Stáže

Sotva se člověk jakž takž oklepe, zbaví svou tělesnou schránku škod, co napáchala poslední zkouška (ještě několik týdnů po ní zůstali v mé hlavě zabydlení permoníci s kladívkama), čeká ho další nápor na nervy. A ne, tím náporem nemám na mysli ani rýmičku, ani zánět močového měchýře, kteří mi ruku v ruce přišli popřát k úspěšně zakončenému semestru.

Popravdě řečeno jsem to očekávala celý rok, poslední dobou s každým dnem. Denně jsem kontrolovala mailovou schránku a ono nic. Až jednou, kdy jsem řešila tisíc dalších věcí a s tímhle nepočítala... bingo! Bylo to tam. Nejdřív jsem se málem rozbrečela radostí z takové životní šance, ale po přečtení celého mailu jsem namísto toho propadla pláči zoufalému.

Abych vše osvětlila. Konečně nám bylo rozesláno, abysme v případě zájmu o studijní stáže v evropských zemích zaslali své údaje a motivační dopis koordinátorovi programu. Ejchuchu! Znělo to však dobře jen do té doby, než jsem se dočetla k bodu, jež oznamoval, že oproti loňsku dochází k jedné menší změně. Na všech univerzitách kromě Finska, Řecka a Slovinska bych v případě štěstí a vybrání musela studovat úplně jiný obor. Obor, o kterém nevím zhola nic, o který jsem se nikdy nezajímala a pokud lehce ano, plavala jsem jak kladivo. Paráda. Všechna ta naděje, přetrvávající v mém srdci a ženoucí mě kupředu celý rok, byla rázem tam.

Několik dní poté jsem však po mnoha debatách jak s ostatními tak sama se sebou vzala odvahu a onu naději vylovila z koše, očistila a narovnala. Což s sebou však neslo další patálie. Přes týden jsem opět zoufale probrečela nad výběrem univerzit. A že míra zoufalosti byla značně vzestupná.

Berlin? Leipzig? Regensburg? Freiburg im Breisgau? Halle?

Ok, takže pěkně popořadě. A vylučovací metodou.

Berlin?

Hahahahaha. Hahaha. Haha. Ha. No. Ne. Tudy cesta nevede. Nenávratně přezájemcováno, plno a šance někde mezi bilionem a nekonečnem.

Halle?

Dle mapy malá prdel. Dle fotek nuda. Dle pár známých Němců malá prdel a nuda. Ok, takže také ne.

Regensburg?

To už vypadá zajímavěji. Hezké staré centrum. Pohodoví lidé. Malebné a pivní Bavorsko. Nürnberg nedaleko! A Český Absurdistán v případě potřeby taktéž. Jenže docela malé a poněkud mrtvé. Mhm. Spíš ne než ano.

Freiburg am Breisgau?

Pracovní název Prdel v lese. Ale podle fotek nádherná. V okolí krásná příroda a co víc - ukázkově teplé podnebí. Porýní, Švýcarsko a Francie co by jeden rieslingem/tikťakama/šnekem dohodil. Studentské město.

Jenže městečko docela drahé, případné dojíždění dokonce nechutně drahé. A ještě nechutněji dlouhé a komplikované. Takže nějaká ta práce tam nutností. A dojíždění na absurdistánské úřady maximálně jednou za semestr. Ale budiž. Za život bych se sem asi jinak moc nedostala.

Leipzig?

Původně druhá varianta, pak první, poté zase druhá a nakonec hysterický pláč a touha si ji zapsat opět před Freiburg. Proč? Protože je to tam levné. Až o třetinu či polovinu než onen lesní zapadákov. Navíc dojíždění relativně za rohem. K tomu studentské město, prý poseté parky, kulturními institucemi a údajně i přátelskými lidmi. No. Upřímně s těmi přátelskými lidmi jsem byla krajně skeptická. Přece jenom Sasko. A ze Sasů mají srandu snad všechny ostatní spolkové země. Takže asi tak. To bylo mé největší proti. A druhé proti bylo to, že v Sasku jsem byla párkrát a nějak extra se mi tam nelíbilo. Co už. Možná změním názor, až se někdy do Lipska vydám a nad svým rozhodnutím zapláču.

Včera jsem hodila svůj list do osudí. Něco nebo nic? A pokud něco, tak Lesní zapadákov nebo Sasíkov? Celý zbytek dne jsem z toho urputného přemýšlení a rozhodování byla jako zpráskaný pes. Narovinu říkám, že až mi dojde ortel, snad ho ani nebudu chtít vidět.