornil, že došel i basák a šel si pro pivo. A když jsem se pár minut nato otočila a on si mě všiml, usmáli jsme se na sebe, zamávali si a... on se zvedl od svých kumpánů a šel si přisednout za námi?! (Rebečko, dýchej! Dýchej zhluboka!)
Nebudu lhát, když na rovinu řeknu, že jsem málem spadla pod stůl, protože něco takového by mě NIKDY nenapadlo ani v tom nejabsurdnějším snu. Ale jo, je fakt, že na jednu stranu jsem se v životě už nesčetněkrát přesvědčila o tom, že člověk dostává tím víc, o co méně se snaží, ale na stranu druhou... Mno. Ne. Tato situace byla pravděpodobná asi tak, že si za mým oknem udělají hnízdo draci.
Takže kolektivní rozhovor o koncertech, cestování, životech v Berlíně a Singapuru, vtipných příhodách a trapasech v restauracích v cizích zemích... a kdybysme byli náhodou kuřáci, měli bysme k dispozici i jeho cigarety. Ne, fakt nebývá zvykem, že by se členové známých skupin chovali takto! (A už vůbec nebývá zvykem, že by členové skupin, jezdící po celém světě a obletovaní nekonečným počtem slečen a žen, začínali každou druhou větu slovním spojením: "Meine Frau" nebo "Ich und meine Frau.") A pokud na mě náhodou nešly mdloby z jeho očí a jeho úsměvu, pak na mě šly rozhodně z jeho ochoty neskutečně mile komunikovat s fanoušky. Ne, slovní spojení málem se roztekla by zde bylo notnou degradací situace a spíše by se hodilo málem sublimovala na páru.
Hodiny však byly neúprosné, tak jsme se rozloučili (Rebečka si utřela sliny a naznala, že nyní se již může bez obav chovat jako natěšená puberťačka, když až doteď se chovala přiměřeně svému věku) a všichni se pomalu rozjeli do dalších cílů svých výprav.
Sí jů t'morou!
středa 7. prosince 2011
Výlet do Absurdistánu vol. 1
To vám takhle jeden jede do ČR proto, že musí nutně k zubaři kvůli jistým problémům, a taky proto, že to cestou zpět chce vzít pro spravení nálady v Praze na jeden koncert...
Jenže teorie a praxe se v životě běžných smrtelníků často silně liší. Aby to nebyla až moc velká nuda, bylo tomu i tentokráte nejinak. Celý týden jsem se nezastavila. Což je dobře, protože ve stavu neustále v pohybu si narozdíl od jiných lidí vyloženě libuju.
Den po příjezdu jsem celý prospala a večer jsme se vydali omrknout vánoční trhy. Ty v kombinaci se zdejším chladným počasím mají mnohem silnější weihnachts atmosféru než ty freiburské, navíc jsou letos opravdu pěkné. Oceňuji velmi kladně. A jak to tak bývá, potkali jsme na nich kamarády mediky, kteří nás okamžitě zlanařili, ať s nimi jdeme zítra na jejich ples, že lístky nebudou problém. Ok, plesů a podobných kulturností není nikdy dost.
Druhý den onen zubař. Onen zubař, kde jsem čekání po dvou a půl hodinách s nadávkami vzdala, protože jsem již musela tou dobou být jinde. Fajn, přijdeme zítra ráno po plese (Au.) jako akutní případ a paní MUDr. si něco vyslechne, přičemž přání poklidných svátků to vskutku nebude.
Večerní ples neměl chybu kromě toho, že jsem měla býti prozřetelná a takticky si hledat své budoucí lékaře, zubaře především a ne se jen bavit. Každopádně jsem přišla na to, co dokáže obrátit náladu o 120 stupňů během minuty - přestat si hrát na dámu, ohavná mučidla na podpatcích se vztyčeným prostředníčkem odkopnout v dál a zbytek plesu vesele proplesovat v teniskách.
Pro velký úspěch samozřejmě ono dentistické repete. "Dojděte si ještě na rentgen, nejspíš bude třeba ten zub opravdu vytrhnout." Ou, hepy dej! Po návratu domů navíc oznámení, že jsem na druhý den ráno očekávána na plastické chirurgii kvůli zákroku. Oh, hepy dej podruhé. Toto spraví už jen chutný vanilkovo-kokosový punč na vánočních trzích (aneb naprosto bezkonkurenčně nejlepší letošní weihnachts-pití), vydatný oběd... a...
...koncerty v Bratislavě a Praze!
Tů bí kontynjůd.
Jenže teorie a praxe se v životě běžných smrtelníků často silně liší. Aby to nebyla až moc velká nuda, bylo tomu i tentokráte nejinak. Celý týden jsem se nezastavila. Což je dobře, protože ve stavu neustále v pohybu si narozdíl od jiných lidí vyloženě libuju.
Den po příjezdu jsem celý prospala a večer jsme se vydali omrknout vánoční trhy. Ty v kombinaci se zdejším chladným počasím mají mnohem silnější weihnachts atmosféru než ty freiburské, navíc jsou letos opravdu pěkné. Oceňuji velmi kladně. A jak to tak bývá, potkali jsme na nich kamarády mediky, kteří nás okamžitě zlanařili, ať s nimi jdeme zítra na jejich ples, že lístky nebudou problém. Ok, plesů a podobných kulturností není nikdy dost.
Druhý den onen zubař. Onen zubař, kde jsem čekání po dvou a půl hodinách s nadávkami vzdala, protože jsem již musela tou dobou být jinde. Fajn, přijdeme zítra ráno po plese (Au.) jako akutní případ a paní MUDr. si něco vyslechne, přičemž přání poklidných svátků to vskutku nebude.
Večerní ples neměl chybu kromě toho, že jsem měla býti prozřetelná a takticky si hledat své budoucí lékaře, zubaře především a ne se jen bavit. Každopádně jsem přišla na to, co dokáže obrátit náladu o 120 stupňů během minuty - přestat si hrát na dámu, ohavná mučidla na podpatcích se vztyčeným prostředníčkem odkopnout v dál a zbytek plesu vesele proplesovat v teniskách.
Pro velký úspěch samozřejmě ono dentistické repete. "Dojděte si ještě na rentgen, nejspíš bude třeba ten zub opravdu vytrhnout." Ou, hepy dej! Po návratu domů navíc oznámení, že jsem na druhý den ráno očekávána na plastické chirurgii kvůli zákroku. Oh, hepy dej podruhé. Toto spraví už jen chutný vanilkovo-kokosový punč na vánočních trzích (aneb naprosto bezkonkurenčně nejlepší letošní weihnachts-pití), vydatný oběd... a...
...koncerty v Bratislavě a Praze!
Tů bí kontynjůd.
sobota 3. prosince 2011
Deficit
A jaký jiný, než krevní. Hlavně že jsem v den Blutspende byla ještě vysmátá jako lečo.
Abych to uvedla na pravou míru - legrace začala hned druhý den ráno. Šla jsem si dělat kávu a po dobu stání u linky a čekání na bublinky jsem se najednou dočkala jiného úkazu, a to krásných tančících hvězdiček všude kolem. To není výhra. A už tuplem to není výhra, pokud přes sebou máte cestu přes celé Německo a následně pak ještě kus Absurdistánu.
Během běhu na vlak za účasti oblřímí tašky, jež byla těžší než já, jsem opakovaně málem zkolabovala. Za chvíli to už bude dobrý, musí! říkala jsem si plna optimismu mně vlastním.
Vláček přijel přesně na čas, já se k zemi nesesula, ačkoliv mě od toho dělily jen sekundy a milimetry a přemýšlím, co všechno ono ICE mělo společné s českými "vlaky" kromě názvu. Asi nic. Železný oř připomínal spíše letadlo bez křídel, byl čistý, luxusní, lesklý, moderní, pohodlný, krásný... až na jednu takovou maličkost. Přes celou tu vizuální úžasnost udělali kdesi soudruzi z BDR chybu. Estetýčno až za hrob, ale praktýčno silně pokulhává, aneb vlak, ve které si prostě nemáte kam dát kufr... ehm. Nicméně jel přesně jak hodinky. I jeho další přípoje v podobě jiné mašiny a autobusu. Toto nejsou ČD!
Když jsme u těch ČD... v době kupování lístku jsem měla na výběr - buďto přijet do Karlsruhe a mít na přestup pět minut, nebo přijet do Karlsruhe a mít na přestup dvě hodiny. Se nemůže stihnout, to bude mít zpoždění, beru ty dvě hodiny! Ano, zpětně bych si dala facku. Je vidět, že jsem vyrůstala v zemi s monopolem Českých drah. Bez problémů bych stíhala i těch pár minut, navíc bych nemusela zažívat další kolapsové stavy ve chvílích, kdy jsem se ploužila směr Stadtzentrum, abych nakoupila nějakou tu energii sbalenou na cestu. V polovině cesty jsem to vzdala, neb mi mé srdce nevybíravě naznačilo, že ještě krok ve směru od nádraží, tak mě opustí, nebo začne stávkovat. Spasilo to až Café Amareto v nádražním Mc Café a bouřlivé salvy smíchu, jež u mě u kávy vyvolával nedostatek krve a zábavné články a rozhovory v zakoupeném Sonic Seduceru. Ještě bych ráda podotkla, že přípoj mi málem ujel, neboť jsem čekala na peróně a čekala zase nějakou haj klás a namísto toho přijelo jen EC. (Už se těším na ten pojízdný český šrot...)
V Norimberku vše proběhlo hladce, autobus byl přistaven ihned k nádraží, takže na kolabování nebyl čas. Super.
Ale dalším problémům bohužel ještě toho dne konec nebyl. Poté, co nás na palubě benzínového přibližovadla vítali znělkou Vltavy, propadla jsem hluboké depresi. Já TAM nechci! Tento pocit notně rostl a vygradoval vyloděním v Praze. Sama, omdlévající, bez jediné koruny v peněžence, všude kolem policejní hlídky, podivíni, fetky, bezdomovci, smrad, šeď, špína, prach a hnus. A já, stojící uprostřed toho všeho jako hromádka neštěstí a pláču jako malé dítě na celé Hlavní nádraží.
Nicméně zvládli jsme, neomdleli jsme, kufr jsme unesli a ani nám za ty výlevy provolávané na celou ulici do telefonu ("Smrdí to tady! Je to tu špinavý! Já chci domů!") nedal nikdo přes držku, což se divím asi ze všeho nejvíc. Po zachrastění klíče v zámku jsem nakonec nešla předpokládaně vybalovat, nýbrž se zklidnit pár Hoegaardeny do mé oblíbené hospůdky a psychicky se připravovat na velice hektické dny budoucí. Uf.
Abych to uvedla na pravou míru - legrace začala hned druhý den ráno. Šla jsem si dělat kávu a po dobu stání u linky a čekání na bublinky jsem se najednou dočkala jiného úkazu, a to krásných tančících hvězdiček všude kolem. To není výhra. A už tuplem to není výhra, pokud přes sebou máte cestu přes celé Německo a následně pak ještě kus Absurdistánu.
Během běhu na vlak za účasti oblřímí tašky, jež byla těžší než já, jsem opakovaně málem zkolabovala. Za chvíli to už bude dobrý, musí! říkala jsem si plna optimismu mně vlastním.
Vláček přijel přesně na čas, já se k zemi nesesula, ačkoliv mě od toho dělily jen sekundy a milimetry a přemýšlím, co všechno ono ICE mělo společné s českými "vlaky" kromě názvu. Asi nic. Železný oř připomínal spíše letadlo bez křídel, byl čistý, luxusní, lesklý, moderní, pohodlný, krásný... až na jednu takovou maličkost. Přes celou tu vizuální úžasnost udělali kdesi soudruzi z BDR chybu. Estetýčno až za hrob, ale praktýčno silně pokulhává, aneb vlak, ve které si prostě nemáte kam dát kufr... ehm. Nicméně jel přesně jak hodinky. I jeho další přípoje v podobě jiné mašiny a autobusu. Toto nejsou ČD!
Když jsme u těch ČD... v době kupování lístku jsem měla na výběr - buďto přijet do Karlsruhe a mít na přestup pět minut, nebo přijet do Karlsruhe a mít na přestup dvě hodiny. Se nemůže stihnout, to bude mít zpoždění, beru ty dvě hodiny! Ano, zpětně bych si dala facku. Je vidět, že jsem vyrůstala v zemi s monopolem Českých drah. Bez problémů bych stíhala i těch pár minut, navíc bych nemusela zažívat další kolapsové stavy ve chvílích, kdy jsem se ploužila směr Stadtzentrum, abych nakoupila nějakou tu energii sbalenou na cestu. V polovině cesty jsem to vzdala, neb mi mé srdce nevybíravě naznačilo, že ještě krok ve směru od nádraží, tak mě opustí, nebo začne stávkovat. Spasilo to až Café Amareto v nádražním Mc Café a bouřlivé salvy smíchu, jež u mě u kávy vyvolával nedostatek krve a zábavné články a rozhovory v zakoupeném Sonic Seduceru. Ještě bych ráda podotkla, že přípoj mi málem ujel, neboť jsem čekala na peróně a čekala zase nějakou haj klás a namísto toho přijelo jen EC. (Už se těším na ten pojízdný český šrot...)
V Norimberku vše proběhlo hladce, autobus byl přistaven ihned k nádraží, takže na kolabování nebyl čas. Super.
Ale dalším problémům bohužel ještě toho dne konec nebyl. Poté, co nás na palubě benzínového přibližovadla vítali znělkou Vltavy, propadla jsem hluboké depresi. Já TAM nechci! Tento pocit notně rostl a vygradoval vyloděním v Praze. Sama, omdlévající, bez jediné koruny v peněžence, všude kolem policejní hlídky, podivíni, fetky, bezdomovci, smrad, šeď, špína, prach a hnus. A já, stojící uprostřed toho všeho jako hromádka neštěstí a pláču jako malé dítě na celé Hlavní nádraží.
Nicméně zvládli jsme, neomdleli jsme, kufr jsme unesli a ani nám za ty výlevy provolávané na celou ulici do telefonu ("Smrdí to tady! Je to tu špinavý! Já chci domů!") nedal nikdo přes držku, což se divím asi ze všeho nejvíc. Po zachrastění klíče v zámku jsem nakonec nešla předpokládaně vybalovat, nýbrž se zklidnit pár Hoegaardeny do mé oblíbené hospůdky a psychicky se připravovat na velice hektické dny budoucí. Uf.
čtvrtek 1. prosince 2011
Blutspende
Co takhle může udělat student, který chce zkusit něco nového, trochu se pobavit, otestovat svůj aktuální zdravotní stav a ještě si přivydělat? (A taky touží po tom přívěšku na klíče, protože duševně vyrůst z dětství se nám fakt nějak nedaří.)
Správně, týden se odhodlává a pak jde darovat krev.
A jakpak to tedy ve Freiburgu vypadá v praxi?
