BremenPo usednutí do auta v Hamburgu jsem pokračovala v oné činnosti, jež jsem započala v jednom z tamních parků, a tedy v hlubokém spánku. V Brémách jsem musela být buzena téměř násilím, aby to mělo alespoň nějaký efekt.
Zastávka v tomto městě v původním plánu sice vůbec nebyla, ale jelikož se Brémy vyskytovaly po cestě a jelikož jsem si v počátcích výletu dala předsevzetí, že časem hodlám navštívit všechny spolkové země Německa, tak... bylo rozhodnuto.
Námi zabookovaný hostel se nacházel kdesi mimo centrum. Typická oblast
kde nic, tu nic. Ale narovinu mohu říci, že takto nádherný pokoj jsme ani jeden v žádném z hostelů nikdy v životě nezažili! Pokoj pro dva za stejnou cenu jako v jiných městech pokoje pro šest. K tomu krásně moderně zařízený, pěkně vymalovaný... radost pohledět. A s perfektním pánem na recepci radost hodit řeč. Věnoval nám mapu, doporučil, kam na snídani, kam na oběd, kam večer na pivo či třeba za památkami.
Jelikož mě chladný noční větřík a nošení věcí do pokoje naštěstí probraly, vydali jsme se ještě na chvíli na průzkum. Cesta do
hospůdkové uličky vedla klidnou ulicí lemovanou rodinnými domky. Ona cílová ulice plná občerstvení, kebabů, hospod, kaváren, indických fastfoodů a podobných věcí byla geniální! Žilo to tam jako v Berlíně a i atmosféra byla podobná. Lidé popíjejí, klábosí, sedí na zemi s lahváčem, v betonu zamačkané vršky od piva, žádná křeč. Jediné, co mi kazilo požitek, byla téměř až netolerovatelná koncentrace velice podivných individuí a ještě podivnějších přistěhovalců.
Po ránu jsme do těchto končin zamířili opět, tentokráte za účelem snídaně. První ranní krmě v otevřené výloze kavárničky po vzrostlými stromy, pozorování lidí proudících kolem či snídajících opodál... Nikdo nikam nespěchá, pohoda by se dala krájet.
Jak byla tato část města ryze berlínská, tak ze samotného centra města přímo dýchal středověk. Krásné staré náměstí, kostel, zahrada Eden, sochy draků, hadů... Už chápu, proč tolik Němců ujíždí na středověku jako takovém, neboť v žádné jiné zemi jsem tuto epochu nezažila tak hmatatelnou jako zde.
V centru tradiční fotografování až do aleluja, nakupování dobrot jak pro nás, tak s sebou jako pozornost známým, delikátní sushi na oběd. A opětovný smích nad dalšími z německých soch.
Nakonec doplnění zásob a vyplenění jedné z místních jednot, protože takovýhle výběr čokolád Ritter Sport v Absurdistáně vážně nevedeme.
A aby toho nebylo málo, našla jsem si skvělý suvenýr. Když jsme své trofeje pěchovali do auta a to následně i trochu debordelizovali, objevila jsem u popelnic odstavené SPZ s berlínskou značkou. Nemusím asi dodávat, že zbytek výletu absolvovaly s námi.
Stručné shrnutí: Nepočitatelně podivínů, socek a přistěhovalců. Ale jinak největší favorit celého výletu! Perfektní, krásné i pohodové město. Atmosféra středověku by se dala krájet, atmosféra pohody u kávy či večer u piva rovněž. Sem si chci udělat ještě minimálně jednu vyjížďku. A delší!
AmsterdamJak byly Brémy největším překvapením v pozitivním slova smyslu, tak Amsterdam pro změnu největším průserem. Možná jsem od toho města čekala přespříliš, možná jsem se na cestu měla zhulit jako většina těch, kteří si toto město kdy vychvalovali.
Ale pěkně popořadě.
Za hranicemi Nizozemí začalo opětovně přituhovat, aneb moře se blíží. U jedné benzínky jsem stihla upustit pár slz upřímného smíchu, když si J. suverénně sypal do kávy třetí pytlíček čehosi, čemu nerozuměl, a komentoval to rázným:
"Nerozumim tomu. Dejme tomu, že to je cukr." Cukr to samořejmě nebyl. Bylo to to nejodpornější sladidlo, s jakým jsem kdy v životě měla tu čest a káva tedy byla vskutku luxusní.
Příjezd do Amsterdamu byl pro mě překvapivý. A spolu s ním vlastně každé město, kterým jsme v tomto státě projížděli: Placka, tráva, stromy, panelák, panelák, panelák, panelák. A jeden hnusnější než druhý. Toť vše. Nechápala jsem a smutně jsem se ptala sama sebe, kde jsou ty krásné křivolaké domečky, ušaté kroje, dřeváky a větrné mlýny. Nejspíš jdeme s dobou a mlýny domlýnovaly a byly nahrazeny větrnými elektrárnami. Chm.
Ano, následovalo další z měst, kdy jsem odmítala vystoupit. Hostel se nacházel uprostřed podivné čtvrti, kde byly přímo odporné domy a všude kolem leda praví zhulení niggaz s kapucemi na hlavách, nasrávacími kahotami s rozkorokem u kolen a zahalené ženštiny z východu dále než dálného. Pod každou vrstvou jejich oděvu jsem očekávala tikající nálož. A personál hostelu o nic příjemnější, než osina zadřená v sedacích partiích. Ok, tohle prostě není Německo.
