J. A. R. N. Ě. pozitivní

Poslední dobou kolem sebe pozoruji, že probíhá zase nějaké zlomové období. Po tom přeskvostném roce 2009 však v tom pozitivním slova smyslu. Kam jen mé oko dohlédne a odkud nějaké informace k ménu uchu dovlní, větřím jen samé dobré zprávy.

Každý druhý má novou práci, každý třetí se stěhuje nebo dokonce kupuje vlastní byt. Pak jsou tu samozřejmě i zkazky svatební, plodící, rodící či třeba titulující, což mě nechává v stádiu teploty ledovcové. Studijní typ jsem nikdy nebyla, mateřský pak už ani tím největším omylem. Ale jako, jo, děcka, milujte se a množte se, já vám to přeju, akorát já sama se ještě pár let hodlám spíš řídit tím heslem perte se a žerte se.

Prozatím tu sedím zavalená papírováním tisíců byrokratických nezbytností a potutelně se usmívám. Nakročeno mám v tuto chvíli dobře a s každým dnem, každou hodinou očekávám další příznivé zprávy.

Pokud mi zhůry spadne do klína byť jen zárodek štěstí, tak ho chytím za pačesy a nejenže ho nepustím, navíc si ho metodou cukru a biče hodlám vykřesat k obrazu svému dokonalosti.

Vypadá to, že o mém následujícím roce budiž nejspíš rozhodnuto. A možná i o tom dalším. Dále se netroufám plánovat ani v teoretickým mezích a rovinách.

Je to zvláštní pocit. Přestala jsem věřit. Přestala jsem doufat. Ačkoliv jsem měla za to, že jsem o svůj životní cíl přišla, je nereálný, vzdálený, nedosažitelný a racionálně v něj prostě už nevěřím, tak... Dnes po několika týdnech jsem to opět cítila. Je to tam. Stále to tam tepe. Uvnitř mě. A já cítím, že to má smysl. Motivuje to a čistí jedem zamořenou krev. Pohání k činům.

A den je mnohem krásnější, slunce ještě více jarní a tráva daleko zelenější.

Řeči o řeči levné pracovní síly

"Takhle se ta polština opravdu vyslovuje správně?"
"Ano."
"Aha. Slyšet to někde, tak si spíš pomyslím, že jde o Rusa s vadou řeči."

No jo, no.

Budu se snažit.

Písničky XXXXIV

Pomalu ale jistě se z toho snažím oklepávat. Z toho všeho. Z toho všeho a primárně z toho jednoho. Je to zvláštní pocit, když člověk sice vyhraje, ale svou výhrou přijde o všechno, čemu věřil, v co doufal, co ho drželo nad vodou, když bylo nejhůř a co ho hnalo kupředu několik posledních let.

Člověk může přijít o práci, partnera, ledvinu, všechen majetek nebo co já vím o co všechno ještě, ale s pocitem, že ztrácí / ztratil svůj životní cíl se to v životě nemůže rovnat.

Přestala jsem věřit. Zatím. Asi. Zjevně.

Co už. Necháme se podat, kam mě vody života hodlají zanést. Budeme se prostě tvářit, že to tak jakože má být, i když s tím prostě souhlasit nemůžu. Nemůžu a nebudu. A přece se točí.

<sub>"Mein Spiegel stirbt in dem verwunschnen Land
Und stählern schaun mich meine Augen an
Ich bin aus meinem Königreich verbannt
Es liegt auf meinem Haupt ein schwerer Bann
Fern von meinem Königreich
Schau ich hin zum Horizont

Fern von meinem Königreich
Geisterhaft mein Wesen wohnt
Fern von meinem Königreich
Stumpfe Sensen mähen Steine
Fern von meinem Königreich
Rast mein Rufen und mein Weinen

Es zuckt in mir ein Leben schnell vergeht
Es packt den Einsamen ein dunkles Graun
Wenn sich mein Antlitz leis am Fenster regt
Und meine Stimme raunt, schenk mir Vertraun..."</sub>

Königreich - Tanzwut

Cesty a plány

V posledních dnech je toho nějak moc. Kolem mě i na mě. Nestíhám. Ano, zase. A pokud stíhám, pak už v sobě nenacházím sílu na cokoliv.

Studium, hledání něčeho kloudného, z čeho by se sypalo oběživo, řešení docela zásadních věcí do budoucnosti ne až tak vzdálené a plánování jak dneška, tak zítřků - jak zítřků zítřejších, tak mnohem vzdálenějších...

Hlad je nejlepší kuchař a stres je nejlepší dieta.