Ideálně tak, že se dozvíte, že vám odpadla jak ranní hodina ve Sprachlehrinstitutu, tak i odpolední přednáška, takže si jen proskřípete zuby další lingvistické vychytávky v Grammatik III a dále vám již nebrání nic v tom, nasednout na Strassenbahn Nr. 5 a vydat se směrem Universitätsklinikum.
V okamžiku, kdy krváceníchtivý jedinec nalezne tu správnou budovu, vrhne se jako první na sáhodlouhý dotazník, nad jehož otázkami se nejeden člověk svíjí smíchy...
...a poté si s tímto dotazníkem a svým občanským průkazem jde pokecat za paní k přepážce. Což může být občas i docela problém, zvláště pak tehdy, pokud má dotyčná mladá pacovnice silně ušišlaný allemanský akcent a vy jí nerozumíte ani slovo. Dobrá tedy, snad bude stačit kývat.
Pokud máte štěstí, v čekárně je málo lidí a vy tak jdete od paní s mimozemským přízvukem rovnou do ordinace (pokud štěstí na málo krváceníchtivých zájemců nemáte, pak vězte, že jde o štěstí v neštěstí, neboť ona čekárna je plná automatů na vodu, sodovky, džusy, čokolády a kávy a to vše zcela zdarma).
Paní doktorka se vás posléze mezi dveřmi zeptá, jestli jdete darovat poprvé a pokud ano, odvede vás do vedlejší místnosti, kde vám pustí instruktážní film o celé oné Blutspende. (A v případě, že jste ušišlané paní za přepážkou opravdu nerozuměli, můžete si zde během dokumentu na papírech, jež vám vrazila do ruky, povšimnout, že vám do údajů zapsala, že jste narození v Polsku, čímž pádem nemáte daleko od toho, jí narvat celý ten sodovkový automat do chřtánu a sebe nakopat do zadku, že jste se jí radši dvakrát nezeptali.)
Lékařka jako taková byla vyloženě zlatá. Milá, usměvavá, komunikativní... a hlavně Polsko na notné protesty okamžitě opravila a to, že neuměla napsat "Tschechische Republik" jí nemáte za zlé, protože se začínáte klepat nervozitou z toho, co přijde dál. Dál však přijde jen měření tlaku (na to, že můj běžný tlak je tak 105/60, jsem v důsledku nervozity trhla rekord v tlaku ultravysokém, což jsem jí vysvětlila a když viděla můj permanentně vyděšený výraz, nebyl problém s tím, že by mi onu nervozitu nevěřila), měření teploty (V uchu? Cože?) a píchnutí do prstu kvůli testování kvalitního krvavého ročníku. Smrtelné popolské uražení zmizí ve chvíli, kdy se Frau MUDr. dotáže, jak dlouho že jste to již v Německu, protože mluvíte opravdu výborně. (Sice si asi šlehla nějakého halucinogenu, ale to nevadí, poslouchá se to pěkně.)
Opět čekárna a následovně druhá Frau Doktorová. Ta si projede vámi vyplněný dotazník, k něčemu, co se jí případně 100% nezdá, vám položí upřesňující otázky, jako například: "Ta alergie je tedy jen na pyly? A kdy že jste to v té Kanadě byla? V létě? Tak to není žádný problém, děkuji" a k tomu všemu vám dodá ještě něco málo dalších informací typu toho, co byste v následujících hodinách dělat měli, co naopak neměli, na koho se obrátit v případě, že se do tří dnů vyskytnou nějaké potíže a tak všelijak kolem.
Fajn, tohle taky nebolelo. Nyní přichází na řadu zlatý hřeb večera.
Přijdete do místnosti s x ála zubařskými křesly a připitoměle se usmíváte. Jste zabrán první sestřičkou, jež si vás všimne (u mě to byla Frau Drobny, no, dobrej výběr), usazen do křesla a protože vám nervozita stále zabraňuje normálnímu přemýšlení, přeslechnete ten důvod, proč vás jako jediného člověka z místnosti polohovala nohama hore.
Následně jste ještě tázán na datum narození a jméno kvůli ověření totožnosti a už už se k vám nese pytlík ajehla tlusté ohavné kovové brčko s ostrým koncem. (To se mi nikdy nemůže vejít do žíly!) Dostáváte poslední instrukce a do ruky usměvavou krevní kapku na mačkání. Kdyby se něco dělo, houkněte. (Proboha... už je to tady... už je to tady... točí se mi hlava... já omdlím! Já omdlím! ... Já jsem debil, vždyť ještě nic neteče.)
Srká to, jako byste pili mekdonaldí shake (ostatně tloušťka jehly by té slámce taky odpovídala), pytlíček se převaluje sem a tam, vy obdivujete onen skvostný odstín... a ptáte se sami sebe, kde že jsou ty mdloby. Pytlík se plní a mdloby nikde. Furt nikde. Stále nikde. Akorát přestáváte cítit ruku, jak usilovně mačkáte. Mmm, a vedle vás sedí se svou slečnou jakýsi sympatický dlouhovlasý blonďatý mládenec s piercingem v bradě, aneb den je hned ještě krásnější.
Přichází sestřička a sáček si bere. (To už je všechno? Omdlení nic???) Jehla vyndaná, mačkáte žílu. Přichází náplast s obvazem, červené krvinky, jež natěšeně stály ve frontě, se však cítí diskriminovány a chtějí rovněž ven. Ok, tak ještě chvíli mačkání. Po pár minutách se konečně podaří žílu zalepit a loket kolem dokola ovázat. Přichází již asi desátá otázka na téma, jak se cítíte. Následuje vysmátá odpověď, že i přes prvotní děs to byla neskutečná sranda, neboť jste očekávali hororové scénáře, hvězdičky před očima a tmu a minimálně tucet zlých upírů.
Nyní již jen odevzdat své papíry, obdržet za to 25 Euro a vyprosit si přívěšek na klíče, který A. posledně dostala a vy ho přece musíte mít taky, protože vám vůbec není mentálně pět let.
Cesta domů. Nic. Omdlení se prostě fakt dnes nekoná. Jediné, co jsem na sobě pociťovala, byla velmi lehká slabost typu toho, jako bych právě vstala z postele nebo vylezla z vany.
Perfektní! Já chci ještě! Chci a chci a chci!
Správně, týden se odhodlává a pak jde darovat krev.
A jakpak to tedy ve Freiburgu vypadá v praxi?
Ideálně tak, že se dozvíte, že vám odpadla jak ranní hodina ve Sprachlehrinstitutu, tak i odpolední přednáška, takže si jen proskřípete zuby další lingvistické vychytávky v Grammatik III a dále vám již nebrání nic v tom, nasednout na Strassenbahn Nr. 5 a vydat se směrem Universitätsklinikum.
V okamžiku, kdy krváceníchtivý jedinec nalezne tu správnou budovu, vrhne se jako první na sáhodlouhý dotazník, nad jehož otázkami se nejeden člověk svíjí smíchy...
"Máte nebo měli jste nějaké onemocnění mozku?"
"Jo, tak nějak celoživotně..."
"Máte nějaké alergie... Kytičky vadit nebudou, že ne?"
"Bylo u vás někdy zjištěno onemocnění jater? Hmm, asi tam napíšu, že jsem student, tak ať si závěr udělají sami."
"Byli jste v uplynulých 6 měsících někde v zahraničí?"
"Jasně, v Africe a nechala jsem se tam za peníze análně osouložit deseti bisexuálními černochy."
"Měli jste v posledních čtyřech týdnech bolesti břicha nebo jste zvraceli?"
"Počítá se kocovina?"
"Měli jste v posledních 4 měsících intimní styk s bisexuálním mužem?"
"Jak mám sakra vědět, jestli někoho nešuká do prdele?"
"Máte, nebo měli jste někdy syfilis?"
"Jasně, čtyřikrát."
"Poskytli jste někdy sex za peníze? Hm, myslíš, že se slečinka K. přiznala, že sex poskytuje i bývalým feťákům za pomoc s domácím úkolem?"
...a poté si s tímto dotazníkem a svým občanským průkazem jde pokecat za paní k přepážce. Což může být občas i docela problém, zvláště pak tehdy, pokud má dotyčná mladá pacovnice silně ušišlaný allemanský akcent a vy jí nerozumíte ani slovo. Dobrá tedy, snad bude stačit kývat.
Pokud máte štěstí, v čekárně je málo lidí a vy tak jdete od paní s mimozemským přízvukem rovnou do ordinace (pokud štěstí na málo krváceníchtivých zájemců nemáte, pak vězte, že jde o štěstí v neštěstí, neboť ona čekárna je plná automatů na vodu, sodovky, džusy, čokolády a kávy a to vše zcela zdarma).
Paní doktorka se vás posléze mezi dveřmi zeptá, jestli jdete darovat poprvé a pokud ano, odvede vás do vedlejší místnosti, kde vám pustí instruktážní film o celé oné Blutspende. (A v případě, že jste ušišlané paní za přepážkou opravdu nerozuměli, můžete si zde během dokumentu na papírech, jež vám vrazila do ruky, povšimnout, že vám do údajů zapsala, že jste narození v Polsku, čímž pádem nemáte daleko od toho, jí narvat celý ten sodovkový automat do chřtánu a sebe nakopat do zadku, že jste se jí radši dvakrát nezeptali.)
Lékařka jako taková byla vyloženě zlatá. Milá, usměvavá, komunikativní... a hlavně Polsko na notné protesty okamžitě opravila a to, že neuměla napsat "Tschechische Republik" jí nemáte za zlé, protože se začínáte klepat nervozitou z toho, co přijde dál. Dál však přijde jen měření tlaku (na to, že můj běžný tlak je tak 105/60, jsem v důsledku nervozity trhla rekord v tlaku ultravysokém, což jsem jí vysvětlila a když viděla můj permanentně vyděšený výraz, nebyl problém s tím, že by mi onu nervozitu nevěřila), měření teploty (V uchu? Cože?) a píchnutí do prstu kvůli testování kvalitního krvavého ročníku. Smrtelné popolské uražení zmizí ve chvíli, kdy se Frau MUDr. dotáže, jak dlouho že jste to již v Německu, protože mluvíte opravdu výborně. (Sice si asi šlehla nějakého halucinogenu, ale to nevadí, poslouchá se to pěkně.)
Opět čekárna a následovně druhá Frau Doktorová. Ta si projede vámi vyplněný dotazník, k něčemu, co se jí případně 100% nezdá, vám položí upřesňující otázky, jako například: "Ta alergie je tedy jen na pyly? A kdy že jste to v té Kanadě byla? V létě? Tak to není žádný problém, děkuji" a k tomu všemu vám dodá ještě něco málo dalších informací typu toho, co byste v následujících hodinách dělat měli, co naopak neměli, na koho se obrátit v případě, že se do tří dnů vyskytnou nějaké potíže a tak všelijak kolem.
Fajn, tohle taky nebolelo. Nyní přichází na řadu zlatý hřeb večera.
Přijdete do místnosti s x ála zubařskými křesly a připitoměle se usmíváte. Jste zabrán první sestřičkou, jež si vás všimne (u mě to byla Frau Drobny, no, dobrej výběr), usazen do křesla a protože vám nervozita stále zabraňuje normálnímu přemýšlení, přeslechnete ten důvod, proč vás jako jediného člověka z místnosti polohovala nohama hore.
Následně jste ještě tázán na datum narození a jméno kvůli ověření totožnosti a už už se k vám nese pytlík a
Srká to, jako byste pili mekdonaldí shake (ostatně tloušťka jehly by té slámce taky odpovídala), pytlíček se převaluje sem a tam, vy obdivujete onen skvostný odstín... a ptáte se sami sebe, kde že jsou ty mdloby. Pytlík se plní a mdloby nikde. Furt nikde. Stále nikde. Akorát přestáváte cítit ruku, jak usilovně mačkáte. Mmm, a vedle vás sedí se svou slečnou jakýsi sympatický dlouhovlasý blonďatý mládenec s piercingem v bradě, aneb den je hned ještě krásnější.
Přichází sestřička a sáček si bere. (To už je všechno? Omdlení nic???) Jehla vyndaná, mačkáte žílu. Přichází náplast s obvazem, červené krvinky, jež natěšeně stály ve frontě, se však cítí diskriminovány a chtějí rovněž ven. Ok, tak ještě chvíli mačkání. Po pár minutách se konečně podaří žílu zalepit a loket kolem dokola ovázat. Přichází již asi desátá otázka na téma, jak se cítíte. Následuje vysmátá odpověď, že i přes prvotní děs to byla neskutečná sranda, neboť jste očekávali hororové scénáře, hvězdičky před očima a tmu a minimálně tucet zlých upírů.
Nyní již jen odevzdat své papíry, obdržet za to 25 Euro a vyprosit si přívěšek na klíče, který A. posledně dostala a vy ho přece musíte mít taky, protože vám vůbec není mentálně pět let.
Cesta domů. Nic. Omdlení se prostě fakt dnes nekoná. Jediné, co jsem na sobě pociťovala, byla velmi lehká slabost typu toho, jako bych právě vstala z postele nebo vylezla z vany.
Perfektní! Já chci ještě! Chci a chci a chci!
Pinsel, Streichen, Scheisse, Scheisse
Tak nějak by se dalo vyjádřit motto předešlých dvou večerů, aneb jak to vypadá, když se na WG ve StuSie rozhodnou její obyvatelé malovat kuchyň.
Původní bílá byla již okoukaná, tak pár studentů z Německa, kteří zde žijí už pár let, nakoupilo barvy a spolu s námi, aneb ostatními obyvateli na patře, naplánovali vhodné termíny. A jak se řeklo, tak se taky udělalo.
Nejprve bylo třeba naplánovat si, co a jak. V plánu byla původně každá zeď jinak, poté dva tlusté pruhy, tři tenčí pruhy, dva tenčí svislé pruhy a jeden kolmý, posléze již přišly na přetřes i puntíky, kostičky, pentličky či anglická vlajka. Už nevím, před kým jsem se to kdy prokecla, ale všichni se dožadovali i mého nákresu a vyjádření ke všem stávajícím se zdůvodněním, že přece studuju to umění.
Poté, co se tak nějak odsouhlasil konečný návrh, oblepili jsme parapety, zásuvky, věci z kuchyně (společně s basami nějakého Weihnachtsbier) byly eliminovány do bezpečí na terasu a my se jali vyměřovat ony plánované pruhy. A pěkně po studentsku, aneb k čemu pravítko, když na rozvržení a nalinkování bohatě postačí tlustá kniha DEUTSCHLAND. Takže hurá do díla! No a já si mezi tím vším lepením, měřením a malováním stihla nejen udělat a sníst večeři, ale navíc jedné osobě posílat přes internet důležité rady ohledně úředních záležitostí, jinými slovy svůj starší výrok, že ve Freiburgu všichni nutně na něčem jedou, že jsou tak hyperaktivní, musím trochu pozměnit, protože ten koks tu snad sypou do pečiva už při výrobě, aby ho měli dostatek i nic netušící cizáci.
