Přírůstky

Náročný minulý týden přeci jen přinesl své ovoce. A i třešinku na onom pomysleném dortu jako bonus.

Vzhledem k nejtěžší zkoušce tohoto semestru, na níž jsem se v pátek podílela, jsem v předešlých dnech zabila s nosem v papírech mnoho hodin, které by se daly využít jinak a mnohem lépe. A to doslova.
Když jsem se na tipy spolutrpících studentů učila z výpisů, který nějaký dobrák postnul na univerzitní server ("Ve slidech z přednášek není vůbec nic, to na to E rozhodně nestačí.") a večer před termínem jsem se rozhodla, že si ty slidy alespoň zhruba projdu, propadla jsem hluboké předzkouškové depresi. Realita byla totiž kapku jinde. Slidy byly obsáhlé, plné přesných frází, termínů, pojmů, jmen, dat a jiných veledůležitostí, zato ve výpisech leda... vonné, hnědé. Tedy takto, výpisy byly perfektně napsané, vysvětlující, dané zkutečnosti vystihující, to ano, akorát oněch potřebných termínů by jeden prostě nedohledal.
Ale co už. Po bezesné noci strávené nad stovkami stránek prezentací nadešel den D, hodina H a šlo se na to. (Tedy spíš se na to plazilo, neb mé ospalé a bolavohlavé tělo poněkud stávkovalo.) Přišla jsem, viděla jsem, opsala jsem, odcházím.

No a díky tomu, že mám kolem sebe samé ochotné lidi, myslící na mé zdraví, byla jsem již začátkem onoho zmiňovaného týdne obeznámena s tím, že po této zkoušce budu povinně celý víkend relaxovat a ještě povinněji se vydám na dlouhý výlet, aby se mi rozhýbaly údy, narovnaly záda a já si dosytosti užila toho dubnového únorového sluníčka.
I zde se ovšem realita od předchozích plánů drobátko lišila, tentokráte však v pozitivním slova smyslu. Nakonec se nevýletovalo nožně, nýbž autem a ne v okolí univerzitného města, nýbrž v Jižních Čechách.

Od ranního sychravého pseudoříjna jsme se během dne dopracovali k ukázkovému slunečnému pseudodubnu, projeli místa mnou mnohokrát navštívená, prochodili Telč a Jindřichův Hradec, kde jsme naše žaludky potěšili návštěvou pizzerie (a kdyby dny mívaly více hodin, stihly by se i Budějovice a Pelhřimov s Jihlavou) a pokračovali dále za cílem naší trasy.

Cíl byl zvolen narychlo předminulého dne. Byla jím nějaká prdýlka o deseti staveních, kde se obytné domy a statky číslovaly zjevně tím stylem, že na náměstí někdo vyvrhl kopu čísel a berte si, co kdo chcete. To není moc obvyklý cíl nedělních výletů, že ne?

Máte pravdu. Obvyklé zakončení cest to není, nijak zvláštní to tam nebylo a vlastně bysme se tam ani jinak nevydávali, kdyby jsme tam neměli naplánován jeden takový nekalý úmysl. Únos.

Únos jednoho malého chlupatého uzlíčku od jeho maminky, takže kromě ukázkového přírůstku v podobě nakonec zdárně ukončené zkoušky přibyl do bytu přírůstek druhý. Kňučící a loužičkující. (Aneb volného času do dalších dnů ještě méně. Asi tedy již v záporných hodnotách.)