J. A. R. N. Ě. pozitivní

Poslední dobou kolem sebe pozoruji, že probíhá zase nějaké zlomové období. Po tom přeskvostném roce 2009 však v tom pozitivním slova smyslu. Kam jen mé oko dohlédne a odkud nějaké informace k ménu uchu dovlní, větřím jen samé dobré zprávy.

Každý druhý má novou práci, každý třetí se stěhuje nebo dokonce kupuje vlastní byt. Pak jsou tu samozřejmě i zkazky svatební, plodící, rodící či třeba titulující, což mě nechává v stádiu teploty ledovcové. Studijní typ jsem nikdy nebyla, mateřský pak už ani tím největším omylem. Ale jako, jo, děcka, milujte se a množte se, já vám to přeju, akorát já sama se ještě pár let hodlám spíš řídit tím heslem perte se a žerte se.

Prozatím tu sedím zavalená papírováním tisíců byrokratických nezbytností a potutelně se usmívám. Nakročeno mám v tuto chvíli dobře a s každým dnem, každou hodinou očekávám další příznivé zprávy.

Pokud mi zhůry spadne do klína byť jen zárodek štěstí, tak ho chytím za pačesy a nejenže ho nepustím, navíc si ho metodou cukru a biče hodlám vykřesat k obrazu svému dokonalosti.

Vypadá to, že o mém následujícím roce budiž nejspíš rozhodnuto. A možná i o tom dalším. Dále se netroufám plánovat ani v teoretickým mezích a rovinách.

Je to zvláštní pocit. Přestala jsem věřit. Přestala jsem doufat. Ačkoliv jsem měla za to, že jsem o svůj životní cíl přišla, je nereálný, vzdálený, nedosažitelný a racionálně v něj prostě už nevěřím, tak... Dnes po několika týdnech jsem to opět cítila. Je to tam. Stále to tam tepe. Uvnitř mě. A já cítím, že to má smysl. Motivuje to a čistí jedem zamořenou krev. Pohání k činům.

A den je mnohem krásnější, slunce ještě více jarní a tráva daleko zelenější.