K tomu všemu nám asistovala všudypřítomná nakažlivá dobrá nálada, veselé barvičky naprosto bez zápachu a desítky nových německých slovíček (stejně tak i Kack, Arschloch a Scheisse na všechny způsoby), takže nyní už s jistotou mohu tvrdit, že až si jednou budu s budoucím německým manželem malovat ve svém budoucím německém bytě, nebudu u toho muset zírat do slovníku (A ty Scheisse a Arschlochy si pak nechám na první manželskou krizi).
První den se nanášela jen barva oranžová, takže až bylo všechno hotovo, dali jsme barvě dostatek času na oddych a uschnutní a přišla na řadu mezinárodní německo-španělsko-čínsko-česko-dánská session s důležitými tématy hovoru, jako například to, že bavorské pivo je na světě nejlepší, přičemž já si suverénně trvala na tom, že sice ano, ale až po tom belgickém. Více dnů jako byl tento!
Na druhý den jsem pak bohužel měla plné ruce práce v podobě Sprachlehrinstitutu, přednášky, shánění tiskárny, nákupu, praní ošacení, spílání pračce, jež udělala abrakadabra a nechala mi zákeřně zmizet jednu ponožku, vynášení smetí a utírání vonného obsahu lososí konzervy, jež díky mé nepozornosti skončil rozlitý po chodbě, takže hrátky se zelenou jsem byla nucená přenechat jiným dobrovolníkům.
Inu a onen definitivní a konečný výsledek našeho Streichen? Voilá!
Původní bílá byla již okoukaná, tak pár studentů z Německa, kteří zde žijí už pár let, nakoupilo barvy a spolu s námi, aneb ostatními obyvateli na patře, naplánovali vhodné termíny. A jak se řeklo, tak se taky udělalo.
Nejprve bylo třeba naplánovat si, co a jak. V plánu byla původně každá zeď jinak, poté dva tlusté pruhy, tři tenčí pruhy, dva tenčí svislé pruhy a jeden kolmý, posléze již přišly na přetřes i puntíky, kostičky, pentličky či anglická vlajka. Už nevím, před kým jsem se to kdy prokecla, ale všichni se dožadovali i mého nákresu a vyjádření ke všem stávajícím se zdůvodněním, že přece studuju to umění.
Poté, co se tak nějak odsouhlasil konečný návrh, oblepili jsme parapety, zásuvky, věci z kuchyně (společně s basami nějakého Weihnachtsbier) byly eliminovány do bezpečí na terasu a my se jali vyměřovat ony plánované pruhy. A pěkně po studentsku, aneb k čemu pravítko, když na rozvržení a nalinkování bohatě postačí tlustá kniha DEUTSCHLAND. Takže hurá do díla! No a já si mezi tím vším lepením, měřením a malováním stihla nejen udělat a sníst večeři, ale navíc jedné osobě posílat přes internet důležité rady ohledně úředních záležitostí, jinými slovy svůj starší výrok, že ve Freiburgu všichni nutně na něčem jedou, že jsou tak hyperaktivní, musím trochu pozměnit, protože ten koks tu snad sypou do pečiva už při výrobě, aby ho měli dostatek i nic netušící cizáci.
K tomu všemu nám asistovala všudypřítomná nakažlivá dobrá nálada, veselé barvičky naprosto bez zápachu a desítky nových německých slovíček (stejně tak i Kack, Arschloch a Scheisse na všechny způsoby), takže nyní už s jistotou mohu tvrdit, že až si jednou budu s budoucím německým manželem malovat ve svém budoucím německém bytě, nebudu u toho muset zírat do slovníku (A ty Scheisse a Arschlochy si pak nechám na první manželskou krizi).
První den se nanášela jen barva oranžová, takže až bylo všechno hotovo, dali jsme barvě dostatek času na oddych a uschnutní a přišla na řadu mezinárodní německo-španělsko-čínsko-česko-dánská session s důležitými tématy hovoru, jako například to, že bavorské pivo je na světě nejlepší, přičemž já si suverénně trvala na tom, že sice ano, ale až po tom belgickém. Více dnů jako byl tento!
Na druhý den jsem pak bohužel měla plné ruce práce v podobě Sprachlehrinstitutu, přednášky, shánění tiskárny, nákupu, praní ošacení, spílání pračce, jež udělala abrakadabra a nechala mi zákeřně zmizet jednu ponožku, vynášení smetí a utírání vonného obsahu lososí konzervy, jež díky mé nepozornosti skončil rozlitý po chodbě, takže hrátky se zelenou jsem byla nucená přenechat jiným dobrovolníkům.
Inu a onen definitivní a konečný výsledek našeho Streichen? Voilá!
úterý 29. listopadu 2011
Univerzita na německo-francouzský způsob
Ono je sice krásné to tvrzení, že v Německu všechno funguje a že ve všem mají onen vyhlášený a pověstný Ordnung, ale... Ale.
Ano. Tak tomu vážně ve většině případů je snad ve všech částech, Bundesländrech, městech, ve všech institucích, firmách a kdoví kde ještě. Ale vězte, že pokud se rozhodnete studovat na univerzitě, která sice teoreticky ještě leží na území Německa, ale prakticky to z ní máte co byste šnekem dohodili do Francie, musí se to logicky někde podepsat.
Nikdy jsem nepochopila, proč někteří chytráci věčně nadávají na naši univerzitu v ČR. Buď nikdy nevytáhli paty z města, nebo jsou to chroničtí stěžovači. Jinak to prostě nevidím. Já osobně jsem na ní nikdy v tomto ohledu neměla problém, vždycky vše fungovalo a když někdo nahoře náhodou něco nevěděl, tak to brzy zjistil, nebo mě ve vší slušnosti odkázal jinam. A nyní po zkušenosti s Albert-Ludwigs-Universität to prostě nepochopím už nikdy.
Ať už jde o základ na žaludeční vředy v podobě věci, které se nadává Learning Ageement, nebo zdejší nadšené pracovníky, či miliardy dalších problémů, které nás pronásledují již ode dne, kdy nás Univerzita na jaře kontaktovala poprvé, je to pořád o tom samém. Nikdo nic neví a nikoho nic nezajímá. A když už někoho něco zajímá, pak vězte, že leda to, jak ztrácet vaše dokumenty, zaměňovat je s cizími, přepisovat vaše smlouvy, zasukovávat či zamlčovat informace, být permanentně krank a hrát si na mrtvého brouka.
To jen tak na okraj, kdyby vás někdy někdo vzal po hlavě velkým těžkým předmětem a vy se náhodou rozhodli sem jet taky. Proboha živého, NE, pokud nejste Überflegmatik na ultimo non plus ultra. Jestli je vám toto všechno jedno, rádi proplouváte a z bordelu těch nahoře nadšeně děláte výhody sami pro sebe, nejspíš by se vám tu i líbilo. Já mám prostě ráda, když věci fungují jak mají a ne to, když mám veškerou práci odvádět já namísto laxních úředníků, kantorů a podobné zvěře. Za co je vlastně platí? Za vytvoření každé komplikace navíc pár desítek Euro jako bonus?
Nyní ale popojedeme přímo k výuce a Univerzitě jako takové. V čem jsou její klady? V čem zápory? Jak se liší v porovnání s tou naší?
Už když jsem v dobách gymnazijních byla v Německu na výměnném pobytu, velmi mě nadchl způsob výuky, která byla zaměřená mnohem více prakticky oproti našemu namlátit do hlavy kladivem a pokud možno o tom v reálu nevědět vůbec nic. Poté jsem totéž slyšela i od mnohých dalších, jež v Německu navštěvovali střední školy, gymnázia, či studovali univerzity. Teď to mohu potvrdit i já. Sice jsem si vzala jen přednášky a na ony praktické semináře byla moc líná, ale i tak jsem se nevyhla povinnému tutorátu k jedné z nich. Ten probíhá jednou za dva týdny, student se vždy za domácí úkol zabývá nějakým zadaným textem a poté se v další hodině onen text hlouběji rozebírá. Nebo jsme posledně dostali zadané otázky, byli jsme rozdělení do skupin a následně vysláni do knihovny pracovat s knihami, časopisy, skripty a s texty, abychom našli a následně co nejlépe formulovali odpovědi. Bravo.
Dle slov některých dalších, kteří zde navštěvují i ony semináře a dle rozhovoru se studentskou poradkyní, se dovolím vyjádřit i k nim. Práce s textem, praktická cvičení, hledání problémů, jejich uchopení, následná analýza a sepsání závěrečné práce. Takže žádné ctrl + c, ctrl + v, jak je tomu u nás. Pracovat, hledat, najít a pochopit. B-R-A-V-O.
I přednášky probíhají maličko jinak, než na co jsme zvyklí. Většinou je na nich povinná docházka a způsob ukončení se liší od programu. Kupříkladu na dvou z nich je to tak, že bakalářům k ukončení stačí pravidelná účast (plus někde i onen případný povinný tutorát) a na závěr předložení vlastních výpisů, kdežto magistry čeká zkouška.
Jakési rozčarování přichází v posluchárnách jako takových. Když tam jeden přijde, připadá si jako v chlívě. Všude kolem kelímky, papírky, obaly od jídla, kapesníčky, poházené papíry, reklamní letáčky... hnus a bordel. Toto by si u nás s největší pravděpodobností nikdo na akademické půdě, navíc v takovémto měřítku, nedovolil.
Další kapitolou jsou zde kuřáci. U nás mají buď kouření v okolí Univerzity vyloženě zakázáno, či k tomu mají vyhrazené prostory, aby ten smrad nemusel čichat nikdo, kdo ho čichat nechce. Ejhle. Na zdejší Uni to funguje tak, že pokud jste nuceni jít na nebo z přednášky, musíte se nejdřív před vchodem prodrat hustým zástupem několika desítek doutnajících a zapáchajících studentů a buď nedýchat, nebo se zadusit. Hnus číslo dva.
A když už jsme u toho smradu, tak bezďáci a socky z celého Freibugu mají očividně trvalé bydliště na zemi před Univerzitou, aneb i zde je o svěží odér permanentně postaráno. Takže povinná výbava zdejšího studenta = kolíček na nos.
Nakonec něco málo ke vzhledu. Vzezření zdejší Univerzity by se pro nás mohlo zdát poněkud silně neobvyklé, zato pro lidi z Regensburgu notně povědomé. Univerzity v obou městech mají totiž cosi společného. Vypadají jako vchod do metra. A to prosímpěkně bez jakékoliv nadsázky. A když si k tomu člověk ještě připočte to, že čas od času školou zazní zvuk, který jako by z nádražního amplionu vypadl (Tů-dů-dů), jeden si najednou není úplně stoprocentně jistý, kde se to vlastně zrovna nachází.
Ano. Tak tomu vážně ve většině případů je snad ve všech částech, Bundesländrech, městech, ve všech institucích, firmách a kdoví kde ještě. Ale vězte, že pokud se rozhodnete studovat na univerzitě, která sice teoreticky ještě leží na území Německa, ale prakticky to z ní máte co byste šnekem dohodili do Francie, musí se to logicky někde podepsat.
Nikdy jsem nepochopila, proč někteří chytráci věčně nadávají na naši univerzitu v ČR. Buď nikdy nevytáhli paty z města, nebo jsou to chroničtí stěžovači. Jinak to prostě nevidím. Já osobně jsem na ní nikdy v tomto ohledu neměla problém, vždycky vše fungovalo a když někdo nahoře náhodou něco nevěděl, tak to brzy zjistil, nebo mě ve vší slušnosti odkázal jinam. A nyní po zkušenosti s Albert-Ludwigs-Universität to prostě nepochopím už nikdy.
Ať už jde o základ na žaludeční vředy v podobě věci, které se nadává Learning Ageement, nebo zdejší nadšené pracovníky, či miliardy dalších problémů, které nás pronásledují již ode dne, kdy nás Univerzita na jaře kontaktovala poprvé, je to pořád o tom samém. Nikdo nic neví a nikoho nic nezajímá. A když už někoho něco zajímá, pak vězte, že leda to, jak ztrácet vaše dokumenty, zaměňovat je s cizími, přepisovat vaše smlouvy, zasukovávat či zamlčovat informace, být permanentně krank a hrát si na mrtvého brouka.
To jen tak na okraj, kdyby vás někdy někdo vzal po hlavě velkým těžkým předmětem a vy se náhodou rozhodli sem jet taky. Proboha živého, NE, pokud nejste Überflegmatik na ultimo non plus ultra. Jestli je vám toto všechno jedno, rádi proplouváte a z bordelu těch nahoře nadšeně děláte výhody sami pro sebe, nejspíš by se vám tu i líbilo. Já mám prostě ráda, když věci fungují jak mají a ne to, když mám veškerou práci odvádět já namísto laxních úředníků, kantorů a podobné zvěře. Za co je vlastně platí? Za vytvoření každé komplikace navíc pár desítek Euro jako bonus?
Nyní ale popojedeme přímo k výuce a Univerzitě jako takové. V čem jsou její klady? V čem zápory? Jak se liší v porovnání s tou naší?
Už když jsem v dobách gymnazijních byla v Německu na výměnném pobytu, velmi mě nadchl způsob výuky, která byla zaměřená mnohem více prakticky oproti našemu namlátit do hlavy kladivem a pokud možno o tom v reálu nevědět vůbec nic. Poté jsem totéž slyšela i od mnohých dalších, jež v Německu navštěvovali střední školy, gymnázia, či studovali univerzity. Teď to mohu potvrdit i já. Sice jsem si vzala jen přednášky a na ony praktické semináře byla moc líná, ale i tak jsem se nevyhla povinnému tutorátu k jedné z nich. Ten probíhá jednou za dva týdny, student se vždy za domácí úkol zabývá nějakým zadaným textem a poté se v další hodině onen text hlouběji rozebírá. Nebo jsme posledně dostali zadané otázky, byli jsme rozdělení do skupin a následně vysláni do knihovny pracovat s knihami, časopisy, skripty a s texty, abychom našli a následně co nejlépe formulovali odpovědi. Bravo.
Dle slov některých dalších, kteří zde navštěvují i ony semináře a dle rozhovoru se studentskou poradkyní, se dovolím vyjádřit i k nim. Práce s textem, praktická cvičení, hledání problémů, jejich uchopení, následná analýza a sepsání závěrečné práce. Takže žádné ctrl + c, ctrl + v, jak je tomu u nás. Pracovat, hledat, najít a pochopit. B-R-A-V-O.
I přednášky probíhají maličko jinak, než na co jsme zvyklí. Většinou je na nich povinná docházka a způsob ukončení se liší od programu. Kupříkladu na dvou z nich je to tak, že bakalářům k ukončení stačí pravidelná účast (plus někde i onen případný povinný tutorát) a na závěr předložení vlastních výpisů, kdežto magistry čeká zkouška.