Asi nejpozitivnější věcí těchto dní budiž náš plánovaný výlet. Po předchozím úspěšném procestování Bavorska se chystá další velkolepá akce. Tentokráte však není v plánu jen ta země über alles, nýbrž dálavy mnohem dálnější. A předběžný plán se k dnešnímu dni zatím tváří takto:

Brno -> Praha -> Dresden -> Berlin -> Hamburg -> Bremen -> Amsterdam -> Brussel -> Köln am Rhein -> Frankfurt am Main -> Nürnberg -> Plzeň

Těším se. Moc. Hamburg a Amsterdam jsou odjakživa vedené v mém seznamu míst, kam se jednou prostě musím podívat. Že k tomu dojde již tak brzy jsem však neočekávala ani v těch nejoptimističtějších vizích.
A Berlin spolu s Nürnbergem... To, tuším, jakékoliv další komentáře ani nepotřebuje.


Jo, dnes jsem měla psát dva úkoly na dnešek a zítřek. Jo, měla jsem taky číst tuny povinné literatury na tento týden. Ale na to se můžu vy víte co, když je konečně venku tak krásně. Konec zvonec, vyrážím někam do prosluněných ulic pátrat po obědu.

Točí se kola, točí...

Včera dopoledne jsem měla obrovské nutkání si sednout a něco sem napsat. Jeden malý odstaveček, nic víc. Potřebovala jsem nutně někam a někomu sdělit cosi, co se mi z ničeho nic urodilo v hlavě. Nakonec jsem se ale zase odhlásila a řekla si, že mi jen něco přelétlo přes nos.

Neuplynuly ani tři hodiny a já viděla, že jsem se nepletla. Opět. Stalo se mi to už potřetí v životě. Vnitřně jsem už začátku tušila, že se nemýlím ani tentokrát, ale... Skeptická část mého já mi v rámci pokusu o milosrdnou lež našeptávala, že tentokrát se třeba jen opravdu pletu.

Již potřetí v životě mě z ničeho nic včera ráno přepadl ten pocit. Pocit, kdy v každé buňce svého těla bez jakýchkoliv racionálních důvodů cítím, že se všechno změní. Brzy. Potřetí v životě jsem dělala, že je to jen nějaká autosugesce, přecitlivělost, únava, vyčerpání, nebo prostě jen blbost. Potřetí v životě jsem však v tomto případě viděla, že se své instinkty mám vážně konečně naučit poslouchat.

A potřetí v životě mě předevčírem rozbolel kotník. Kdysi jsem ho měla zlomený, ale nyní je již zcela v pořádku. Pociťuji ho jen tehdy, když dlouho plavu, lyžuji... nebo se prostě jen má něco posrat.

Nebo... nemá? Opravdu se nic nejí tak horké, jak se to uvaří?

Písničky XXXXIII

Před pár dny slavila narozeniny kamarádka z let gymnazijních a při té velkolepé příležitosti byla uspořádána ještě velkolepější oslava. Staří známí, drink za drinkem, slovo za slovem, vzpomínky na staré časy... No však to jistě znáte, pokud zrovna nepatříte mezi askety.

Debatovalo se nejen nevážně, ale i vážně. Po jedné debatě s M. jsem se na druhý den musela vážně zamyslet nad jednou věcí, kterou jsem kdysi kdesi zaslechla. Že dle nějakých výzkumů a výpočtů potká člověk za život přibližně dvě životní lásky. Jenže by to chtělo ještě podobný výzkum s otázkou kolik člověk potká svých životních psychopatů. Kéž by to byli také jen dva, neboť bych měla již odbyto. Akorát se obávám, že zde bude to numero značně vyšší.

Shodou okolností vyšlo ve dnech minulých nové album jedné skupiny. Člověk má občas pocit, že mu ostatní snad kradou myšlenky a emoce, protože jedna písnička je na něm až velmi nepříjemně tématická.

<sub>"Ich seh' dich und versteh' nicht
Sag mir, warum verfolgst du mich?
Jede Stunde, jede Sekunde
Tag und Nacht dreht sich doch alles nur um mich
Du hörst mich, du störst mich
Ziehst mir die Decke vom Gesicht
Wie von Sinnen, kein Entrinnen
Doch ich weiss, du findest mich

Du spuckst mit Pech und Galle
Lässt mich nicht aus deiner Kralle

Mein Leben auf der Flucht
Für dich nur eine Sucht
Nimmst mir die Luft zum Atmen
Du bist mein Tod auf Raten

Mein Leben auf der Flucht
Mein Schicksal holt mich ein
Nimmst mir die Luft zum Atmen
Mein Käfig wird zu klein..."</sub>

Stalker - In Extremo

Stáže

Sotva se člověk jakž takž oklepe, zbaví svou tělesnou schránku škod, co napáchala poslední zkouška (ještě několik týdnů po ní zůstali v mé hlavě zabydlení permoníci s kladívkama), čeká ho další nápor na nervy. A ne, tím náporem nemám na mysli ani rýmičku, ani zánět močového měchýře, kteří mi ruku v ruce přišli popřát k úspěšně zakončenému semestru.

