Byla mladá, nezocelená, života neznalá a životem nemazlená. Nemilovaná. Vystrašené mládě krčící se ve své černé noře na matraci plněné nedůvěrou. Pokaždé, když v sobě našlo dostatek odvahy vystrčit ven prsty, dostalo přes ně. A když mu náhodný kolemjdoucí pomohl a za ruce ho ven vytáhl, byla to past. Nechal ho ležet na nehostinné zemi bez jakékoliv ochrany před nepříznivými vlivy. Ponechal ho tam. Osudu napospas.
A poper se s tím jak chceš. Když budeš mít štěstí, tak si do tebe nikdo alespoň nekopne. Ale spíš ano, než ne - co si budeme povídat?
Jenže bojovat se nedá s nulovou imunitou. Bez kořenů. Bez zázemí. Bez vědomí toho, co vlastně obnáší slovo láska. Jak se přijímá? Jak se s ní zachází? A jak se vlastně předává dále?
Stvoření ponechané bez záštity. Bičované větrem a rvané zevnitř sebou samotným. Do pasti se před dávnými a dávnými roky vlákat nechalo a draze za to zaplatilo. I tohle může být tvář Života, seznamte se!
Nemělo téměř nic a přesto ztratilo zase jednou úplně vše. A přitom chtělo jen jediné. Spočinout v teplé náruči a zapomenout na to, odkud vzešlo...
"It is the end of all hope
To lose the child, the faith
To end all the innocence
To be someone like me
This is the birth of all hope
To have what I once had
This life unforgiven
It will end with a birth
No will to wake for this morn
To see another black rose born
Deathbed is slowly covered with snow
Angels, they fell first but I'm still here
Alone as they are drawing near
In heaven my masterpiece will finally be sung
Wounded is the deer that leaps highest
And my wound it cuts so deep
Turn off the light and let me pull the plug
Mandylion without a face
Deathwish without a prayer
End of hope
End of love
End of time
The rest is silence"
Tuhle písničku miluju. Opravdu hodně. Mrazí mě z ní v zádech, dalo by se říci. Jen... Pokaždé, když slyším její tóny, nutí mě to ohlédnout se, protože kdesi daleko za svými zády tenoučce slyším zoufalé volání o pomoc. Ohlížím se, rozhlížím se, pátrám... Ale nevidím vůbec nic. Některé dálavy jsou nedozírné a některé mlhy neproniknutelné.
Někdo tam byl, to je jisté, leč nevidno ho.
...jen jistá střepina vzpomínek kdesi hluboko v srdci zůstala. Střepina vzpomínek na kraj, který nebyl a na události, které se nestaly. Na emoce, které nebyly.
skoro jsem se rozplakal..
OdpovědětVymazatneznám melodii či originál slova seč duchu pisničky rozumím
byl jsem skoro i tím který chtěl být v náručí
i tím který někoho držel
a bohužel i tím který měl držet a nestalo se tak.
ale asi vše má svůj důvod..
Tecx