Jakési rozčarování přichází v posluchárnách jako takových. Když tam jeden přijde, připadá si jako v chlívě. Všude kolem kelímky, papírky, obaly od jídla, kapesníčky, poházené papíry, reklamní letáčky... hnus a bordel. Toto by si u nás s největší pravděpodobností nikdo na akademické půdě, navíc v takovémto měřítku, nedovolil.
Další kapitolou jsou zde kuřáci. U nás mají buď kouření v okolí Univerzity vyloženě zakázáno, či k tomu mají vyhrazené prostory, aby ten smrad nemusel čichat nikdo, kdo ho čichat nechce. Ejhle. Na zdejší Uni to funguje tak, že pokud jste nuceni jít na nebo z přednášky, musíte se nejdřív před vchodem prodrat hustým zástupem několika desítek doutnajících a zapáchajících studentů a buď nedýchat, nebo se zadusit. Hnus číslo dva.
A když už jsme u toho smradu, tak bezďáci a socky z celého Freibugu mají očividně trvalé bydliště na zemi před Univerzitou, aneb i zde je o svěží odér permanentně postaráno. Takže povinná výbava zdejšího studenta = kolíček na nos.
Nakonec něco málo ke vzhledu. Vzezření zdejší Univerzity by se pro nás mohlo zdát poněkud silně neobvyklé, zato pro lidi z Regensburgu notně povědomé. Univerzity v obou městech mají totiž cosi společného. Vypadají jako vchod do metra. A to prosímpěkně bez jakékoliv nadsázky. A když si k tomu člověk ještě připočte to, že čas od času školou zazní zvuk, který jako by z nádražního amplionu vypadl (Tů-dů-dů), jeden si najednou není úplně stoprocentně jistý, kde se to vlastně zrovna nachází.
pátek 25. listopadu 2011
Písničky XXXXVIII
Segel Setzen - In Extremo
Čas od času se stane, že nás zaujme nějaký text písničky. Někdy se mu zasmějeme, někdy nad ním pláčeme, někdy nás z něj mrazí. Někdy proto, že nám asociuje něco z nás a našich životů, někdy kvůli tomu, co všechno cítíme z písničky samotné.
Kdyby se mě někdo zeptal, kolik písniček mě opravdu chytilo za srdce ne díky písničce jako takové za sebe sama, nýbrž díky jejich více jak 100% trefnosti, výstižnosti a podobnosti jak s realitou, tak i se všemi emocemi i myšlenkami, ještě donedávna bych automaticky a bez přemýšlení řekla, že jedna.
Nyní však musím opravit sama sebe. Nikoliv, jsou dvě.
Do oné druhé, ačkoliv ji znám několik let, jsem se hlouběji zaposlouchala až v posledních dnech. S každým dalším slovem, které jsem si v hlavě přeložila, analyzovala, začlenila do reality a hlavně pocítila, jsem se třásla čím dál víc a do očí se mi draly slzy. Některé emoce jsou tak silné, až se vám pod nimi podlamují nohy. A to, že někdo do posledního slova vystihne všechny vaše pocity a myšlenky, navíc ty nejzásadnější, to se prostě jen tak přejít nedá.
Čas od času se stane, že nás zaujme nějaký text písničky. Někdy se mu zasmějeme, někdy nad ním pláčeme, někdy nás z něj mrazí. Někdy proto, že nám asociuje něco z nás a našich životů, někdy kvůli tomu, co všechno cítíme z písničky samotné.
Kdyby se mě někdo zeptal, kolik písniček mě opravdu chytilo za srdce ne díky písničce jako takové za sebe sama, nýbrž díky jejich více jak 100% trefnosti, výstižnosti a podobnosti jak s realitou, tak i se všemi emocemi i myšlenkami, ještě donedávna bych automaticky a bez přemýšlení řekla, že jedna.
Nyní však musím opravit sama sebe. Nikoliv, jsou dvě.
Do oné druhé, ačkoliv ji znám několik let, jsem se hlouběji zaposlouchala až v posledních dnech. S každým dalším slovem, které jsem si v hlavě přeložila, analyzovala, začlenila do reality a hlavně pocítila, jsem se třásla čím dál víc a do očí se mi draly slzy. Některé emoce jsou tak silné, až se vám pod nimi podlamují nohy. A to, že někdo do posledního slova vystihne všechny vaše pocity a myšlenky, navíc ty nejzásadnější, to se prostě jen tak přejít nedá.
"Wenn der Mond sein Licht verliert
Dich die Sonne nicht mehr wärmt
Wenn aus Zwergen Riesen werden
Die Welt von alten Helden schwärmt
Wenn die Schatten länger werden
Wenn dir der Hass die Luft abdrückt
Worte tief im Herzen brennen
Und du spürst du wirst verrückt
Dann komm mit mir auf die Reise
Dann komm mit mir weit hinaus
Nimm sie mit deine Träume
Bevor das Jahr ergraut
Wenn die Tage länger werden
Spinnen ihre Netze zieh´n
Wenn alle Worte schon gesagt
Dann ist es an der Zeit zu flieh´n
Wenn das Grollen lauter wird
Falsche Töne plötzlich Kunst
Feiglinge zu Götzen werden
Dann ist hier kein Platz für uns
Lass uns Segel setzen
Lass uns von hier flieh´n
Ich will dich nicht missen
Du darfst mich entführ´n
Nimm sie mit - deine Träume"
čtvrtek 24. listopadu 2011
Život Erasmáka je...
...jako hrozny.
Hrozny sladké, chutné, osvěžující, opojné, sem tam trpký, někdy člověk po vinicích nadšeně běhá s takovou vervou, že se druhý den kvůli silné Muskelkater nemůže ani pohnout, čas od času si dopřeje i hojné množství bobulí zkvašených, až je z nich solidní bolehlav a rovněž se mezi keříky dá tak zamotat, až jeden netuší, kudy ven.
Každopádně jeden se nenudí. Popravdě spíš nestíhá ani to, co by stíhat chtěl, natož se ještě k tomu nudit. To by fakt musel být machr.
Aneb ve zkratce:
Hrozny sladké, chutné, osvěžující, opojné, sem tam trpký, někdy člověk po vinicích nadšeně běhá s takovou vervou, že se druhý den kvůli silné Muskelkater nemůže ani pohnout, čas od času si dopřeje i hojné množství bobulí zkvašených, až je z nich solidní bolehlav a rovněž se mezi keříky dá tak zamotat, až jeden netuší, kudy ven.
Každopádně jeden se nenudí. Popravdě spíš nestíhá ani to, co by stíhat chtěl, natož se ještě k tomu nudit. To by fakt musel být machr.
Aneb ve zkratce:
- Navštěvuji přednášky (zápočet za docházku, no neber to)
- Chodím na kurzy do jazykovky (i když o přínosnosti tohoto počínání by se dalo polemizovat)
- Chodíváme testovat zdejší pivovary a kluby
- (Následně zjišťuji, že s přibývajícími roky jsou následná rána čím dál krutější)
- Chodíme pravidelně cvičit
- (Následně zjišťuji, že s přibývajícími roky jsou následná rána čím dál krutější)
- Cestujme všude možně po překrásném okolí (zatím "jen" Basel, Colmar, Strassburg, Weil am Rhein, Staufen, Titisee, Müllheim, Konstanz, Schallstadt a Saint Louis)
- S přáteli jsem denně v kontaktu i přesto, že nás dělí stovky kilometrů
- Kreslím
- Píšu povídky
- Sním
- Třídím si v hlavě věci důležité a nedůležité
- Řeším, nebo alespoň dávám na pořadník ony důležité
- Učím se a tvořím domácí úkoly
- Čtu knihy
- Vařím, peru, uklízím, zašívám (když vidím výsledky, říkám si, že je za á dobře, že jsem na tu VOŠku nešla a za bé, že roztržené to přece jen vypadalo poněkud estetičtěji) a takové ty věci kolem
- Organizuju a plánuju nespočet věcí na dálku
- Koketuju s myšlenkou najít si brigádu
- Nechala jsem si přivézt basu
- Žiju
pondělí 21. listopadu 2011
Štěstí
S každým dalším takovým dnem se jen ubezpečuju v tom, co už dávno vím.
Nejsem ten nejšťastnější člověk na světě tehdy, když mám peníze, ani když jsem nejzdravější. Ani když jsem s přáteli, ani když dělám jednu z mnoha věcí, které mě velmi baví. Ani když jen tak ležím a dívám se na hvězdy, či nasávám vůni letního soumraku. Ani když zdárně udělám zkoušku, či se na mě někdo jen tak usměje. Ačkoliv některé tyto pojmy pro mě v životě znamenají velmi mnoho, tak klíčové a stěžejní slovo je jen jedno.
UNTERWEGS.
Nejsem ten nejšťastnější člověk na světě tehdy, když mám peníze, ani když jsem nejzdravější. Ani když jsem s přáteli, ani když dělám jednu z mnoha věcí, které mě velmi baví. Ani když jen tak ležím a dívám se na hvězdy, či nasávám vůni letního soumraku. Ani když zdárně udělám zkoušku, či se na mě někdo jen tak usměje. Ačkoliv některé tyto pojmy pro mě v životě znamenají velmi mnoho, tak klíčové a stěžejní slovo je jen jedno.
UNTERWEGS.
neděle 20. listopadu 2011
úterý 15. listopadu 2011
Francouzský tumor na německé univerzitě
Opravdu už bez komentáře.
I takhle se to ostatně dá dělat, aneb udělej si z cizích nedostatků něco pro svůj vlastní prospěch.
Student X: "Dobrý den pane Y, rád bych věděl, jak bude ukončen váš předmět."
Přednášející Y: "Nevím, ptejte se studentské poradkyně Z."
Student X: "Dobrý den paní poradkyně Z, pan přednášející Y mi sdělil, abych se na vás obrátil ohledně toho, jak bude ukončen jeho předmět XY."
Poradkyně Z: "Nerozumím otázce. To vám řekne pan přednášející Y."
Student X: *§##???* "Vážený pane Y, ukončení tohoto předmětu je za docházku."
I takhle se to ostatně dá dělat, aneb udělej si z cizích nedostatků něco pro svůj vlastní prospěch.
pondělí 14. listopadu 2011
Písničky XXXXVII
Čas od času se o mě pokouší nutkavý pocit, že se stávám asociálem. Nezřídka k tomu může přispět tutorát, kde si připadáte jako naprostá Trulla, nebo hodina ve Sprachlehrinstitutu, jež je v režii silně příjemné ztracené sestry od Dolores Umbridgeové.
Radostně a s úsměvem na rtech přijdete do třídy. Posadíte se. Slečna přednášející osvětluje, o čem že to přesně onen tutorát bude a co se v něm od vás očekává. Čím více slov nerozumíte, tím víc si připadáte jako Vollidiot. A čím víc vollidiotisch si připadáte sám, tím víc si to o vás začínají myslet i ostatní. Ano, obzvláště si některé životní začarované kruhy užívám, děkuji za optání.
S náladou ála Scheißdreck si to hrnete za rozmilou Dolores, která začenichá, zavětří sebepřesvědčeného Vollidiota a ještě si přisolí.
Čas od času se o mě pokouší nutkavý pocit, že bych se na celou tu němčinu a celé to Německo vysrala. Ne, běžně jako dlaždič nemluvím a tím spíš nepíšu, leč slovní spojení nechala být či vykašlala se na to by jaksi nevystihlo tu přesnou ryzí emoci.
Čas od času si říkám, že dělám věci, na kterých mi nezáleží a dělám jen proto, že se ode mě tak nějak očekávají. Respektive v Absurdistáně téměř pokaždé, když na něco sáhnu. Sice jsem se skoro naučila tak nečinit, ale jakés takés zrníčko tam kdesi hluboko ještě zůstalo a i to bude třeba vypátrat a vyříznout jako rakovinné bujení.
Čas od času mám pocit, že dělám věci, které mi sice nejdou, dřu bídu s nouzí a pot s krví. Nejradši bych je vzdala. Ono rakovinné bujení kdesi ve mně jako by toužilo metastázovat do mozku. Vzdát se. Jít po snazší cestě. Po snazší cestě rovnou do pekel. I přes zoufalý řev trosky klečící v bahně v počasí, které by se bez nadsázky dalo nazvat padáním hoven s háčkama, vím, že vypustit metastázy jej nenechám. Nesmím, nemůžu a nechci.
Tady totiž vidím smysl. Smysl proč pokračovat. Větřím ho v každé buňce svého těla. Cítím ho mozkem, srdcem i instinktem, což je kombinace, kterou v životě mívám jen v jedné jediné chvíli. Je tam i přes to, že jsem si tisíckrát mohla chtít říct, že to vzdávám. I přes to, že jsem měla statisíckrát chuť i pádný důvod ho popřít a zahodit. Je-tam. Stále.
Ještě nikdy předtím jsem si ony dva podtržené a krutě pravdivé řádky v duchu neopakovala tolikrát a každý den...
Rosenrot - Rammstein
Radostně a s úsměvem na rtech přijdete do třídy. Posadíte se. Slečna přednášející osvětluje, o čem že to přesně onen tutorát bude a co se v něm od vás očekává. Čím více slov nerozumíte, tím víc si připadáte jako Vollidiot. A čím víc vollidiotisch si připadáte sám, tím víc si to o vás začínají myslet i ostatní. Ano, obzvláště si některé životní začarované kruhy užívám, děkuji za optání.
S náladou ála Scheißdreck si to hrnete za rozmilou Dolores, která začenichá, zavětří sebepřesvědčeného Vollidiota a ještě si přisolí.
Čas od času se o mě pokouší nutkavý pocit, že bych se na celou tu němčinu a celé to Německo vysrala. Ne, běžně jako dlaždič nemluvím a tím spíš nepíšu, leč slovní spojení nechala být či vykašlala se na to by jaksi nevystihlo tu přesnou ryzí emoci.
Čas od času si říkám, že dělám věci, na kterých mi nezáleží a dělám jen proto, že se ode mě tak nějak očekávají. Respektive v Absurdistáně téměř pokaždé, když na něco sáhnu. Sice jsem se skoro naučila tak nečinit, ale jakés takés zrníčko tam kdesi hluboko ještě zůstalo a i to bude třeba vypátrat a vyříznout jako rakovinné bujení.
Čas od času mám pocit, že dělám věci, které mi sice nejdou, dřu bídu s nouzí a pot s krví. Nejradši bych je vzdala. Ono rakovinné bujení kdesi ve mně jako by toužilo metastázovat do mozku. Vzdát se. Jít po snazší cestě. Po snazší cestě rovnou do pekel. I přes zoufalý řev trosky klečící v bahně v počasí, které by se bez nadsázky dalo nazvat padáním hoven s háčkama, vím, že vypustit metastázy jej nenechám. Nesmím, nemůžu a nechci.