Popravdě řečeno jsem to očekávala celý rok, poslední dobou s každým dnem. Denně jsem kontrolovala mailovou schránku a ono nic. Až jednou, kdy jsem řešila tisíc dalších věcí a s tímhle nepočítala... bingo! Bylo to tam. Nejdřív jsem se málem rozbrečela radostí z takové životní šance, ale po přečtení celého mailu jsem namísto toho propadla pláči zoufalému.

Abych vše osvětlila. Konečně nám bylo rozesláno, abysme v případě zájmu o studijní stáže v evropských zemích zaslali své údaje a motivační dopis koordinátorovi programu. Ejchuchu! Znělo to však dobře jen do té doby, než jsem se dočetla k bodu, jež oznamoval, že oproti loňsku dochází k jedné menší změně. Na všech univerzitách kromě Finska, Řecka a Slovinska bych v případě štěstí a vybrání musela studovat úplně jiný obor. Obor, o kterém nevím zhola nic, o který jsem se nikdy nezajímala a pokud lehce ano, plavala jsem jak kladivo. Paráda. Všechna ta naděje, přetrvávající v mém srdci a ženoucí mě kupředu celý rok, byla rázem tam.

Několik dní poté jsem však po mnoha debatách jak s ostatními tak sama se sebou vzala odvahu a onu naději vylovila z koše, očistila a narovnala. Což s sebou však neslo další patálie. Přes týden jsem opět zoufale probrečela nad výběrem univerzit. A že míra zoufalosti byla značně vzestupná.

Berlin? Leipzig? Regensburg? Freiburg im Breisgau? Halle?

Ok, takže pěkně popořadě. A vylučovací metodou.

Berlin?

Hahahahaha. Hahaha. Haha. Ha. No. Ne. Tudy cesta nevede. Nenávratně přezájemcováno, plno a šance někde mezi bilionem a nekonečnem.

Halle?

Dle mapy malá prdel. Dle fotek nuda. Dle pár známých Němců malá prdel a nuda. Ok, takže také ne.

Regensburg?

To už vypadá zajímavěji. Hezké staré centrum. Pohodoví lidé. Malebné a pivní Bavorsko. Nürnberg nedaleko! A Český Absurdistán v případě potřeby taktéž. Jenže docela malé a poněkud mrtvé. Mhm. Spíš ne než ano.

Freiburg am Breisgau?

Pracovní název Prdel v lese. Ale podle fotek nádherná. V okolí krásná příroda a co víc - ukázkově teplé podnebí. Porýní, Švýcarsko a Francie co by jeden rieslingem/tikťakama/šnekem dohodil. Studentské město.

Jenže městečko docela drahé, případné dojíždění dokonce nechutně drahé. A ještě nechutněji dlouhé a komplikované. Takže nějaká ta práce tam nutností. A dojíždění na absurdistánské úřady maximálně jednou za semestr. Ale budiž. Za život bych se sem asi jinak moc nedostala.

Leipzig?

Původně druhá varianta, pak první, poté zase druhá a nakonec hysterický pláč a touha si ji zapsat opět před Freiburg. Proč? Protože je to tam levné. Až o třetinu či polovinu než onen lesní zapadákov. Navíc dojíždění relativně za rohem. K tomu studentské město, prý poseté parky, kulturními institucemi a údajně i přátelskými lidmi. No. Upřímně s těmi přátelskými lidmi jsem byla krajně skeptická. Přece jenom Sasko. A ze Sasů mají srandu snad všechny ostatní spolkové země. Takže asi tak. To bylo mé největší proti. A druhé proti bylo to, že v Sasku jsem byla párkrát a nějak extra se mi tam nelíbilo. Co už. Možná změním názor, až se někdy do Lipska vydám a nad svým rozhodnutím zapláču.

Včera jsem hodila svůj list do osudí. Něco nebo nic? A pokud něco, tak Lesní zapadákov nebo Sasíkov? Celý zbytek dne jsem z toho urputného přemýšlení a rozhodování byla jako zpráskaný pes. Narovinu říkám, že až mi dojde ortel, snad ho ani nebudu chtít vidět.