Písničky XXXXIV

Pomalu ale jistě se z toho snažím oklepávat. Z toho všeho. Z toho všeho a primárně z toho jednoho. Je to zvláštní pocit, když člověk sice vyhraje, ale svou výhrou přijde o všechno, čemu věřil, v co doufal, co ho drželo nad vodou, když bylo nejhůř a co ho hnalo kupředu několik posledních let.

Člověk může přijít o práci, partnera, ledvinu, všechen majetek nebo co já vím o co všechno ještě, ale s pocitem, že ztrácí / ztratil svůj životní cíl se to v životě nemůže rovnat.

Přestala jsem věřit. Zatím. Asi. Zjevně.

Co už. Necháme se podat, kam mě vody života hodlají zanést. Budeme se prostě tvářit, že to tak jakože má být, i když s tím prostě souhlasit nemůžu. Nemůžu a nebudu. A přece se točí.

<sub>"Mein Spiegel stirbt in dem verwunschnen Land
Und stählern schaun mich meine Augen an
Ich bin aus meinem Königreich verbannt
Es liegt auf meinem Haupt ein schwerer Bann
Fern von meinem Königreich
Schau ich hin zum Horizont

Fern von meinem Königreich
Geisterhaft mein Wesen wohnt
Fern von meinem Königreich
Stumpfe Sensen mähen Steine
Fern von meinem Königreich
Rast mein Rufen und mein Weinen

Es zuckt in mir ein Leben schnell vergeht
Es packt den Einsamen ein dunkles Graun
Wenn sich mein Antlitz leis am Fenster regt
Und meine Stimme raunt, schenk mir Vertraun..."</sub>

Königreich - Tanzwut