Tady totiž vidím smysl. Smysl proč pokračovat. Větřím ho v každé buňce svého těla. Cítím ho mozkem, srdcem i instinktem, což je kombinace, kterou v životě mívám jen v jedné jediné chvíli. Je tam i přes to, že jsem si tisíckrát mohla chtít říct, že to vzdávám. I přes to, že jsem měla statisíckrát chuť i pádný důvod ho popřít a zahodit. Je-tam. Stále.
"Sie will es und so ist es fein
So war es und so wird es immer sein
Was sie will bekommt sie auch
Tiefe Brunnen muss man graben
Wenn man klares Wasser will
Tiefe Wasser sind nicht still..."
Ještě nikdy předtím jsem si ony dva podtržené a krutě pravdivé řádky v duchu neopakovala tolikrát a každý den...
Rosenrot - Rammstein
neděle 13. listopadu 2011
Pokoncertní nálada
Včera se v Praze konal koncert Rammstein. Na den přesně deset let poté, co na stejném místě koncertovali při Mutter tour a já seděla doma smutná, nasraná a uražená, protože mě tehdy doma nepustili.
Nejenže jsem v následujících letech poté koncerty této skupiny dodatečně absolvovala všeho všudy čtyřikrát, ale navíc jsem se na jednom z nich seznámila s M., se kterou se nám blíží již naše 7. výročí.
Ono včerejší vystoupení jsem si však z důvodu přílišné vzdálenosti musela nechat ujít. Nicméně díky tomu, že máme ty internety, podávala mi M. včera celý večer informace, o co že to vlastně tentokrát přicházím a dnes jsme si snad půl dne psaly jako za starých časů. Famózní!
Nejenže jsem v následujících letech poté koncerty této skupiny dodatečně absolvovala všeho všudy čtyřikrát, ale navíc jsem se na jednom z nich seznámila s M., se kterou se nám blíží již naše 7. výročí.
Ono včerejší vystoupení jsem si však z důvodu přílišné vzdálenosti musela nechat ujít. Nicméně díky tomu, že máme ty internety, podávala mi M. včera celý večer informace, o co že to vlastně tentokrát přicházím a dnes jsme si snad půl dne psaly jako za starých časů. Famózní!
"Je dobré vědět, že by se jednotliví členové zvládli uživit i bez Rammstein. Flake půjčuje oldtimery, Richard by začal prodávat kosmetiku, Doom taktéž..."
"...Olli by šel do sýrárny... a Till by dělal co? Prodával ohňostroje?"
"Till by vrátil lahve."
Nějak nám spadnul hřebínek, nicht wahr?
Protože od časů, kdy jsem německy během dne zcela automaticky přemýšlela a v noci mluvila ze spaní, uplynulo již na můj vkus nechutně mnoho vody, rozhodla jsem se, že se přihlásím na pár kurzů do jazykovky.
Kurzy
zněly jako perfektní příležitost pro jakés takés oprášení jazyka.
V prvních hodinách jsme dostali rozřazovací testy, aby nám mohli nějak kloudně, každému dle jeho pokročilosti, přiřadit odpovídající skupinu.
To ti vám Rebečka byla taaakhle velkej machr, když se pak z nástěnky dozvěděla, že ve všech třech kurzech umístila ve třetí, tedy nejpokročilejší skupině. Ještě několik dní poté chodila po městě jako ryzí německý páv. Takže zase taková katastrofa to s tou mou němčinou zase nebude.
Schriftliche i Mündliche Übungen byly v naprosté pohodě. Kolikrát jsem i kroutila hlavou, jak se do stejné skupiny mohli dostat někteří, z nichž to lezlo jako z chlupaté deky. Ve většině případů jsem se však o skupiny dělila s germanisty, nebo s těmi, kteří v Německu nějakou dobu žili, takže bych své sebevědomí hodnotila na stupnici někde mezi fak jéh, bro a stavem, kdy vám téměř prší do nosu, jak ho máte nahoře.
Jenže člověk míní, Grammatik drei mění.
Připávovala jsem na první hodinu, vyslechla si úvod a ještě si naivně myslela cosi o pohodě. Podpásovka však přišla vzápětí. Plusquanperfekta, kondicionály, jejich použití a tvoření. Bravo. Za celé ty roky, co jsem se, ať aktivně či pasivně, učila německy, toto byly přesně ty věci, u kterých nám každý profesor, učitel, docent, doktor, magistr či lektor jen s mávnutím ruky řekl: "Tohle se téměř nepoužívá, tohle je zatím naprosto zbytečné se učit." Hopla, žejo. Některým věcem člověk v životě prostě neuteče a navíc si ještě po jeho dohonění vyberou daň, úroky i penále za všechny ty roky auf der Flucht. Jak se na začátku hodiny špička mého nosu téměř dotýkala stropu, tak přibližně v polovině mi jaksi začínal ujíždět vlak a pak už jsem jen chtěla umřít, nebo přinejmenším zalézt pod lavici. Kdybych byla bývala věděla, jaká Grammatik drei bude katastrofa, byla bych se bývalana to zvysoka vysrala dříve pilně učila.
Obtížnost však nebyla zdaleka nejhorší. V průběhu hodiny se dostavila ona dobře známá bolest hlavy. Stav, kdy máte špičku myslivny jako ve svěráku, aneb typický jev pozorovatelný pokaždé, když se učíte cizí jazyky. Dobré znamení, říkala jsem si původně. Na konci výuky jsem však pociťovala takový stav, jako dosud ještě nikdy. Jen z psychické námahy mi začalo být fyzicky tak nevolno, že jsem si upřímně nebyla jistá, jestli mi dřív praskne hlava, jestli omdlím nebo ve které z následujících vteřin poběžím zvracet. Ne, tohle prosím pěkně není hyperbola.
Do konce dne jsem nebyla schopná dát dohromady kloudnou českou větu a ještě týden poté mě dostihly urputné bolesti hlavy pokaždé, kdy jsem odněkud jen zaslechla slovo Grammatik.
Ke všeobecné smůle byla další hodina pro nemoc zrušena. Asi bych měla skákat radostí. Ale ne. Já, ačkoliv jsem v první chvíli hurá opravdu zařvala, jsem z toho v reálu byla smutná. Protože jsem se chtěla učit další nové věci. Ale jo. Jsem magor. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Jednou se to konečně naučit musím. V životě to budu potřebovat. S naivní ideou, že bych v tomto kurzu úspěšně absolvovala zkoušky, jsem se sice rozloučila, ale chci mít aspoň pocit, že jsem pro to něco udělala a že jsem se naučila něco nového. Něco, co mě ještě bude stát minimálně krabičku Aspirinu.
Kurzy
- Mündliche Übungen I-III
- Schriftliche Übungen I-III
- Grammatik I-III
zněly jako perfektní příležitost pro jakés takés oprášení jazyka.
V prvních hodinách jsme dostali rozřazovací testy, aby nám mohli nějak kloudně, každému dle jeho pokročilosti, přiřadit odpovídající skupinu.
To ti vám Rebečka byla taaakhle velkej machr, když se pak z nástěnky dozvěděla, že ve všech třech kurzech umístila ve třetí, tedy nejpokročilejší skupině. Ještě několik dní poté chodila po městě jako ryzí německý páv. Takže zase taková katastrofa to s tou mou němčinou zase nebude.
Schriftliche i Mündliche Übungen byly v naprosté pohodě. Kolikrát jsem i kroutila hlavou, jak se do stejné skupiny mohli dostat někteří, z nichž to lezlo jako z chlupaté deky. Ve většině případů jsem se však o skupiny dělila s germanisty, nebo s těmi, kteří v Německu nějakou dobu žili, takže bych své sebevědomí hodnotila na stupnici někde mezi fak jéh, bro a stavem, kdy vám téměř prší do nosu, jak ho máte nahoře.
Jenže člověk míní, Grammatik drei mění.
Připávovala jsem na první hodinu, vyslechla si úvod a ještě si naivně myslela cosi o pohodě. Podpásovka však přišla vzápětí. Plusquanperfekta, kondicionály, jejich použití a tvoření. Bravo. Za celé ty roky, co jsem se, ať aktivně či pasivně, učila německy, toto byly přesně ty věci, u kterých nám každý profesor, učitel, docent, doktor, magistr či lektor jen s mávnutím ruky řekl: "Tohle se téměř nepoužívá, tohle je zatím naprosto zbytečné se učit." Hopla, žejo. Některým věcem člověk v životě prostě neuteče a navíc si ještě po jeho dohonění vyberou daň, úroky i penále za všechny ty roky auf der Flucht. Jak se na začátku hodiny špička mého nosu téměř dotýkala stropu, tak přibližně v polovině mi jaksi začínal ujíždět vlak a pak už jsem jen chtěla umřít, nebo přinejmenším zalézt pod lavici. Kdybych byla bývala věděla, jaká Grammatik drei bude katastrofa, byla bych se bývala
Obtížnost však nebyla zdaleka nejhorší. V průběhu hodiny se dostavila ona dobře známá bolest hlavy. Stav, kdy máte špičku myslivny jako ve svěráku, aneb typický jev pozorovatelný pokaždé, když se učíte cizí jazyky. Dobré znamení, říkala jsem si původně. Na konci výuky jsem však pociťovala takový stav, jako dosud ještě nikdy. Jen z psychické námahy mi začalo být fyzicky tak nevolno, že jsem si upřímně nebyla jistá, jestli mi dřív praskne hlava, jestli omdlím nebo ve které z následujících vteřin poběžím zvracet. Ne, tohle prosím pěkně není hyperbola.
Do konce dne jsem nebyla schopná dát dohromady kloudnou českou větu a ještě týden poté mě dostihly urputné bolesti hlavy pokaždé, kdy jsem odněkud jen zaslechla slovo Grammatik.
Ke všeobecné smůle byla další hodina pro nemoc zrušena. Asi bych měla skákat radostí. Ale ne. Já, ačkoliv jsem v první chvíli hurá opravdu zařvala, jsem z toho v reálu byla smutná. Protože jsem se chtěla učit další nové věci. Ale jo. Jsem magor. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Jednou se to konečně naučit musím. V životě to budu potřebovat. S naivní ideou, že bych v tomto kurzu úspěšně absolvovala zkoušky, jsem se sice rozloučila, ale chci mít aspoň pocit, že jsem pro to něco udělala a že jsem se naučila něco nového. Něco, co mě ještě bude stát minimálně krabičku Aspirinu.
sobota 5. listopadu 2011
Konstanz
Jsem zamilovaná. Na první pohled a pak na všechny další.
Říkali jsme si, že vymyslíme cíl dalšího výletu. V jednání byl především Strasburg, ale J. přišel na poslední chvíli s tím, že tam to vezmeme až příště a nyní se vydáme prozkoumat Konstanz. Město, o kterém jsem nevěděla zhola nic, snad jen to, že je malé, načež jsem byla obeznámena s tím, že jeho český název je Kostnice, takže jsem byla o vskutku podstatnou informaci bohatší - byl tam cosi kdesi ten Hus, žejo. Ale jak to v životě bývá snad pravidlem, pokaždé, když se člověku původně někam nechce, dopadá to právě naopak.
Po snídani jsme se naskládali do auta a už už si to uháněli slunečnou krajinou směrem na jih po jedné z perfektních německých silnic. Radost z ukázkového počasí se nám však v jednu chvíli zbortila jako domeček z karet. Téměř jako by někdo vypustil dýmovnici. Z minuty na minutu zmizelo sluníčko a od obzoru k obzoru se rýsovala jen neproniknutelná mlha. Naštěstí se po nějakém čase ukázalo, že je to zjevně jen nastražený plašič turistů a mlha zmizela stejně tak rychle, jak se předtím objevila.
Menší zastavení v Mc Café, doplnění energie a zvýšení tlaku za pomoci černé kávy se sirupem Irish Café a mohlo se hledat vhodné parkoviště. Všude jen krásné domy, stromy, zlaté listí se skvělo nejen na nich, ale i pod nohama a poletovalo ve vzduchu. K tomu zlato slunečních paprsků, klid, žádný chaos, stres a shon... jako v pohádce.
Nejdříve jsme se vydali k Husovu kameni, který by mi osobně byl srdnatě fuk, ale když už nás k němu na každém kroku naváděly šipky a když jsme parkovali kousek od něj, řekli jsme si, že proč ne. Cestou jsme potkali Deutsch-Tschechische Vereinigung, u Kamene pak skupinku dalších Čechů a přímo na Kameni nápis v češtině.
Následovala procházka centrem města jako takovým. Všude pohodička, klídek, rozličné vůně pekárniček, kebabů, kaváren, sladkostí... atmosféra by se v těchto místech dala krájet. Od té doby, co přebývám v Baden-Württemberg, nezažila jsem při našich putováních město s takovýmhle příjemným a výzarným geniem loci jako zde. A to jsme ještě netušili, jaká krása nás čeká, až dojdeme k březích řeky.
Jen co jsme opustili poslední stěny domů, jež nás dělily od pohledu na vodu, zůstali jsme všichni čtyři stát s čelistí u kolen. Nejen, že Rýn byl i v těchto místech čistý a průzračný jako horský potok (shodou okolností zde "vzniká"), navíc jsme poprvé v životě spatřili Bodensee. Ten pohled... byl zkrátka nepopsatelný, neuchopitelný. Racci, lodě, křišťálově čistá voda a... moře. Jinak se tomu ani říkat nedalo. Na druhý konec nevidno, vlny šplouchaly o břehy... jediné, co dávalo lehce znát, že o moře nejde, byla absence onoho typického slaného ovzduší na pobřeží.
Procourali jsme kus podél vody, procházeli se listovím i po kamenité pláži, pozorovali racky, kotvící lodičky, pozdním odpolednem znavené podzimní slunce, připadali si jak v jiném světě a přáli si, ať tento den a tyto okamžiky trvají pokud možno ještě tak týden, abychom se toho mohli nabažit opravdu dosytosti.
Vůbec se nám nechtělo vracet se zpátky a s děvčaty jsme se halasně dohadovaly o tom, že ve Freiburgu řekneme sbohem a necháme se přeložit sem. Ačkoliv je Freiburg neméně nádherný, tak mi v něm chybí cosi. Možná ten pocit taktéž znáte. Jakási konkrétní atmosféra, jakési konkrétní vlnění, jakási frekvence totožná s tou vaší. V Konstanz jsem ji našla. Po Berlíně, Brémách a některých dalších místech, do nichž kdy moje noha vkročila a já v té chvíli věděla, že si nadosmrti ponesu část z nich hluboko v sobě a stejně tak naopak - nadosmrti zůstane v nich kus ze mě.
