Včera dopoledne jsem měla obrovské nutkání si sednout a něco sem napsat. Jeden malý odstaveček, nic víc. Potřebovala jsem nutně někam a někomu sdělit cosi, co se mi z ničeho nic urodilo v hlavě. Nakonec jsem se ale zase odhlásila a řekla si, že mi jen něco přelétlo přes nos.
Neuplynuly ani tři hodiny a já viděla, že jsem se nepletla. Opět. Stalo se mi to už potřetí v životě. Vnitřně jsem už začátku tušila, že se nemýlím ani tentokrát, ale... Skeptická část mého já mi v rámci pokusu o milosrdnou lež našeptávala, že tentokrát se třeba jen opravdu pletu.
Již potřetí v životě mě z ničeho nic včera ráno přepadl ten pocit. Pocit, kdy v každé buňce svého těla bez jakýchkoliv racionálních důvodů cítím, že se všechno změní. Brzy. Potřetí v životě jsem dělala, že je to jen nějaká autosugesce, přecitlivělost, únava, vyčerpání, nebo prostě jen blbost. Potřetí v životě jsem však v tomto případě viděla, že se své instinkty mám vážně konečně naučit poslouchat.
A potřetí v životě mě předevčírem rozbolel kotník. Kdysi jsem ho měla zlomený, ale nyní je již zcela v pořádku. Pociťuji ho jen tehdy, když dlouho plavu, lyžuji... nebo se prostě jen má něco posrat.
Nebo... nemá? Opravdu se nic nejí tak horké, jak se to uvaří?
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: