Der Stern Rebeca und ihr Fanclub

V plánování našeho výletu Německo -> Holandsko -> Belgie se sice vyskytly menší trhliny (Lidé včetně mě, vás i těch ostatních prostě a jednoduše nejsou od přírody stvořeni k tomu, aby mezi sebou uměli komunikovat, natož ještě aby se na něčem nedejbože ve větších skupinkách domluvili. A pokud náhodou dojde k erupcím na Slunci, konjunkci planet s pozitivním vlivem Jupitera a já nevím k čemu všemu ještě a nějak záhadně se domluva podaří, tak do toho úspěšně vloží prsty úřední šiml a naše skvostná byrokracie.), ale to nám nezabránilo v tom, abychom si neudělali menší předvýlet, tentokráte za hranice Rakouska. A běžného všedního dne.

Už od rána se den tvářil jako ukázkový prototyp Dna Blbca, ale já se zařekla, že si náladu nenechám zkazit ani tím zaspaným německým seminářem, ani tím prořízlým nehtem a prstem pod ním, ani těmi problémy s autem, které se tvářilo, že se rozloží ještě před rakouským územím a už vůbec ne další v oku prasklou kontaktní čočkou, která byla zpod víčka lovena ne zrovna bezbolestně a ne zrovna krátce. A ani tím zapomenutým trsátkem.

Do útoku jsem proti výše zmíněným defektům vyrazila nejdříve dobrým oběděm, ještě lepší zmrzlinou, později pak socializováním se méně s Rakušany, více poté s Němci, aneb prospaný seminář byl perfektním způsobem vynahrazen.

Krásy a památky kýčovité rakouské metropole jsme tentokráte nechali bez našeho požehnání, namísto toho jsme se vydali svou návštěvou poctít koncert dvou docela známých německých skupin. A bylo to... jo. Perfektní. Jelikož recenze vystoupení umí psát každý pseudožurnalista, vezmu to z té druhé stránky a předvedené výkony bych s dovolením prozatím vynechala.

Začneme tedy s organizací. Jak to jen říci. Možná o něco málo horší než v Německu, zato nesčetněkrát lepší než u nás v Aburdistáně. Což však není nic, co by nikdo neočekával. Lidé korzovali kolem, bavili se, popíjeli, nakupovali CD, DVD a další suvenýry, nikdo neprudil, nemlátil, nesardeloval se, nezvracel, ani nevykazoval jinou formu bordelu.

Odsud bych již přeskočila nějakou tu hodinu a přešla k těm zajímavějším událostem, aneb toho kusu puberťáka v sobě se prostě zbavovat odmítám a hodlám si jej nadále řádně konzervovat i do let budoucích.

Po skončení koncertu jako takového následovalo rozhýbání neskutečně bolavých zad a udělání radosti přes dvě hodiny trpícím ledvinám i za tu daň, že poté začala pro změnu zase trpět peněženka.
Protože konexe jsou dobrá věc, a protože se část naší výpravy zná již z dřívějších vystoupení s členy skupiny, měla nejenomže vstup gratis, ale navíc se i nám po radostném objímání se starými známými a představování těch nových fanoušků dostalo milého úsměvu od pana s tou dlouhokrkou kytarou, že se příště máme taktéž ozvat, že to není problém. (A protože jsem již velká, perspektivní a reprezentativní holka, zdržím se komentářů typu: "Ooo, on mi podal ruku!" a "Ten svetr už nikdy nevyperu!" či snad ululávání z toho, že jsme se, božínku, spřátelili na Držkoknize.)
Mezitím si to do jejich shopu přišupajdili i další členové skupiny, takže o osvěžení svého německého mluveného projevu, oslnění z blesků a podepsané serepetičky nebylo nouze. A o zábavu už vůbec ne, alespoň od doby, kdy se tam nezjevil poněkud společensky veselý dudmajstr za účasti své osobní láhve šampusu, z níž nějak rychle vyprchával obsah. Díky počtu krve a bublinek v jeho alkoholu se i přes své chabé znalosti angličtiny osmělil a dal se s námi do řeči, přičemž mu sekt málem vypadl z ruky radostí z toho, že na mě opravdu může mluvit německy. (To, že mu to v jeho stavu šlo zhruba stejně 'plynně' jako mně, rovněž asi jakožto nepodstatnou informaci vypustíme...)
Povídali jsme si s ním o jejich novém albu, o tom, kdo má na svědomí kterou konkrétní písničku, o námětech na texty, o technických problémech, které je sužovaly po celou dobu dnešního koncertu (Aha, takže Den Blbec byl poněkud globálnějšího rázu.), i o názorech jeho ženy na dotěrné a stalkující fanynky.
Asi se mu s námi bavilo navýsost skvěle, minimálně soudě dle toho, že ostatním fanouškům dával najevo taktní: "Já ti tu tedy věnuju podpis, když mi tu už hodinu stojíš za zády, ale ty pak uděláš huš" a toho, že vyklízení prostor pro něj nebylo důvodem k rozloučení, nýbrž k tomu, odlifrovat nás přímo do haly, kde se zrovna rozkládala stage, aby do nás mohl nadále nerušeně klavírovat. (Probumbal se nejspíš do té fáze, kdy ho začalo neuvěřitelně bavit poslouchat sám sebe. A že ho to bavilo tak moc, že nám jednotlivé věci nadšeně zopakoval třeba desetkrát s jistým sebevědomím, že to prostě musíme a toužíme vědět.)
Ještě mě tak napadá, že security střežící koncertní prostory byli taktéž vtipní:

"Kdo jste a co tady chcete?"
"Jak kdo jsem a co tu chci??"
"Tady nemáte co dělat."
"Já jsem XY a dneska jsem tu hrál!"
"Ehm... Um... Pardon..."

Poté, co jsme byli asi tak přibližně dvacetkrát nabádáni, že máme i u nás založit fanclub, jsme se již však slušně omluvili, neboť vzhledem k tomu, že byla hodina po půlnoci a ráno je logicky třeba jít do práce, budeme muset nasedat do našeho auta a odpravit se k domovům. Na cestu nám tedy bylo naposledy desetkrát zopakováno o nutnosti fanclubu v ČR (Minimálně rok nechci nikde slyšet slovo fanclub!) a dámská část osazenstva byla na rozloučenou poobjímána, plus mně přistál jako bonus polibek do vlasů. Asi přídavek za mé Deutschkenntnisse.

Aby humorných zážitků nebylo málo, u zadního východu z haly po nás chtěli jacísi Rakušáci autogramy (???), plus odkudsi zjevivší se pan basák nám s úsměvem jemu vlastním mával na rozloučenou. I když zpětně se ptám sama sebe, jestli to spíš nebyl úsměv škodolibý, neboť v důsledku uzamčení všech prostor jsme z garáží ještě tak hodinu dobývali auto.

I přes onen zmiňovaný Den Blbec to byl zážitek perfektní, koncert i přes technické problémy úžasný a členové skupiny i přes menší podnapilost neskutečně milí a v pohodě. Ke štěstí nám jen scházelo počkat si na východ slunce, od něhož nás po návratu zase tolik minut nedělilo...