Říkali jsme si, že vymyslíme cíl dalšího výletu. V jednání byl především Strasburg, ale J. přišel na poslední chvíli s tím, že tam to vezmeme až příště a nyní se vydáme prozkoumat Konstanz. Město, o kterém jsem nevěděla zhola nic, snad jen to, že je malé, načež jsem byla obeznámena s tím, že jeho český název je Kostnice, takže jsem byla o vskutku podstatnou informaci bohatší - byl tam cosi kdesi ten Hus, žejo. Ale jak to v životě bývá snad pravidlem, pokaždé, když se člověku původně někam nechce, dopadá to právě naopak.
Po snídani jsme se naskládali do auta a už už si to uháněli slunečnou krajinou směrem na jih po jedné z perfektních německých silnic. Radost z ukázkového počasí se nám však v jednu chvíli zbortila jako domeček z karet. Téměř jako by někdo vypustil dýmovnici. Z minuty na minutu zmizelo sluníčko a od obzoru k obzoru se rýsovala jen neproniknutelná mlha. Naštěstí se po nějakém čase ukázalo, že je to zjevně jen nastražený plašič turistů a mlha zmizela stejně tak rychle, jak se předtím objevila.
Menší zastavení v Mc Café, doplnění energie a zvýšení tlaku za pomoci černé kávy se sirupem Irish Café a mohlo se hledat vhodné parkoviště. Všude jen krásné domy, stromy, zlaté listí se skvělo nejen na nich, ale i pod nohama a poletovalo ve vzduchu. K tomu zlato slunečních paprsků, klid, žádný chaos, stres a shon... jako v pohádce.
Nejdříve jsme se vydali k Husovu kameni, který by mi osobně byl srdnatě fuk, ale když už nás k němu na každém kroku naváděly šipky a když jsme parkovali kousek od něj, řekli jsme si, že proč ne. Cestou jsme potkali Deutsch-Tschechische Vereinigung, u Kamene pak skupinku dalších Čechů a přímo na Kameni nápis v češtině.
Následovala procházka centrem města jako takovým. Všude pohodička, klídek, rozličné vůně pekárniček, kebabů, kaváren, sladkostí... atmosféra by se v těchto místech dala krájet. Od té doby, co přebývám v Baden-Württemberg, nezažila jsem při našich putováních město s takovýmhle příjemným a výzarným geniem loci jako zde. A to jsme ještě netušili, jaká krása nás čeká, až dojdeme k březích řeky.
Jen co jsme opustili poslední stěny domů, jež nás dělily od pohledu na vodu, zůstali jsme všichni čtyři stát s čelistí u kolen. Nejen, že Rýn byl i v těchto místech čistý a průzračný jako horský potok (shodou okolností zde "vzniká"), navíc jsme poprvé v životě spatřili Bodensee. Ten pohled... byl zkrátka nepopsatelný, neuchopitelný. Racci, lodě, křišťálově čistá voda a... moře. Jinak se tomu ani říkat nedalo. Na druhý konec nevidno, vlny šplouchaly o břehy... jediné, co dávalo lehce znát, že o moře nejde, byla absence onoho typického slaného ovzduší na pobřeží.
Procourali jsme kus podél vody, procházeli se listovím i po kamenité pláži, pozorovali racky, kotvící lodičky, pozdním odpolednem znavené podzimní slunce, připadali si jak v jiném světě a přáli si, ať tento den a tyto okamžiky trvají pokud možno ještě tak týden, abychom se toho mohli nabažit opravdu dosytosti.
Vůbec se nám nechtělo vracet se zpátky a s děvčaty jsme se halasně dohadovaly o tom, že ve Freiburgu řekneme sbohem a necháme se přeložit sem. Ačkoliv je Freiburg neméně nádherný, tak mi v něm chybí cosi. Možná ten pocit taktéž znáte. Jakási konkrétní atmosféra, jakési konkrétní vlnění, jakási frekvence totožná s tou vaší. V Konstanz jsem ji našla. Po Berlíně, Brémách a některých dalších místech, do nichž kdy moje noha vkročila a já v té chvíli věděla, že si nadosmrti ponesu část z nich hluboko v sobě a stejně tak naopak - nadosmrti zůstane v nich kus ze mě.
středa 2. listopadu 2011
Colmar
Poté, co jsme polovinu z jednoho krásného dne prospali, bylo naznáno, že by stálo za to podniknout alespoň něco, tak jsme se odpoledne vydali na krátký výlet po okolí. Volba tentokráte padla na Colmar, prý malebné francouzské městečko nedaleko. Budiž. Los!
Nejdříve jsme krapet bloudili, poté se marně pokoušeli bojovat s francouzskými obsluž-se-sám benzínkami, dělali si legraci z nějakého Mc Donaldu, jež vypadal úplně odlišně než ostatní evropské pobočky této firmy ("Myslíš, že tady v Žabožroutově mají něco jako Mc Šnek?") a nakonec jsme přeci jen dorazili do stanoveného cíle.
Malebné. Ano. To je to správné slovo. Maličké městečko, krásné domy, vodní kanál (oproti tekoucím freiburským Bächlím poněkd změna - toto bylo stojaté, špinvé a smradlavé, no jo, jsme ve Francii)... a spousta typicky francouzských podivností jako například pingpongový stůl hned vedle kostela, samé bagety a palačinky, všudypřítomné sýry, které o své vynikajícnosti a zaleželosti dávají znát již z vedlejší ulice, fůra nadšených prodavačů, kteří byli sice neskutečně ochotní (možná bych řekla spíš vlezlí), ale ať jste se třeba na hlavu postavili, žvanili na vás neustále tou ohavnou řečí i přes to, že jste jim stokrát jasně dali najevo, že jim nerozumíte ani Mérde.
V životě bych ale neřekla, že zrovna při návštěvě Francie budu mít po celou dobu co dělat, abych si smíchy nezamokřila prádélko. Všechno to odstartoval menší nákup svačiny v jednom obchůdku, kde mě zaujal jakýsi ochucený kuskus, tak jsem popadla onu krabičku a jala se číst složení... "Semoule de blé". Docela se divím, že mě za mou reakci z onoho krámku nevypohlavkovali na ulici a následně pak až za hranice, jelikož jsem si od této příhody dělala ze žabožroutštiny neskutečnou legraci na každém kroku, to vše doprovázeno bouřlivým smíchem ("A jakpak se asi řekne žába... Le kvák. A šnek? Lé plžolé. A sýr? Le puuuch...")
Minuty plynuly, hodiny taktéž... a slzy smíchu se stále řinuly. Objevili jsme mnoho domů, nad jejichž vchody se skvěl název "Poissonnerie", jinými slovy bylo i na dalších x kroků o zábavu postaráno, aneb: "Žabožrouti jsou traviči!" (Dodatečně jsem se od drahé M. dozvěděla, že poisson je francouzsky ryba, takže mi nakonec zbyly jen oči pro pláč, že jsem se nevydala ony obchody prozkoumat i zevnitř. Co už. Alespoň jsem ušetřila.)
Pomalu se začínalo stmívat. Dopřáli jsme si zapečenou bagetku se čtyřmi druhy sýrů, okoukli starou obchodní pasáž skrz naskrz provoněnou dalšími sýry, dali si nějaké to le kafé a velice chutné ovocně ovoněné le pivó a vyrazili jsme hledat naše zaparkované auto. A ano - i cestou k vozidlu dostávala má bránice na frak:
Ještě před opuštěním sýrovonné země byla odhlasována pauza pro menší le čůr a zastavili jsme tedy před nějakým větším obchodím domem u silnice za městem. Jaképak pro nás bylo překvapení, když jsme zjistili, že kromě tradičního zdejšího sortimentu bagety, sýry a víno měli přímo gigantický sortiment piva! A to zdaleka nejen francouzského, nýbrž i německého, holandského a belgického! Ať si říká kdo chce co chce o tom, že jsou Frantíci pivní burani, ale z dlouholetých zkušeností můžu s jistotou říci, že jestli je někdo pivní buran, pak to jsou Češi. Srdce pivního gurmána tu zaplálo a pavlovův reflex se dostavil, takže jsme přikoupili do zásoby další chutné suvenýry a vydali se spokojeně tmou směr Freiburg, těšíce se na další výlet.
Nejdříve jsme krapet bloudili, poté se marně pokoušeli bojovat s francouzskými obsluž-se-sám benzínkami, dělali si legraci z nějakého Mc Donaldu, jež vypadal úplně odlišně než ostatní evropské pobočky této firmy ("Myslíš, že tady v Žabožroutově mají něco jako Mc Šnek?") a nakonec jsme přeci jen dorazili do stanoveného cíle.
Malebné. Ano. To je to správné slovo. Maličké městečko, krásné domy, vodní kanál (oproti tekoucím freiburským Bächlím poněkd změna - toto bylo stojaté, špinvé a smradlavé, no jo, jsme ve Francii)... a spousta typicky francouzských podivností jako například pingpongový stůl hned vedle kostela, samé bagety a palačinky, všudypřítomné sýry, které o své vynikajícnosti a zaleželosti dávají znát již z vedlejší ulice, fůra nadšených prodavačů, kteří byli sice neskutečně ochotní (možná bych řekla spíš vlezlí), ale ať jste se třeba na hlavu postavili, žvanili na vás neustále tou ohavnou řečí i přes to, že jste jim stokrát jasně dali najevo, že jim nerozumíte ani Mérde.
V životě bych ale neřekla, že zrovna při návštěvě Francie budu mít po celou dobu co dělat, abych si smíchy nezamokřila prádélko. Všechno to odstartoval menší nákup svačiny v jednom obchůdku, kde mě zaujal jakýsi ochucený kuskus, tak jsem popadla onu krabičku a jala se číst složení... "Semoule de blé". Docela se divím, že mě za mou reakci z onoho krámku nevypohlavkovali na ulici a následně pak až za hranice, jelikož jsem si od této příhody dělala ze žabožroutštiny neskutečnou legraci na každém kroku, to vše doprovázeno bouřlivým smíchem ("A jakpak se asi řekne žába... Le kvák. A šnek? Lé plžolé. A sýr? Le puuuch...")
Minuty plynuly, hodiny taktéž... a slzy smíchu se stále řinuly. Objevili jsme mnoho domů, nad jejichž vchody se skvěl název "Poissonnerie", jinými slovy bylo i na dalších x kroků o zábavu postaráno, aneb: "Žabožrouti jsou traviči!" (Dodatečně jsem se od drahé M. dozvěděla, že poisson je francouzsky ryba, takže mi nakonec zbyly jen oči pro pláč, že jsem se nevydala ony obchody prozkoumat i zevnitř. Co už. Alespoň jsem ušetřila.)
Pomalu se začínalo stmívat. Dopřáli jsme si zapečenou bagetku se čtyřmi druhy sýrů, okoukli starou obchodní pasáž skrz naskrz provoněnou dalšími sýry, dali si nějaké to le kafé a velice chutné ovocně ovoněné le pivó a vyrazili jsme hledat naše zaparkované auto. A ano - i cestou k vozidlu dostávala má bránice na frak:
Ještě před opuštěním sýrovonné země byla odhlasována pauza pro menší le čůr a zastavili jsme tedy před nějakým větším obchodím domem u silnice za městem. Jaképak pro nás bylo překvapení, když jsme zjistili, že kromě tradičního zdejšího sortimentu bagety, sýry a víno měli přímo gigantický sortiment piva! A to zdaleka nejen francouzského, nýbrž i německého, holandského a belgického! Ať si říká kdo chce co chce o tom, že jsou Frantíci pivní burani, ale z dlouholetých zkušeností můžu s jistotou říci, že jestli je někdo pivní buran, pak to jsou Češi. Srdce pivního gurmána tu zaplálo a pavlovův reflex se dostavil, takže jsme přikoupili do zásoby další chutné suvenýry a vydali se spokojeně tmou směr Freiburg, těšíce se na další výlet.
pátek 28. října 2011
Basel
Náš první výlet za hranice a rovnou nejen za hranice Německa, nýbrž i za hranice našich peněženek. O Švýcarsku jsme již sice slyšeli povícero věcí, ale J. si stále trval na svém, že až tak drahý to tam prostě být nemůže. Ale víte, jak to bývá - člověk míní, realita ve Švajcu mění.
Po snídaních jsme se všichni naskládali do auta a natěšeně vyrazili do země hodinek, čokolád a židovského zlata. Prvotní záchvat smíchu nad tím, že Švýcaři parkují jako dementi (nebo obyvatelé brněnské čtvrti Veveří, kterým však nezbývá nic jiného, aby se jim podařilo vůbec někde v okolí bydliště odstavit své vozidlo)...
...vystřídalo následné achání a ochání nad krásou města. To však vzalo za své již po pár minutách, kdy K. musela nutně zajít na místo, kam i císařpán chodíval pěšky a volba padla na místní Strabucks. Po prozkoumání cen jsme však zděšeně utekli jako malá děcka, ale nakonec jsme se s výrazy zpráskaných psů vrátili nazpět, protože K. potřeba a J. potřeba kávy byla silnější. Aneb dopřát si obyčejnou černou kávu za pět a půl (t)Ojra se vám nepoštěstí každý den...
Tento zážitek nás však perfektně stmelil, takže jsme měli celý den o zábavu postaráno. Stačilo chodit kolem obchodů a s jistou hořkostí v hlase se smát tamním cenám za všechno. Ohavné obyčejné boty za mnoho set švýcarských franků, utěrka na nádobí za dvacet... a obyčejný chemický pseudocheeseburger v Mc Donaldu v přepočtu za dvě (t)Ojra. No nekup to! Slečny z ČR, jež byly od prvního dne na Erasmu zcela nepochopitelně přesvědčené, že v Německu je draho, poněkud přehodnotily svůj názor a jedna začala spřádat plány, kterak se nejlépe blíže a důvěrněji seznámit s jejím známým, který prý již několik let pracuje ve Švýcarsku. Ano, myslím, že i já mám nový životní cíl - jít umývat nádobí do země helvétského kříže a za chvíli si v Berlíně nepronajmu byt, nýbrž koupím celý dům i s nájemníky.
Naše cenové šoky jsme posléze trochu rozptýlili velepříjemnou procházkou po břehu téměř křišťálově čistého Rýna. Svítilo sluníčko, bylo teplo, všude kolem na pobřeží popíjeli a pojídali lidé na kavárenských zahrádkách a ti, jimž se nechtělo utratit celou českou výplatu za jeden chod, seděli přímo na zemi u vody a dopřávali si nekonečnou pohodu.
Den v takové podobě utíká opravdu neuvěřitelně rychle. Jen si před příštím výletem do Švýcarska budeme muset navařit a nakoupit zásoby jídla a pití, ať nás to tam nezruinuje. Celý život jsem si dělala legraci z typicky českých řízkařů, ale nyní naznávám, že mohou nastat i chvíle, kdy to není jen česká demence, ale smutná nutnost. Ještě štěstí, že zrovna do Švýcarska nejezdím (a nyní s ohledem na mé stipendium už vážně ani nehodlám jezdit) často a Norsko, jež je na tom s cenami podobně, je poněkud mimo můj aktuální dosah.