Po odnosu zavazadel do pokoje, kde spolubydlící naštěstí zrovna nebyli, zato se všude válely jejich cigarety a pytlíky s marihuanou jsme se šli trochu uklidnit do ulic. Naštěstí se mi to podařilo docela záhy. Noc, osvětlené malé a křivé domky, špoluchání vody ve všudypřítomných kanálcích... Pohled to byl krásný. Ach, jaké oddychnutí v této příjemné oblasti, jež se nedala ani srovnat s tím hnusem všude kolem. A ještě krásněji se na nás usmíval nápojový lístek v jedné hospůdce, kam nás po pár chvílích pochodu nohy donesly. Tolik belgických piv pohromadě se jen tak nevidí! Pár jsme si jich v rámci ochutnávky dali, já si zapsala dojmy z jejich chuti, trochu v teple podniku rozmrzla a mohlo se pokračovat dále do tmy. Procourali jsme nemnoho chodníků, domů i rohů, když se vzhledem k značně pokročilé době již všude zavíralo. Využili jsme tedy nočních spojů a hurá nakutě.
Střih, klapka, hlavně nezvracet!
Nikoliv ze špatného kebabu někde v Německu, ani snad z těch belgických delikates, nýbrž z našich spolunocujících. Kromě nás byla na pokoji jedna spící slečna a x odporně slizkých hovad, jejichž vzezření bylo ne nepodobné tomu, co se dá vidět kdesi na Masters of Rock ožralé a válející se v bahně. Poté, co laskavě odpluli snídat, jsem se štítivně vyhrabala z peřin a z cimry zdrhla i bez ranní očisty, neboť do koupelny, v níž se ráchalo
TO prostě nepáchnu!
Po naplnění našich žaludků v hostelové snídaňárně jsme se šli na recepci domluvit na stronování další noci. Protivný nadutec nám však oznámil, že nezle. Tak alespoň vyměnit pokoje. Opět jsme se dočkali arogantního ksichtu a záporné odpovědi. Ok, tohle
opravdu není Německo! Nasráni na nejvyšší možnou míru jsme se odebrali na nejbližší počítač s připojením k síti, abychom si zabookovali hostel v Kolíně nad Rýnem i za tu cenu, že nám propadnou peníze za další noc, ale v tomto chlévě už odmítáme být byť jen o hodinu déle.
Nadějně jsem si říkala, že si v srdce Amsterdamu spravím náladu, ale asi bych se ve svém věku z té naivity měla konečně vyléčit. Chaos, přelidněno, neskutečný svinčík všude kolem, podivná zhulená individua, kola, motorky i auta jezdící kde se jim zachce, tedy po chodnících. Ještě že alespoň vlaky, šaliny a lodě zůstávají tam, kde mají! První část dne jsem se všem těm chodníkovým dopravním prostředkům snažila vyhýbat a zběsile uskakovat, po pár hodinách jsem již byla s to pod něco skočit dobrovolně. Takovýhle zmatek a bordel nemáme ani v našem absurdistáně! Maminko, já chci zpět do ČR!
Amsterdam by možná byl krásný, ale jen tehdy, pokud do něj někdo hodí biologickou zbraň a všichni ti lidé, exoti, huliči, socky, imigranti, turisti a jiní olezlouni budou zplynováni. Toliko o městě, které bohužel vlivem cestovního ruchu ztratilo svou původně krásnou tvář a stalo se cirkusem. Děvkou pro turisty.
Odebrali jsme se uklidit mimo hlavní tepnu. Kamsi dále mezi křivolaké domky. Ano, takhle jsem si Amsterdam představovala. Klídek, krásné prostředí, vítr ve vlasech, kačenky na kanálech, sem tam cyklista, fiakr tažený koňmi, pohodička. A ne to přelidněné smradlavé konopné divadlo opodál.
Po chvílích relaxu v tomto pěkném a klidném prostředí jsem naznala, že jsem už asi snad schopná vyjít zpět do obludária. Docela reálně jsem se však obávala, že se mě zmocní sociální fóbie a po návratu budu muset urgentně vyhledat odbornou pomoc.
Dali jsme si oběd, bavili se porovnáváním cen v caffé shopech na turistické třídě versus v obytné části, okukovali svlečené paní
(Brigádnice. Ehm, ehm.) ve výlohách i všudypřítomné BDSM pomůcky a jiné sex toys.
Rovněž jsme objevili skvělý čínský obchůdek s potravinami a odcházeli z něj s naditými taškami. Prodávaný tovar za jedno až dvě eura u nás totiž pod stovku nejde.
Protože se již čas nachyloval
(Bože! Díky!) a protože byla neskutečná zima
(Berlín - letní šatičky, Amsterdam - dvě trička, dva svetry a kabátek), odebrali jsme se na poslední stanici u lahodného belgického moku a rychle odsud pryč!
Stručné shrnutí: Dokonalá ukázka toho, kterak se pohádkově krásné město může stát rájem přistěhovalců a děvkou pro turisty. Pozlátko dochucené kilogramy odpadků. Zbylo zde vlastně ještě něco původního? Přijde mi to jako neskutečná škoda. A ještě neskutečnější zklamání. Pokud se sem ještě někdy podívám, doufám, že to bude jen mimo hlavní turistické destinace. Nebo se na cestu zhulím jako 99 % ostatních, kteří toto město opěvovali až do nebes.