A nakonec bych si dovolila ještě menší perličku pro fanoušky německé muziky:
Po snídaních jsme se všichni naskládali do auta a natěšeně vyrazili do země hodinek, čokolád a židovského zlata. Prvotní záchvat smíchu nad tím, že Švýcaři parkují jako dementi (nebo obyvatelé brněnské čtvrti Veveří, kterým však nezbývá nic jiného, aby se jim podařilo vůbec někde v okolí bydliště odstavit své vozidlo)...
...vystřídalo následné achání a ochání nad krásou města. To však vzalo za své již po pár minutách, kdy K. musela nutně zajít na místo, kam i císařpán chodíval pěšky a volba padla na místní Strabucks. Po prozkoumání cen jsme však zděšeně utekli jako malá děcka, ale nakonec jsme se s výrazy zpráskaných psů vrátili nazpět, protože K. potřeba a J. potřeba kávy byla silnější. Aneb dopřát si obyčejnou černou kávu za pět a půl (t)Ojra se vám nepoštěstí každý den...
Tento zážitek nás však perfektně stmelil, takže jsme měli celý den o zábavu postaráno. Stačilo chodit kolem obchodů a s jistou hořkostí v hlase se smát tamním cenám za všechno. Ohavné obyčejné boty za mnoho set švýcarských franků, utěrka na nádobí za dvacet... a obyčejný chemický pseudocheeseburger v Mc Donaldu v přepočtu za dvě (t)Ojra. No nekup to! Slečny z ČR, jež byly od prvního dne na Erasmu zcela nepochopitelně přesvědčené, že v Německu je draho, poněkud přehodnotily svůj názor a jedna začala spřádat plány, kterak se nejlépe blíže a důvěrněji seznámit s jejím známým, který prý již několik let pracuje ve Švýcarsku. Ano, myslím, že i já mám nový životní cíl - jít umývat nádobí do země helvétského kříže a za chvíli si v Berlíně nepronajmu byt, nýbrž koupím celý dům i s nájemníky.
Naše cenové šoky jsme posléze trochu rozptýlili velepříjemnou procházkou po břehu téměř křišťálově čistého Rýna. Svítilo sluníčko, bylo teplo, všude kolem na pobřeží popíjeli a pojídali lidé na kavárenských zahrádkách a ti, jimž se nechtělo utratit celou českou výplatu za jeden chod, seděli přímo na zemi u vody a dopřávali si nekonečnou pohodu.
Den v takové podobě utíká opravdu neuvěřitelně rychle. Jen si před příštím výletem do Švýcarska budeme muset navařit a nakoupit zásoby jídla a pití, ať nás to tam nezruinuje. Celý život jsem si dělala legraci z typicky českých řízkařů, ale nyní naznávám, že mohou nastat i chvíle, kdy to není jen česká demence, ale smutná nutnost. Ještě štěstí, že zrovna do Švýcarska nejezdím (a nyní s ohledem na mé stipendium už vážně ani nehodlám jezdit) často a Norsko, jež je na tom s cenami podobně, je poněkud mimo můj aktuální dosah.
A nakonec bych si dovolila ještě menší perličku pro fanoušky německé muziky:
čtvrtek 27. října 2011
Motivační věta na všední den
Od člověka, který se sice narodil v ČR, ale odcestoval za prací do Švýcarska:
"Pořád radši budu dávat tady za jednu pizzu 600,-, než u nás brát 12 000,-."
úterý 25. října 2011
Kolejní život
Odjakživa jsem slýchala větu: "Kdo nebyl na kolejích, ten jako by nikdy nestudoval." A odjakživa nad ní nesčetněkrát polemizovala, neboť jsem ve svých telecích letech v době podávání případných přihlášek na všechny ty možné a často spíše nemožné VŠ a VOŠ byla v některých věcech opravdu ultrahovězí a nechala jsem se nejenže přemluvit ke studiu na univerzitě, ale hlavně i ke studiu na univerzitě ve městě, v němž jsem bydlela. Jinými slovy něco jako koleje u mě vážně nehrozilo.
Nastal logicky pešek.
Mám smutnit, že nikdy neokusím onen pověstný studentský život? Kytarové sešlosti na zemi v chodbě za účasti bas piva a domácích příspěvků z každého pokoje v podobě domácích pálenek, mlsů ze zabíjaček, řízků od maminek, či domácího konopí od babičky ze skleníku? (K tomu samozřejmá účast socek, co nikdy nic nepřinesou, zato pokaždé všechno vyžerou.) Má mě mrzet, že jsem doživotně ochuzená o zážitky se společnými a plesnivými sprchami, o veselé příhody na téma do kolika stupňů pod nulou se ještě dá chladit pivo za oknem a od kolika je to už hazard s chmelem/pšenicí? O všechny ty hromadné nadranní afterparties a následné hledání svých ponožek po celém patře druhého dne navečer pro procitnutí? O hanrdkování se s kolejbábou, či s tím zlosynem, o kterém se domníváme, že nám vyžral náš foch v lednici? O nadšené pozorování penicilinu, jež se spolubydlícím podařilo bez vlastní píle vypěstovat na všech těch vyškrábaných hrncích, jež si křečkují pod postelí, protože kuchyňka se dle jejich názoru nalétá přespříliš daleko?
Nebo mám být naopak právě šťastná, že mě právě tohle úspěšně minulo? Žádná plíseň v hrncích ani na vlastních nohách, žádná cirhóza ani pozvracené boty od toho hovada, co se mnou sdílí pokoj? Žádná ponorková nemoc ze spolubydlení ve čtyřech lidech na pokoji, jež je podle své velikosti konstruován pro maximálně pro jednoho člověka, jeho laktobacily a pár roztočů?
Odpovědi na tuto otázku jsem se nedopídila. Avšak jak to často bývá, člověk míní a život mění a nakonec jsem se i já ocitla na kolejích.
A nebyly to koleje jen tak ledajaké! Byly to koleje německé. Koleje, na nichž pokoj sice stojí přibližně tolik, jako u nás malinká garzonka (V západním Německu. Na východě je to tak o třetinu až polovinu méně, i když stipendia jsou naprosto nelogicky stanovená na stejnou výši pro celý stát.), ale rozhodně se na nich bydlí o více jak sto procent lépe, než v těch českých dobytčárnách.
Tak tedy, moje kolej. Jde o menší studentské sídlišťátko složené z několika paneláků. Aby se leckdo nevyděsil takovými vulgarismy, jako sídliště či panelák, měla bych pro upřesnění dodat, že jednotlivé domy jsou rozptýleny uprostřed zeleně, mnoha stromů, na okraji obrovského parku s ještě větším jezerem. Z hlavní silnice přes stromy a keře ony sivé domy člověk ani nepostřehne. Některé z těchto budov jsou vysoké mnoho pater, ta má má naštěstí jen dvě.
Takovýchto malých domků se zde nachází několik a ačkoliv jsou všechny stejné, tak se liší drobnostmi, jako třeba úpravy společné kuchyňky, počet koupelen a wc na jednotlivých patrech nebo třeba i tím, jaké vybavení má člověk na pokoji. (To, že člověk je na pokoji SÁM, beru jako samozřejmost!)
Moje patro vypadá kupříkladu přibližně takto: Vlevo pět pokojů, jedna koupelna (sprcha, umyvadlo a wc) a jedno wc (wc, umyvadlo, mop, kýbl a podobné). Vpravo rovněž pět pokojů, akorát místo jedné koupelny a jednoho záchodu mají koupelny rovnou dvě. Uprostřed domu najdete společnou kuchyňku (dvě lednice, dva mrazáky, dva dřezy, dvě linky, jedna trouba, jedna mikrovlnka, šest hořáků a pro každý pokoj jedna uzamykatelná skříňka na jídlo a vlastní věci) s obývacím prostorem (jak si ho kde zařídí, takže například šipky, televize, gauč, křesla, velký stůl pro všechny...)
Jinými slovy jsem v ráji. Mám klid, konečně pokojík sama pro sebe, pěknou a praktickou kuchyň, koupelny, které každý den kolejní personál uklízí, vlastní schránku (do které mi chodí noviny, jež předešlá nájemnice nějak zapomněla odhlásit, ehm), v přízemí domu prádelnu, z okna výhled do zeleně, hned za bydlištěm olbřímí park s jezerem... a za oknem se mi chladí basa Franziskanerů. Co si víc přát?
Závěrem snad: Jaká že to je odpověď na moji otázku? Myslím, že jsem ji již našla. Ano, jsem hrozně ráda, že i já mohu jednou za život vyzkoušet onen slastný a ryze studentský život na kolejích. A ano, jsem ještě radši, že zrovna na takových a ne v nějakém plesnivém českém mraveništi.
Nastal logicky pešek.
Mám smutnit, že nikdy neokusím onen pověstný studentský život? Kytarové sešlosti na zemi v chodbě za účasti bas piva a domácích příspěvků z každého pokoje v podobě domácích pálenek, mlsů ze zabíjaček, řízků od maminek, či domácího konopí od babičky ze skleníku? (K tomu samozřejmá účast socek, co nikdy nic nepřinesou, zato pokaždé všechno vyžerou.) Má mě mrzet, že jsem doživotně ochuzená o zážitky se společnými a plesnivými sprchami, o veselé příhody na téma do kolika stupňů pod nulou se ještě dá chladit pivo za oknem a od kolika je to už hazard s chmelem/pšenicí? O všechny ty hromadné nadranní afterparties a následné hledání svých ponožek po celém patře druhého dne navečer pro procitnutí? O hanrdkování se s kolejbábou, či s tím zlosynem, o kterém se domníváme, že nám vyžral náš foch v lednici? O nadšené pozorování penicilinu, jež se spolubydlícím podařilo bez vlastní píle vypěstovat na všech těch vyškrábaných hrncích, jež si křečkují pod postelí, protože kuchyňka se dle jejich názoru nalétá přespříliš daleko?
Nebo mám být naopak právě šťastná, že mě právě tohle úspěšně minulo? Žádná plíseň v hrncích ani na vlastních nohách, žádná cirhóza ani pozvracené boty od toho hovada, co se mnou sdílí pokoj? Žádná ponorková nemoc ze spolubydlení ve čtyřech lidech na pokoji, jež je podle své velikosti konstruován pro maximálně pro jednoho člověka, jeho laktobacily a pár roztočů?
Odpovědi na tuto otázku jsem se nedopídila. Avšak jak to často bývá, člověk míní a život mění a nakonec jsem se i já ocitla na kolejích.
A nebyly to koleje jen tak ledajaké! Byly to koleje německé. Koleje, na nichž pokoj sice stojí přibližně tolik, jako u nás malinká garzonka (V západním Německu. Na východě je to tak o třetinu až polovinu méně, i když stipendia jsou naprosto nelogicky stanovená na stejnou výši pro celý stát.), ale rozhodně se na nich bydlí o více jak sto procent lépe, než v těch českých dobytčárnách.
Tak tedy, moje kolej. Jde o menší studentské sídlišťátko složené z několika paneláků. Aby se leckdo nevyděsil takovými vulgarismy, jako sídliště či panelák, měla bych pro upřesnění dodat, že jednotlivé domy jsou rozptýleny uprostřed zeleně, mnoha stromů, na okraji obrovského parku s ještě větším jezerem. Z hlavní silnice přes stromy a keře ony sivé domy člověk ani nepostřehne. Některé z těchto budov jsou vysoké mnoho pater, ta má má naštěstí jen dvě.
Takovýchto malých domků se zde nachází několik a ačkoliv jsou všechny stejné, tak se liší drobnostmi, jako třeba úpravy společné kuchyňky, počet koupelen a wc na jednotlivých patrech nebo třeba i tím, jaké vybavení má člověk na pokoji. (To, že člověk je na pokoji SÁM, beru jako samozřejmost!)
Moje patro vypadá kupříkladu přibližně takto: Vlevo pět pokojů, jedna koupelna (sprcha, umyvadlo a wc) a jedno wc (wc, umyvadlo, mop, kýbl a podobné). Vpravo rovněž pět pokojů, akorát místo jedné koupelny a jednoho záchodu mají koupelny rovnou dvě. Uprostřed domu najdete společnou kuchyňku (dvě lednice, dva mrazáky, dva dřezy, dvě linky, jedna trouba, jedna mikrovlnka, šest hořáků a pro každý pokoj jedna uzamykatelná skříňka na jídlo a vlastní věci) s obývacím prostorem (jak si ho kde zařídí, takže například šipky, televize, gauč, křesla, velký stůl pro všechny...)
Jinými slovy jsem v ráji. Mám klid, konečně pokojík sama pro sebe, pěknou a praktickou kuchyň, koupelny, které každý den kolejní personál uklízí, vlastní schránku (do které mi chodí noviny, jež předešlá nájemnice nějak zapomněla odhlásit, ehm), v přízemí domu prádelnu, z okna výhled do zeleně, hned za bydlištěm olbřímí park s jezerem... a za oknem se mi chladí basa Franziskanerů. Co si víc přát?
Závěrem snad: Jaká že to je odpověď na moji otázku? Myslím, že jsem ji již našla. Ano, jsem hrozně ráda, že i já mohu jednou za život vyzkoušet onen slastný a ryze studentský život na kolejích. A ano, jsem ještě radši, že zrovna na takových a ne v nějakém plesnivém českém mraveništi.
středa 19. října 2011
Learning Agreement
Milé děti.
Zdalipak jste již slyšely pohádku o tom, k čemu slouží zázračný papír s názvem Learning Agreement? Nabízí se automatická odpověď - na to vonné hnědé, co máme občas na podrážce, leč není tomu tak. Má tajemnou, složitou a mocnou roli v životech mnoha z nás. A navíc... je ve spárech magie tak černé, že by se za ni ani na Cejlu nemusel nikdo stydět!
Abyste tedy, drahá dítka, věděla, Learning Agreement vytváří pracovní pozice. V tom případě je tedy prospěšný, může vás napadnout, ale není tomu tak. Je zakletý!
Vytváří přibližně deset pracovních míst na dvou univerzitách, mezi nimiž probíhá korespondence (čím složitější a zdlouhavější, tím samozřejmě lépe, neboť se tak do ní dá zatáhnout co nejvíce dalších lidí). K tomu navíc prospívá praxi lékařské, neboť po úmorných štafetových bězích na dlouhou trať v doktorských čekárnách zpravidla končí mnoho ze studentů, jimž tentozasraný zázračný formulář spočinul v rukou. Diagnóza se různí. Nejméně závažným očarováním jsou žaludeční vředy, nemálo exemplářů však může skončit na psychiatrii či ve věznici poté, co vystřílí studijní oddělení spolu s koordinátory.
V praktickém životě to například může vypadat takto:
...a takhle bych mohla pokračovat mnohem dál.
MINISTERSTVO ZDRAVOTNICTVÍ VARUJE: NEJEZDĚTE NA ERASMUS, ANI KDYBY VÁM ZA KAŽDÝ STRÁVENÝ A PRONADÁVANÝ DEN PLATILI ZLATOU CIHLOU!
Zdalipak jste již slyšely pohádku o tom, k čemu slouží zázračný papír s názvem Learning Agreement? Nabízí se automatická odpověď - na to vonné hnědé, co máme občas na podrážce, leč není tomu tak. Má tajemnou, složitou a mocnou roli v životech mnoha z nás. A navíc... je ve spárech magie tak černé, že by se za ni ani na Cejlu nemusel nikdo stydět!
Abyste tedy, drahá dítka, věděla, Learning Agreement vytváří pracovní pozice. V tom případě je tedy prospěšný, může vás napadnout, ale není tomu tak. Je zakletý!
Vytváří přibližně deset pracovních míst na dvou univerzitách, mezi nimiž probíhá korespondence (čím složitější a zdlouhavější, tím samozřejmě lépe, neboť se tak do ní dá zatáhnout co nejvíce dalších lidí). K tomu navíc prospívá praxi lékařské, neboť po úmorných štafetových bězích na dlouhou trať v doktorských čekárnách zpravidla končí mnoho ze studentů, jimž tento
V praktickém životě to například může vypadat takto:
- Zahraniční univerzita si vymrčuje Learning Agreement jako malé děcko a to i přes to, že stále nezveřejnila seznam předmětů na nový semestr
Student tedy vypíše předměty z loňského roku, protože je u nich uvedeno, že se vyučují každoročně
Zahraniční univerzita plesá radostí, protože student-cizák to zvládl!
Zahraniční univerzita se začíná zlobit, protože ti chápavější z nich si všimli, že je na Learning Agreementu asi přece jen něco špatně. Že by uvedený rok vybraných předmětů?
Student jim už na nesmyslné urgence bobkuje zvysoka, počká si na zveřejnění nových předmětů, Learning Agreement vyplní podruhé (přičemž si již myslí něco o prdeli, neboť ví, že obě univerzity vyžadují, aby student po příjezdu do zahraničí svůj původní Learning Agreement stejně změnil!) a podruhé ho (za účasti sbírky nadávek) po oběhání asi tak milionu lidí a sesbírání asi tak milionu podpisů pošle do zahraničí
Student čeká na odpověď
Student stále čeká
Domácí univerzita potřebuje podepsat smlouvu, ke které potřebuje Learning Agreement podepsaný zahraniční univerzitou a poslaný zpět
Něco je špatně
Student bije hlavou do stolu a píše zahraniční univerzitě, kde je problém
Zahraniční univerzita ohrnuje rypák, protože Learning Agreement podruhé neobdržela (v tomto případě rozuměj: někam ho zabordelila a netuší kam), a idiotem je student, neboť dle jejích slov nic neposlal
Student ryčí jako potrefený nosorožec a í-mejlem jim přepošle kopii Learning Agreementu spolu se zkopírovaným původním mailem a datem o odeslání
Zahraniční univerzita aháuje a děkuje za spolupráci (Je zač!!!)
Slunce mezitím mnohokrát zapadne a vyjde, student je již v zahraničí, spokojený, že předměty má registrované
Student se jen náhodou dozví, že nemá registrované ani uprdnutí před menzou a pátrá jak je to možné. Po mnoha mailech, rozbitých věcech z jeho blízkého okolí a řevu, za nějž by se nemusel stydět ani hurikán Vilma, se dozvídá, že jeho Learning Agreement, jeho závazná smlouva, do níž nesmí být zasahováno a nesmí být měněna bez vědomí jedné ze tří stran, změněn BYL, byl proškrtán a kompletně předělán bez jeho souhlasu. A prosím pozor, debilem jest opět student, neboť oni-ho-PŘECE-o-změnách-již-před-víc-jak-měsícem-informovali! (Leda tak po poštovním holubovi, kterého na cestu kompletně sjeli lysohlávkami a tuto zprávu vyložil někde na Kamčatce)
Student přemýšlí, zda bude lepší náboj jeden pro sebe, nebo semtex pro celou zahraniční univerzitu
...a takhle bych mohla pokračovat mnohem dál.
MINISTERSTVO ZDRAVOTNICTVÍ VARUJE: NEJEZDĚTE NA ERASMUS, ANI KDYBY VÁM ZA KAŽDÝ STRÁVENÝ A PRONADÁVANÝ DEN PLATILI ZLATOU CIHLOU!
A teď, babo, raď...
Sama jsem si vždycky stála za tím, že mozku se věřit nedá, protože je až příliš racionální a plytký. Stejně tak se nedá věřit ani srdci, protože má tendence jednat zaslepeně, idealisticky a zbrkle. Člověk musí poslouchat instinkt, to něco, co má ukryté kdesi hluboko v sobě, a co se nikdy nemýlí.
Jenže co má dělat ve chvíli, kdy srdce smutkem a beznadějí pláče, mozek mu říká, ať si utře nos a postaví se zpět na nohy, neboť tu ta šance je a instinkt zarytě mlčí?
A mlčí doopravdy, nebo mu jen jednou bylo ublíženo natolik, že se stáhl hluboko do své ulity, odkuď ho není slyšet?
Jenže co má dělat ve chvíli, kdy srdce smutkem a beznadějí pláče, mozek mu říká, ať si utře nos a postaví se zpět na nohy, neboť tu ta šance je a instinkt zarytě mlčí?
A mlčí doopravdy, nebo mu jen jednou bylo ublíženo natolik, že se stáhl hluboko do své ulity, odkuď ho není slyšet?
neděle 16. října 2011
Písničky XXXXVI
Před pár dny se do mé hlavy opět v noci zatoulal zvláštní živý sen. Stála jsem v jedné z těch nekonečných a obrovských alejí ve Freiburgu podél šalintratě. Zlaté podzimní slunce snažně a prozatím úspěšně oteplovalo jinak pomalu prokřehávající zem, všude kolem poletovalo zlaté listí, vlahý větřík mě vískal ve vlasech. A já, já neskutečně šťastná si z plných plic si zpívala jednu písničku.
Viva la vida - In Extremo
Střih. Máme tu včerejšek, předvčerejšek, dnešek i další uběhlé dny. StuSie bar. Mensa bar. Kolejní život. Oslava narozenin. Longdrinky za 1 Euro. 20 panáků za 10 Euro. Německé pšeničné pivo. Nekonečná zábava do hodin časně ranních, či eufemisticky řečeno do poněkud pozdně nočních. Dobrá nálada, nekonečný smích, bezedné sklenice (a notně dná peněženka). A dnešek. Dnešek, kdy jsem opravdu stála na místě ze svého snu, všude kolem teploučko jen na tričko, slunce si klestilo cestu mezi všudypřítomným barevným listím... a z MP3 přehrávače mi do uší hraje ona píseň. Tak nechutně výstižná, ale tak chutně pozitivní.
Viva la vida - In Extremo
Střih. Máme tu včerejšek, předvčerejšek, dnešek i další uběhlé dny. StuSie bar. Mensa bar. Kolejní život. Oslava narozenin. Longdrinky za 1 Euro. 20 panáků za 10 Euro. Německé pšeničné pivo. Nekonečná zábava do hodin časně ranních, či eufemisticky řečeno do poněkud pozdně nočních. Dobrá nálada, nekonečný smích, bezedné sklenice (a notně dná peněženka). A dnešek. Dnešek, kdy jsem opravdu stála na místě ze svého snu, všude kolem teploučko jen na tričko, slunce si klestilo cestu mezi všudypřítomným barevným listím... a z MP3 přehrávače mi do uší hraje ona píseň. Tak nechutně výstižná, ale tak chutně pozitivní.
"Der Himmel blank geputzt und leer
Laufen fällt mir viel zu schwer
Laternen gehen langsam aus
Frühmorgens auf dem Weg nach Haus
Der Säufermond legt sich zur Ruh
Ich schmeiß die Tür zu
Viva La Vida
Denn so ist das Leben
Viva La Vida
Ja, so ist das eben
Wir änderten der Welten Lauf
Ein Gläschen noch, ja dann reicht es auch
Um sechs Uhr schon wacht die Sonne auf
Derselbe Trott, tagein, tagaus
Ein später Hahnenschrei um Sieben
Da bleib ich lieber liegen
Viva La Vida
Denn so ist das Leben
Viva La Vida
Ja, so ist das eben
Vom Kirchturm warnt es dann um Acht
Hab meinen Vorhang zu gemacht
Dem faulen Pack nun ins Gewissen
Räkle mich in dicken Kissen"
čtvrtek 13. října 2011
Výprava za hranice bankovního účtu
Půlroční předpřípravy na Erasmus jsou jen pro flegmatiky, otrlé nervy, kachní žaludky nebo psychické masochisty.
Financování Erasmu je jen pro milionáře, nebo pro ty, jež mají masochistickou zálibu v zadlužování.
Jednosměrná jízdenka na místo pobytu: 1 150 - x tisíc Kč
Ubytování na jeden měsíc: cca 220 - 700 Euro, dle vkusu každého soudruha
Vybavení a zkulturnění pokoje: cca 40 - 200 Euro, dle potřeb každého soudruha
Kauce za kolej: 400 Euro
Poplatek za předání klíče: 15 Euro
Internet na měsíc: 13 - 28 Euro, případně štěstí, že si vaši sousedé zapomenou zaheslovat wi-fi
Imatrikulace: 65 Euro
Šalinkarta na semestr: 79 Euro
Předplacená telefonní karta: 0 - 50 Euro
Průkaz studentského klubu: 2 Eura
Případné připojištění: Moc Euro
+ jídlo, pití (obzvláště studentstvo musí silně dbát na pitný režim), ošacení...
Stipendium malé. České platy malé. Milý Ježíšku, zašli mi německé občanství, nebo spíš troje nervy do rezervy.
Financování Erasmu je jen pro milionáře, nebo pro ty, jež mají masochistickou zálibu v zadlužování.
Jednosměrná jízdenka na místo pobytu: 1 150 - x tisíc Kč
Ubytování na jeden měsíc: cca 220 - 700 Euro, dle vkusu každého soudruha
Vybavení a zkulturnění pokoje: cca 40 - 200 Euro, dle potřeb každého soudruha
Kauce za kolej: 400 Euro
Poplatek za předání klíče: 15 Euro
Internet na měsíc: 13 - 28 Euro, případně štěstí, že si vaši sousedé zapomenou zaheslovat wi-fi
Imatrikulace: 65 Euro
Šalinkarta na semestr: 79 Euro
Předplacená telefonní karta: 0 - 50 Euro
Průkaz studentského klubu: 2 Eura
Případné připojištění: Moc Euro
+ jídlo, pití (obzvláště studentstvo musí silně dbát na pitný režim), ošacení...
Stipendium malé. České platy malé. Milý Ježíšku, zašli mi německé občanství, nebo spíš troje nervy do rezervy.
úterý 11. října 2011
Cesta do Bradavic
Proč? Protože z toho všeho kolem prostě mám takový pocit.
P. S. Kde je Severus?
P. P. S. A kde je Lucius?
- Na začátku všeho jsem strávila celičký den, od rozednění po setmění, v přibližovadle na cestě na konec světa. (Což pro mě po pěti týdnech v Kanadě nepředstavovalo žádný výraznější problém)
- Vláčela jsem s sebou olbřímí zavazadlo, jež bylo větší i těžší než já. Jen sova tomu chyběla.
- Ubytovali mě na koleji. (Poprvé v životě na kolejích! Ano!!!)
- Ve vedlejším domku bydlí Hermiona. (Ultraüberterahyperaktivní slečna, jíž nemá nikdo rád, nicméně ona je přesvědčená o opaku, všechno ví, všechno zná, všechno má a všude byla. Zkrátka je geniální, co si budeme povídat. Jaká smůla, že její genialitu zatím objevila jen ona sama.)
- Furt nějak nerozumím tomu, co tu kdo po mně chce. Aneb držte mi pěsti, zítra jdu zařizovat další povinnosti ke Gringottovým.
- Někde mě podvedli a místo platidel mi dali leprikónské mince. Mizí. Moc. Rychle. Moc rychle a moc.
- Neustále se musíme někde hromadně řadit a dávat pozor, aby nás prefekti mohli zasvětit do tajů školy a celého města a následně nás tam i provést
- Mudlovské předměty jsou zakázány, aneb internet na koleji je... mno, není. Zatím. Snad zatím. Musím najít nějaké mocné protikouzlo.
- Přímo za oknem mám obrovský park s jezerem. Oliheň nevím, jezerní lidi už vůbec ne, zato fůra kejhajících kačen.
- Skřítci se namlsali a dali výpověď, vaříme si sami
- Máslový ležák! Skřítkovské víno!
P. S. Kde je Severus?
P. P. S. A kde je Lucius?
čtvrtek 6. října 2011
Písničky XXXXV
Tento post bude trochu jiný, než byste v této rubrice do dnešního dne očekávali...
Je ráno, vstávám. A uvědomuji si zajímavou věc. V hlavě se probírám zmatenou změtí snového pletence z dnešní noci. Byla jsem tam já. Zahodila jsem všechna svá 'musíš v zájmu vyššího blaha' a 'musíš, protože se to tak dělá' a začala jsem si aktivně hledat práci a rozesílat své životopisy. Do Berlína. A k tomu jsem se zkontaktovala s P., aby mi dohodila nějaké své německé konexe. Byl to tak neskutečně živý sen.
A navíc... slyšeli jste někdy ve snu hudbu? Ne, že by tam kdesi byla na pozadí ve vaší mysli, ale reálně slyšeli? Zvláštní. Já ano. Taktéž nyní.
No limit - 2 Unlimited
Je ráno, vstávám. A uvědomuji si zajímavou věc. V hlavě se probírám zmatenou změtí snového pletence z dnešní noci. Byla jsem tam já. Zahodila jsem všechna svá 'musíš v zájmu vyššího blaha' a 'musíš, protože se to tak dělá' a začala jsem si aktivně hledat práci a rozesílat své životopisy. Do Berlína. A k tomu jsem se zkontaktovala s P., aby mi dohodila nějaké své německé konexe. Byl to tak neskutečně živý sen.
A navíc... slyšeli jste někdy ve snu hudbu? Ne, že by tam kdesi byla na pozadí ve vaší mysli, ale reálně slyšeli? Zvláštní. Já ano. Taktéž nyní.
"No no, there's no limit!
No, no limits, we'll reach for the sky!
No valley too deep, no mountain too high
No no limits, won't give up the fight
We do what we want and we do it with pride
When I'm goin' I'm goin' for mine
Open you ears and you will hear it
I tell you this 'cause there's no limit!
No valley too deep, no mountain too high
Reach the top, touch the sky!
They tried to diss me cause I sell out
No, no limits, we'll reach for the sky!
No valley too deep, no mountain too high
No no limits, won't give up the fight
We do what we want and we do it with pride..."
No limit - 2 Unlimited
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)